pondělí, února 11, 2019

Jeden týden, dva dny a čtyři cizinci


Kdo z vás to ještě neví, tak jsem dočasně v Brně. To znamená, že četnost cizinců, jakožto klientů, je tak o 50 procent nižší než v Praze. Možná i o víc. No a tím pádem i možnost říkat si za schůzku více peněz, je značně omezena. Proto jsem nepředpokládala, že by tu k takové situaci mohlo dojít. V minulém týdnu jsem měla čtyři cizince během dvou dnů. No a dnes bych vám o nich ráda pověděla.

Úterý ve znamení escortu

Večer mi zavolal klient - Ind. Zeptal se mě, zda bych za ním mohla přijet na dvě hodinky do Grandhotelu. Neměl moc dobrou angličtinu, byla to jedna z nejhorších, co jsem kdy slyšela, takže mi prolétlo hlavou, co tam s ním budu ty dvě hodiny dělat. Nakonec jsem mu řekla, že mohla, takže jsme se domluvili a já se šla nachystat. Vždy, když mám čas a není to daleko (tak do 20 minut), tak jezdím na escorty městskou hromadnou dopravou. No a hotel byl pár zastávek přímým autobusem, takže jsem měla jasno, jak tam pojedu.

Po zaklepání na dveře hotelového pokoje mi otevřel milý postarší muž a pozval mě dál. Odložila jsem si a vešla do jednoho z pokojů, kde byla sedačka (byl ubytovaný v hotelovém apartmá). Posadila jsem se a začala s konverzací. Jen na mě koukal a usmíval se. Byl hrozně roztomilý. No a když jsem se ho zeptala, jak dlouho se v Brně zdrží odpověděl mi yes. Dle mého výrazu poznal, že jeho odpověď nebyla správná takže mě poprosil, abych otázku zopakovala. No a tak se naše konverzace začala pomalinku rozbíhat s tím, že jsem občas něco musela říct dvakrát. Po chvíli naší konverzace jsem navrhla společnou sprchu. Potřebovala jsem nějak "zabít" tu první hodinu no a konverzací bych ji zabila jen v případě, že bych si tam povídala sama se sebou. Bylo ovšem strašně roztomilé vidět, jak se snaží a že mu to není lhostejné. V tu chvíli mi dal do ruky poskládané peníze, které jsem blíže nezkoumala. Není slušné před klientem počítat finanční obnos.

Společnou sprchu jsme sice dali, on ovšem v trenýrkách. Bylo vidět, že se stydí. Povídali jsme si, smáli se a já si nemohla nevšimnout černého provázku, který měl uvázaný pod pupíkem. Prý to patří k jeho víře. Více ale o tom mluvit nechtěl, takže jsem se dál neptala. Co mě ovšem zaráželo byla jeho stydlivost. Dlouho se mi nestalo, abych měla tak stydlivého klienta. A nikdy jsem neměla klienta, který by se sprchoval ve spoďárech :D Viděla jsem, že v mé přítomnosti se zkrátka neosprchuje tak, jak by měl, takže jsem mu řekla, že na něj počkám v posteli.

Přišel úplně nahý. Upřímně jsem nechápala, co mu v té koupelně tak vadilo. Šel ke mně a chvíli jsme si povídali.Nemám ráda takové klienty, protože ačkoli to dělám osmým rokem, tak se stále občas stydím, no a zdrženlivá, zdrženlivá jsem vždycky. Zkrátka většinou to rozjíždí klient. Tady bych na rozjezd čekala ještě dnes. A tak, ač ne zrovna ochotně, jsem to vzala do svých rukou a jako první jsem ho políbila. No a pak už to šlo samo. Stačila mi chvíle na to, abych zjistila, že je ze severu Indie. Nebyl hrubý, ale lehl si na mě a bradu mi tlačil do hrudníku, choval se ne zrovna jemně k mým prsům a občas mě chytil opravdu silně za paži. No dobře, byl hrubý, ale neuvědomoval si to. Jakmile jsem mu řekla, že je mi to nepříjemné a že to bolí, přestal s tím a omluvil se. Jejich mentalitu asi nikdy nepochopím. Co se týče sexu, tak i japonský rychlovlak byl proti tomu courák. Zkrátka než jsem si pořádně uvědomila, že nějaký probíhá, tak bylo hotovo.

Po zbytek schůzky jsme leželi v posteli a povídali si. Ukazoval mi fotky svých dětí a manželky. Tohle mi nikdy ze strany klientů nepřišlo správné, ale po těch letech jsem si zvykla. Měli jsme ještě čas, takže jsme dali druhé kolo, které bylo stejně rychlé jako to první. Kdybych to měla shrnout, tak klienti z Asie jsou co se týče dosažení orgasmu nejrychlejší. Pořád mi chybí klient z Antarktidy, tak kdoví, třeba jednou :D Šla jsem se osprchovat a po mně šel on. Když jsem se oblékala a přerovnávala obsah kabelky, zjistila jsem, že mi dal více, než bylo domluveno, což bylo milé. Když jsem odcházela, řekl mi, že se ještě uvidíme. No a opravdu jsme se ještě jednou před jeho odletem viděli. Byla jsem moc ráda, že jsem se jim rozhodla dát ještě šanci.  

Po příjezdu na hotel (bydlela jsem na hotelu), jsem si řekla, že se půjdu odlíčit a spát. Bylo už po půlnoci a já byla docela unavená. Než jsem to však stihla udělat zavolal mi klient. Číslo bylo americké, ale klient Američan podle prvních pár slov nebyl. Nebyla jsem schopná poznat odkud je a únava zapříčinila, že jsem se zapomněla zeptat. Což až tak nevadilo, protože byl ubytovaný v hotelu Barceló, což je jeden z nejluxusnějších hotelů v Brně a taky jeden z nejméně vhodných, jelikož recepce je hned vedle výtahu. Je na výtahu doslova nalepená a skoro vždy tam stojí někdo z ochranky. Když jsem přijela, tak jsem napsala klientovi, že jsem před hotelem. Prý pro mě zajde dolů. Nechápala jsem proč, jelikož výtahy nejsou na kartu. Byli bychom nenápadní asi jako jeptiška mezi prostitutkami. Po chvíli mi napsal, že mám počkat. Mrzla jsem tam dobrých 10 minut a zrovna šla do hotelu skupinka italských turistů. Doufala jsem, že napíše co nejdřív, protože mezi nimi bych nebyla tak nápadná a lépe bych proklouzla nahoru. Naštěstí napsal, takže jsem se svezla s nimi. Personál hotelu bývá v pohodě, ale sekuriťáci se někdy chovají opravdu hrozně, myslím v hotelích obecně. Vyjela jsem do požadovaného patra a šla na pokoj, kde mě ve dveřích čekal vysoký usměvavý Ind, který měřil skoro dva metry, což je u nich neobvyklé. 

Po zavření dveří jsme začali konverzovat. Hned se mi omluvil za ty obstrukce, ale prý měl strach. Byla jsem ráda, že sekuriťák neznepokojil jen mě. Podle jeho přízvuku jsem poznala, že je z jihu Indie. No a jelikož na jihu nemluví hindsky, tak jejich přízvuk, pokud jde o angličtinu, není tak silný. Což mi po chvíli sám potvrdil. Byl hezký. Snad nejhezčí Ind, kterého jsem kdy poznala. Než jsme pokračovali dál, tak mi dal peníze. Namísto 2500 Kč mi dal 3000 Kč a když jsem mu chtěla vrátit, tak po mně hodil pohled, který mi dal jasně najevo, že to nemám řešit. V posteli to uměl. Byl vášnivý a nebyl tak rychle hotový, takže jsem z toho něco měla i já. Když jsme oba dosáhli orgasmu, zůstali jsme ležet v posteli a  pokračovali v konverzaci. Svěřil se mi, že trpí depresemi, takže jsme měli o čem mluvit, jelikož deprese byla několik let moji věrnou kamarádkou. Ovšem ne tou dobrou, ale takovou, které se nemůžete zbavit. Bral několik let antidepresiva, ale před nějakou dobou je vysadil, jelikož se mu nelíbilo, jak ho omezují. Souhlasila jsem, měla jsem to stejně. Jako by mi antidepresiva bránila v periferním vidění. Na nich vám zkrátka uniká širší pohled. Taky jsme se shodli na tom, že po jejich vysazení to vůbec není lehké a že ta první deprese, co přijde, je opravdu těžká. Taky se mi svěřil, že chvíle po sexu je jedinou chvílí, kdy je opravdu šťastný a spokojený. Bylo mi ho líto. Krásný chlap a má takové problémy, které mu brání si užívat život naplno.  Když jsme u toho, tak všichni klienti, kteří se mi svěřili s tím, že trpí depresemi nebo že jsou introverti, byli fešáci, je to zvláštní, až nefér, řekla bych, ale to je život, ten není fér. 


Pátek ve znamení "stálých" klientů

Nejdříve mě navštívil klient z Velké Británie, který v Brně žije již několik let. Po našem posledním setkání jsem neměla pocit, že se ještě někdy uvidíme. Naše rozloučení bylo dost chladné, takže mě šokovalo, když mi ve čtvrtek zavolal, že by mě zase rád viděl. Byl to ale příjemný šok, takže jsme se domluvili na další den. Měl jeden požadavek a to ten, abych na sobě měla zimní boty. Minule to byl med, teď zimní boty, proč ne :) Přání jsem mu ráda a ochotně splnila, takže jsem ho vítala v kotníčkových spíše podzimních botách. Upřímně, jiné jsem neměla :D Měl z toho radost, ačkoli v kombinaci s tím županem, který jsem měla na sobě to vypadalo dost prapodivně. Proto jsem byla ráda, když mi je chvíli po sprše sundal a pustili jsme se do toho, proč tam vlastně byl. Náš sex byla jízda jen poprvé, kdy jsme se oba udělali dvakrát. Což se povede opravdu málokterému klientovi, abych s ním dosáhla orgasmu hned dvakrát. Podruhé to bylo zajímavé díky medu, který mi dával na různá místa na těle a pak ho slíbával. Tady to ale byly "jen" boty a čas v posteli byl spíš slabší průměr. Jsem ráda, když si klienti řeknou, co se jim líbí, protože já nejsem vědma a ne vždy poznám, co klienta vzrušuje. Prý se ještě uvidíme, tak jen doufám, že přijde s něčím více vzrušujícím než jsou zimní boty, protože mě to opravdu mrzí, že to naposledy bylo takové monotónní.

Večer jsem pak jela za Kanaďanem, se kterým jsem se už jednou setkala a který se v rámci své cesty po Evropě na pár dnů zdržel v Brně, kde má přátele. Kanaďany mám ráda. Už dlouho mám v plánu napsat článek o jednom z nich, který byl nejšílenějším klientem, kterého jsem kdy měla. Tak snad se jednou dočkáte. Jsou moc fajn a co se mi obzvláště líbí je jejich přízvuk, který je velice srozumitelný a jednoduchý, v dobrém slova smyslu, samozřejmě. Nemusím se tolik soustředit jako například když mluvím právě s Britem. Minule jsme spolu strávili dvě hodinky, teď to byla jen hodinka, za což jsem byla upřímně řečeno ráda. Není to špatný nebo zlý člověk, ale je velice tvrdohlavý. Nehledě na to, že má problém s kondomem, takže je to spíš ruční práce v kombinaci s ústní, což mě z mého pohledu dělá neschopnou, a i když to třeba není moje vina, tak mám nutkání si to za ni dávat. Taky je rád dominantnější, aniž by to byla jeho přirozená povaha. Jako kdyby měl potřebu si dokazovat něco, co vůbec neexistuje. Na jednu stranu je to velice zvláštní člověk a jistým způsobem zajímavý. Na stranu druhou jsem si musela dávat občas velký pozor na to, co řeknu. Nevím, zda kdyby byl v Brně delší dobu a chtěl se ještě setkat, jestli bych jeho pozvání přijala. Necítila jsem se v jeho společnosti zrovna nejlépe. Odvezl mě zpátky na hotel, což bylo milé. No a tak skončil můj týden, kdy jsem ve dvou dnech měla čtyři cizince.


neděle, února 03, 2019

Indové


Původně to měla být součást článku. Jenže jsem se nějak rozepsala, ono taky jak jinak v mém případě  :D a kdybych to zakomponovala do článku, tak by svoji délkou neměl daleko k délce čínského telefonního seznamu, a to nechci. Chci tu mít i kratší články a nejen ty dlouhé. Je mi totiž jasné, že ty dlouhé ne každého baví. Takže jsem se nakonec rozhodla to rozdělit a dnes vám tedy něco řeknu o Indech :-) 

Zpočátku své kariéry jsem nebyla nijak zaujatá. Zkrátka věděla jsem, že každá národnost, možná by se spíše hodilo říci etnický původ, má to svoje, což já, jakožto evropanka, ne vždy plně pochopím. Jelikož jsem ale hodně otevřený člověk, respektovala jsem to. Pak ale přišlo několik schůzek s Indy. Některé byly dobré, jiné už moc ne. Někteří z nich se chovali dalo by se říci až hrubě, aniž by si to oni sami uvědomovali. Zkrátka jim přišlo normální mi opravdu silně zmáčknout prsa, či mě obejmout tak, až jsem se kolikrát bála, že mi zlomí pár žeber, či mě doslova zalehnout atd. Po čase jsem se dozvěděla, že je obrovský rozdíl mezi těmi ze severu a mezi těmi z jihu. Ještě aby nebyl. Vždyť je to země, kde se mluví více jak 40 jazyky. Což mně osobně přijde neuvěřitelné. Zatímco ti ze severu se dost často chovají tak jak jsem popsala výše, ti z jihu jsou oproti nim beránci. Pak ale přišel jeden, který mi hodně ublížil. Nejvíce ze všech klientů, které jsem kdy měla. 

Stalo se to ve Sladkých pusinkách. Přišel přímo za mnou, dal si sprchu, lehl si na postel a poručil si 69, s čímž jsem neměla problém. Po chvíli do mě opravdu silně vrazil dva prsty. Jako bonus neměl ošetřené nehty ani kůžičku kolem nich takže to opravdu bolelo, což jsem mu i řekla a poprosila ho, ať to nedělá. Po chvíli to udělal znovu, a to už jsem byla lehce naštvaná. Znovu jsem ho požádala, ať to nedělá, protože to opravdu bolí. Udělal to potřetí. To už jsem toho měla dost, vstala jsem a řekla jsem mu, ať se obleče a jde pryč. Nechápal proč. Jako kdybych snad předtím mluvila do dubu. Vysvětlila jsem mu celou situaci a on že nechápe, jak mě to může bolet. Odešla jsem z pokoje a řekla operátorce, co se stalo. Sama mi řekla, ať ho vyhodím. Problém byl ten, že jsem s ním musela dolů, jelikož před domem byla branka, která se otevírala tlačítkem zpoza dveří. Chvíli jsem ho nechala čekat, načež jsem sebrala veškerou odvahu, vešla do pokoje a řekla mu, že tedy jdeme. Byl pořádně naštvaný. Po cestě ze schodů na mě pokřikoval, že jsem špinavá a neschopná kurva a jako bonus po mně flusnul. Naštěstí se netrefil. Vyprovodila jsem ho a šla jsem zpátky nahoru, kde jsem zjistila, že mi tím  svým prstěním způsobil krvácení, takže jsem nemohla po zbytek dne pracovat. To, že mě bolela snad nemusím ani zmiňovat. Tahle zkušenost mi natolik psychicky ublížila, že ačkoli další den bylo dole vše v naprostém pořádku, tak já nepracovala celý následující týden. Nějak jsem se přes to nedokázala přenést. 

Od té doby jsem k nim měla odpor. Doslova jsem je nenáviděla a vždy, když mi některý z nich napsal, chtělo se mi zvracet. Stačilo mi jen vidět +91. Kolikrát mě přemlouvali a nechápali, proč je nechci přijmout. Zkrátka snažili se napravit reputaci toho, kdo mi tak ublížil. Jenže já byla neoblomná, někdy bych řekla až zlá. Kolikrát, když se mě snažili přemlouvat jsem jim položila telefon, nebo když mi napsali na WhatsApp aplikaci jsem je zablokovala. Měla jsem osypky z jejich hrozného přízvuku. Někdy jsem jim nezvedala telefon či neodpověděla vůbec a rovnou je blokovala. Bylo ve mně tolik zloby a záště a nejhorší na tom bylo to, že jsem si to vůbec neuvědomovala. Jasně jejich krajan mi ublížil a hodně, ale já dělala to, co sama nemám ráda - házela je všechny do jednoho pytle. 

Uběhlo několik let jejich odmítání a já toho začínala mít dost. Kolikrát jsem si říkala, že není problém v nich, ale ve mně a v mém přístupu k nim. Chtěla jsem zase zpátky tu otevřenou respektující holku, která chápala a respektovala jejich povahu a kulturu jako takovou a kterou zajímalo se o ni zase dozvědět něco víc. A tak když mě kontaktoval další Ind se zájmem o schůzku, jsem si řekla, že ho neodmítnu.

No a jak to dopadlo se dozvíte příští týden v článku Jeden týden, dva dny a čtyři cizinci :-)

neděle, ledna 27, 2019

Rok po Evropě a následný návrat


A tak jsem létala do Finska. Vždy jsem tam byla od 10-30 dnů, a pak nějakou chvíli doma. Jenže když někam létáte příliš často, tak se klientům okoukáte. Je zkrátka potřeba místa střídat, abyste měly co možná nejvyšší výdělky a nevydělaly jen na náklady. Jenže já jaksi nevěděla, kam jinam se vrtnout.Takže jsem se opět svěřila do rukou internetu a celé odpoledne strávila nad hledáním nových míst, psaním emailů a případnému odpovídání na ně. Z většiny z nich mi odepsali, že o mě mají zájem a já najednou nevěděla, kam jet dřív.

Už si nepamatuji, kam jsem vyrazila poprvé, ale domnívám se, že to byl Hannover. Moc se mi tam líbilo a toto místo se stalo místem, kam jsem jezdila celkem pravidelně. Po něm následovaly pravidelné tours do Nizozemí, jedna tour do Irska, kde se mi vůbec nelíbilo, pak 14 dnů v Birminghamu na bytě, kde byla operátorka s úrovní angličtiny A0 (ne, nejsem debil a vím, že taková úroveň neexistuje, ale snad chápete), jedna návštěva privátu ve Vídni pod vedením Češky, do které byste to vůbec neřekli (vypadala jako dcera silně věřících katolíků), která měla snad o 30 let staršího manžela a jedna návštěva privátu v Basileji, kde madam, která si říkala Sybila, byla psychicky mimo realitu a která mě vyhodila, protože mi klient nechal dýško v hodnotě 100 CHF a ona mi nevěřila, že je to opravdu dýško, a to jen proto, že ona takové dýško za svoji šlapací kariéru nikdy nedostala. No a málem bych zapomněla na jednu návštěvu privátu ve Frankfurtu, kde madam byla mladá holka, která na tom bytě žila se svým přítelem. A taky na privát v Miláně, odkud jsem po pár dnech utekla, protože operátorka to měla víte kde. Během toho roku proběhly také návštěvy Kypru a Stuttgartu a celkově jsem celý ten rok byla v jednom kole. Vždy jsem přiletěla na pár dní, vyprala si, přebalila kufr a zase jsem odlétala. Byla jsem buď na letišti, v hotelu nebo ve vlaku.

Po roce jsem toho měla tak akorát dost, a tak jak mě to na začátku bavilo, tak stejně jsem to začala nenávidět. Byla jsem unavená a vyčerpaná a přála jsem si jedno - zůstat. Ačkoli jsem tehdy mohla peníze přehrabovat vidlemi, tak jsem nechtěla sedět doma na zadku a nic nedělat. Jen jsem si chtěla dát pauzu od neustálého cestování a života v kufru. Začala jsem se tedy poohlížet po nějaké práci. Nejdříve jsem to zkoušela jako chudá studentka. Zkrátka dala jsem si na internet pár inzerátů a prezentovala se jako chudá studentka. A zabralo to, na chvíli. Bylo to ale hodně nestálé a navíc jsem jezdila jen escorty. Během toho, co jsem pracovala takhle jsem obcházela priváty. Nechtěla jsem zpátky do klubu a navíc jsem se dozvěděla, že za dobu, co jsem byla mimo, kluby ztratily na své oblíbenosti a popularitě. Tady možná vyvstává otázka proč jsem tehdy nezačala pracovat sama na sebe, tím myslím, že bych si klienty zvala k sobě domů. Odpověď je jednoduchá, nebyla jsem zkrátka připravená. Měla jsem spoustu zkušeností ze zahraničí, ale o české scéně jsem nevěděla zhola nic.

Všude kde jsem byla na pohovoru to bylo jako přes kopírák. Holky seděly na zadku a probodávaly mě pohledem, dozvěděla jsem se, že chodí převážně česká klientela a že pasáci je škubou jako slepice. A telefony byly úplně mrtvé. To bylo přesně to, co jsem nechtěla. Obešla jsem spousty privátů a pomalu začala ztrácet naději, že najdu nějaký, který by mi vyhovoval. Uznávám, byla jsem rozmlsaná ze zahraničí. Další den jsem měla další pohovor a vůbec se mi tam nechtělo. Z představy, že budu poslouchat zase ty samé kecy, které jsem slyšela už tolikrát, se mi chtělo zvracet. Řekla jsem si že to nevzdám, takže jsem se připravila a vyrazila. Před domem jsem zavolala na číslo, co mi bylo dáno a bylo mi řečeno, že pro mě přijde jedna ze slečen. Přišla dlouhovlasá brunetka a usmívala se. Nebyl to jeden z těch falešných úsměvů, ale normální přirozený úsměv. Nemohla jsem tomu uvěřit. Chvíli jsem si dokonce nebyla jistá, zda jsem vzhůru nebo sním.

Vešla jsem do velkého prostorného bytu, kde mě uvítala madam (slovo pasačka mi nějak nejde přes pusu). Pobídla mě, ať jdu za ní. Vešly jsme do kuchyně, kde jsme se posadily. Zeptala se mě, zda si dám něco k pití. Řekla jsem si o vodu (klasika) a spustila. Mluvila a ni ne pár vteřin na to zazvonil telefon. Takhle to bylo asi pět minut, načež zavolala tu slečnu, která pro mě přišla dolů a dala ho spolu s ostatními jí. Řekla mi, že takhle bychom se nikam nedostaly a já to naprosto chápala. Během následujících minut jsem se dozvěděla, že se zaměřuje především na zahraniční klientelu. Brala si sice 50 procent, což bylo šílené, ale to jsem dávala i pasákům v zahraničí, tudíž nic nového. Šlo mi o to se rozkoukat, zjistit jak to chodí a poté se osamostatnit. No a tak jsem musela přinést oběti - tedy těch 50 procent. Líbilo se mi to, holky byly fajn, ona také a tak nějak jsem cítila, že je to ono, že je to přesně to, co jsem hledala a potřebovala. Takže jsme se domluvily na spolupráci a já tam začala pracovat. Byla jsem jednou ze sladkých pusinek. 

Pokračování zase někdy příště :-)

neděle, ledna 20, 2019

Stigmata


Dnes bych ráda mluvila o tom, co mají lidé nejen s prostitucí, ale i s prostitutkami jako takovými spojené a to tak moc, že tomu opravdu věří. Buď to není pravda, nebo to s ní má jen pramálo společného, ale někdy to s ní má společného více, než by se mohlo na první pohled zdát. Podobný článek jsem již psala. Jmenuje se Mýty a pověry aneb nepravdy o prostituci, kterým lidé věří. V tomto článku bych to ráda více zobecnila. Možná bude spíš pro ty z vás, co jste tu poprvé, nebo co mě nesledujete tak dlouho. Ti ostatní snad prominou :-)


Předsudky

S tímto řemeslem, dá-li se to tak nazvat, je pochopitelně spojeno mnoho předsudků. Lidé si zkrátka myslí, že jsme nějaké jen na základě toho, že děláme tuhle práci. Nebudu vám nic nalhávat. Za svoji kariéru jsem poznala feťačky, alkoholičky, holky bez koruny, které poslední peníze daly na jízdenku či letenku někam, kde doufaly, že si vydělají peníze, holky bez zázemí či rodiny atd. To ale neznamená, že jsme takové všechny, nejsme. V očích mnoha lidí bohužel ano. Jsem ale ráda, že můj blog pomáhá takovým lidem měnit pohled na prostituci a prostitutky jako takové.  


Prostitutka

Pod tímto pojmem si lidé většinou představí ženu stojící u silnice, která motá kabelkou a čeká na smradlavé a oplzlé kamioňáky, kteří si tak chtějí zpříjemnit dlouhou cestu. Některé ještě možná napadne obyčejný bordel, tím to ale většinou končí. O tom, že holka může pracovat sama na sebe, vybírat si klienty, nebo dokonce mít nějakou sebeúctu v podobě omezenějšího servisu o kterém, jak jsem zjistila, to vůbec není a který je jen malým kolečkem v soustrojí a nemusí dělat vše, co si klient poručí jen proto, že si to poručí, nemají většinou nejmenší ponětí.  


Líbání

Asi všichni si pamatujeme scénu z filmu Pretty Woman, kde Vivian říká Edwardovi: Na pusu ne. Myslím si, že právě díky této scéně si spousta lidí myslí, že prostitutky se zkrátka nelíbají, což je i není pravda. Především to záleží na prostitutce jako takové, ale také na její úrovni. Čím výš je, tím je vyšší pravděpodobnost, že se s klientem líbá. Musí si totiž nějak obhájit svoji cenu a líbání, jakožto přirozená součást GFE, tedy Girlfriend Experience, je u klientů obecně velmi oblíbené. A tak je logické, že klient nebude platit vyšší částku prostitutce, která ho nenabízí. Jistě, ne každý klient ho vyžaduje, ale většina ano, zvlášť pokud je velmi spontánní a on má tak pocit, jako kdyby byl s přítelkyní a nikoli s placenou holkou :-)


Peníze

Dalším stigmatem bývá to, že to děláme pro peníze. Že naším hnacím motorem a hlavním důvodem, proč to děláme, jsou právě peníze. Tady to není stigma v prvém slova smyslu, jelikož tady má velké místo pravda. Potkala jsem holky, které měly dluhy a prostituce pro ně byla nejrychlejší možný způsob, jak je, pokud možno, co nejrychleji splatit. Potkala jsem maminky samoživitelky, kterým dávky a alimenty nestačily na základní potřeby. Potkala jsem ale i holky, co si potřebovaly vydělat na dávku, nebo které to dělaly jen proto, aby si mohly koupit novou kabelku od Vuittona. Upřímně jen velmi malé procento holek to dělalo za peníze, tak jako dnes i já a nikoli pro ně. Za to jsem na sebe hrdá. 


Odsuzování společnosti

Ačkoli prostituce patří mezi nejstarší řemesla vůbec, tak postavení společnosti se od dob vzniku moc nezměnilo. Spíš bych řekla, že je to horší vzhledem k tomu, jak se společnost jako taková, vyvinula. Krásným příkladem je třeba fakt, že co se týče prostituce platí tu stejné zákony jako za dob T. G. Masaryka. Do toho tu ale dnes nechci zabředávat. Tady si dovolím použít slova Vladany z pořadu Pološero, jelikož se mi líbí, jak to řekla:

A přitom za co nás odsuzuje společnost? Za to, že pracujeme se svým vlastním tělem a děláme to, co každého baví, co každý vyhledává a z čeho jsme se zrodili. 

Tohle někam vytesat. Kdybych chtěla být šťoura, tak bych řekla, že lidé vlastně odsuzují početí jako takové, ale to nechci, i když v mém případě je to sporné, co si budeme :D 


Skončím a začnu žít nový život

Dovolila jsem si sem zařadit i stigma se kterým žijí některé prostitutky, tak snad mi prominete. Spousta z nás si myslí, že jakmile skončí s prostitucí, takže obrátí list a začnou nanovo. Jako kdyby jejich "předchozí" život, tedy život prostitutek, vůbec nebyl. Z mého pohledu si to představují jako Hurvínek válku. Ono když máte měsíčně sto a více tisíc, tak vám měsíčně bude těžko stačit dvacet nebo třicet. Zvlášť pokud se pro ně budete muset nadřít mnohem víc než pro těch sto. Tím neříkám, že peníze v prostituci jsou snadno vydělané, to vůbec ne. Ostatně některé kolegyně se vrací jako bumerang, proč asi :D Zkrátka si to namalovaly stylem malého dítěte, ale skutečnost je taková, že musí být minimálně Da Vincim. No a to zvládne málokterá. Ne nadarmo se říká: Jednou kurva, vždycky kurva. Jednou jí jste a hotovo, už vám to nikdo nikdy neodpáře.   


Těm z vás, co mi dnes na Instagramu poradili chci moc poděkovat. Nebýt vás, tak dnešní článek vůbec nevyjde, jelikož já dnes měla vymeteno a v týdnu zase nebyla nálada. Takže ještě jednou děkuji :-) 


neděle, ledna 13, 2019

Proč nechci být luxuskou, kurtizánou ani jinou elitní nadku*vou plus shrnutí mých placených výletů


V minulém článku jsem nakousla pojem rádoby luxusní společnice. Takovým holkám zkráceně říkám luxusky. No a dnes bych se o něm ráda více rozepsala. Poměrně často mi totiž také chodí otázky typu: Proč nejsi luxuskou? Dříve jsem si myslela, že je to proto, že na to nemám vzhledově. Dnes už ale vím, že je to proto, že zkrátka nechci. V dnešním článku se nedozvíte jen to, proč nechci být takovou společnicí, ale také to, že jsem jí vlastně byla a proč ty skutečné luxusní společnice dle mého názoru u nás vůbec nenajdete. Plus jsem se v něm rozhodla shrnout všechny mé placené výlety :)

Co si představíte pod slovy luxus, elitní, vysoká třída...? Něco, co je drahé a zaslouží si svoji cenu? Pokud ano, tak uvažujete jako většina lidí. A co když vám řeknu pojem luxusní/elitní společnice, co si představíte nyní? Krásnou vzdělanou ženu hovořící plynně několika jazyky? Mající všeobecný přehled a základy etikety? Nemající problém chodit několik hodin na vysokých podpatcích? Tak se vraťte zase hezky zpátky nohama na zem. Takhle to totiž u většiny českých luxusních/elitních high class společnic není. 

Klidně to může být holka, co neví o existenci členů v anglickém jazyce a která přijede za klientem sice v podpatcích, ale odchází v hotelových pantoflích, protože přecenila své síly. A vysoká škola?Kdeže. To některé tvrdí, jen aby působily v očích klienta lépe. My Češky si rády hrajeme na něco, co nejsme. Rády ukazujeme navoněnou bídu. Někdy si říkám, že bychom na to mohly mít patent. No a u luxusek to platí dvojnásob. Takové holky jsou schopny klientovi tvrdit cokoli, jen aby v jeho očích povýšily a působily tak lepším a "luxusnějším" dojmem. Co na tom, že to není pravda, hlavně že to vzbudí klientův zájem a ony tak vydělají. Netvrdím, že jsou takové všechny, ale většina, dle mých několikaletých zkušeností, bohužel ano. A tak to jediné, co na nich bývá luxusní, je ta cena. I když to už taky moc neplatí. Není tomu totiž tak dávno, kdy si takové "společnice" říkaly 200 euro na hodinu a více. Dnes najdete málokterou, která by si na hodinu říkala takovou sumu. Zpravidla to bývá méně. Jsou například takové, které začínaly na 200 eurech na hodinu, dnes si říkají 150 euro na hodinu a jsou rády, že jim to vůbec někdo dá. Paradox je na tom to, že si za to mohou samy svým přístupem a chováním ke klientům. Ono když někde dostanete stejně dobrý, ne-li lepší servis (teď opravdu nemyslím jen sex), tak těžko budete platit více peněz, proč taky. No a tak klienti, kteří si dřív takové společnice platili, si dnes mnohem raději zaplatí nějakou holku z privátu či takovou, která pracuje sama na sebe, ale má adekvátní finanční ohodnocení. Krásně to jde vidět na jednom fóru, kde byly dříve recenze jen na luxusky, dnes je to tam tak 50/50 a recenzí na ně rapidně ubývá. 

Víte, když jsem tehdy četla onen článek, pomyslela jsem si, že takové společnice, tedy ty opravdu luxusní, mají jen pár klientů měsíčně a rozhodně nejsou placené od hodiny, ani od dvou a ani od tří. Že létají za klienty přinejmenším v business class, jedí v nejlepších restauracích a spí v těch nejluxusnějších pětihvězdách. No a na letišti rozhodně nejsou mezi obyčejnými cestujícími, ale využívají VIP salónky. Jenže takových je jen malá hrstka. A rozhodně ji nenajdete u nás. Asi si teď říkáte proč? Proč tomu tak je, že takové společnice u nás nejsou. Celkem dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlela a došla jsem k závěru, že v naší malé zemičce je kurev jako hub po dešti. Obzvláště pak v Praze. Možná vám pro lepší představu pomůže tento krátký video dokument. A možná moje představa byla zkreslená, jelikož v době jejího vzniku mi bylo stále náct, ale drží se mě do dneška. A rozhodně ji nehodlám opustit jen proto, že o sobě neluxusní společnice tvrdí že jsou luxusní. Jet totiž Českými dráhami (v "lepším" případě vlastním autem) na schůzku do zahraničí, či se krčit někde vzadu v letadle v ekonomické třídě, není žádný luxus. To si totiž může dovolit skoro každý.

Já a luxuska? Vlastně ano!

I já měla možnost okusit život luxusky. Dvakrát pod agenturou a několikrát sama na sebe. 

Hned poprvé jsem letěla přes agenturu na tři dny na Kypr za jedním bohatým Egypťanem. Bylo to tak, jak jsem popsala výše. Let v business class, čekání ve VIP salonku, honosné apartmá, kde jsem měla vlastní pokoj a jedla jsem v nejlepších místních restauracích. Jenže Hassan měl rád své zaběhnuté zvyky. A tak jsme každý den dělali v podstatě to samé. Kypr jsem tedy viděla jen z auta při cestě z/na letiště. I korejský turista toho za den stihne více, než já tehdy viděla za celé tři dny. Nikdy jsem se při své práci tak nenudila jako tehdy s ním. Cítila jsem se jako loutka na provázku a fakt, že jsem tehdy viděla pozůstatky mé kolegyně, která odletěla těsně přede mnou to ještě zhoršil. A tak, ačkoli jsem od něj dostala spoustu drahých dárků mezi kterými byly i hodinky od Gucciho, které později skončily v popelnici, protože se mi zkrátka nelíbily, jsem usoudila, že tento život loutky na provázku  nebude asi nic pro mě, ačkoli to byl cíl, kterého jsem vždy chtěla dosáhnout. Po příletu od něj jsem se cítila nejhůř za celou svoji dosavadní kariéru.  Zatímco jiná by se cítila jako "princezna" (drahé dárky, let v business class, večeře v drahých restauracích...), tak já se cítila jako hodně použitý hadr na podlahu. Když se nad tím tak zamyslím, možná nebyl problém v hodinkách, ale v tom, kdo mi je dal. 

Další placený výlet pak proběh přes jinou agenturu. Letěla jsem za klientem na jeden den do Stuttgartu. Celé to bylo takové o ničem a  s klientem jsme si vůbec nesedli, tudíž není o čem psát.

Uběhl zhruba rok. Já pracovně vyspěla, protože už jsem neživila pasáky a začínala jsem pracovat sama na sebe. Řekla jsem si, že si dám pár inzerátů i na zahraniční stránky a uvidím, co z toho bude. Než jsem se nadála, měla jsem v mailu letenku do business class na 12 hodin do Hamburku. Říkala jsem si, že je šílené letět někam jen na 12 hodin, asi i proto se mi to tak líbilo. Bylo to skoro stejné jako poprvé, s tím rozdílem, že si dal klient úkol stihnout za těch 12 hodin co nejvíce orgasmů. Proti tomu jsem nic neměla, ale udělat chlapa ve středních letech několikrát po sobě není lehké. Byl to přesně takový typ klienta, co si myslel, že jakožto prostitutka umím zázraky. A tak jsem se opět cítila jako loutka na provázku. Udělej to, pohni se takhle... Snad chápete, jak to myslím. A tak jsem se opět vracela domů úplně rozbitá a s pocitem několikrát použitého hadru na podlahu. Říkala jsem si, že to není možné, že už se mi to stalo podruhé. Myslela jsem si, že když nebude ve hře agentura, že to bude jiné, ale nebylo.  

Další výlet byla doslova katastrofa. Letěla jsem do Ženevy za postarším klientem.Podle fotky, kterou mi poslal mu bylo tak 60. Po příletu jsem ovšem zjistila, že je fotka přinejmenším 15 let stará. Ne, nebyl to jeden z těch udržovaných sedmdesátníků, naopak. Udělala jsem tu chybu, že jsem s ním odjela, nebo to možná nebyla chyba, nevím. Šlo mi o to zachovat se profesionálně a nepokazit si to hned na začátku. Naivně jsem se domnívala, že to bude dobré a že to nějak přežiju. No, sice jsem to přežila, ale dobré to nebylo. Klient bydlel v městečku Lausanne. Přiletěla jsem dopoledne, takže jsme jeli z letiště rovnou tam. Dali jsme si dobrý oběd, prošli se po okolí a jeli k němu. Chyba číslo dvě - nikdy nejezdit ke klientovi domů. Z bytu byl přenádherný výhled na hory, ale tím jeho pozitiva končila. Byl tam nepořádek. Všude se válely nějaké dokumenty a léky s arabskými nápisy. V tu chvíli mi došlo, že je Francouz asi stejně, jako já čínská supermodelka. Vůbec jsem se tam necítila dobře a modlila se, ať už je ráno a já jsem na letišti. Viděl, že jsem odtažitá. Po večeři jsem mu na férovku řekla, že jsem unavená a že jdu spát. Unavená jsem byla, ale ne a ne usnout. Takže jsem tam jen ležela a dívala se do zdi. Vnímala jsem, jak si lehá ke mně a doufala, že mě nechá být. Nechal. Oba jsme se probudili relativně brzy ráno. Byl naštvaný. Na jednu stranu jsem se mu nedivila, na stranu druhou se on nemohl divit mně. Posnídali jsme a odvezl mě na nádraží. Byla jsem neskutečně vděčná za to, že mě nepoveze až na letiště.

Uznávám, že tento výlet mohl dopadnout jinak. Dnes bych se na letišti otočila na podpatku a nejbližším letadlem letěla zpátky, ale byla jsem novicka a taky jsem nechtěla dostat špatné hodnocení. Ačkoli by se mohlo zdát, že vše bylo špatně, tak se mi při procházce podařilo udělat několik fotek, o které se chci s vámi podělit :)










Nechala jsem to být a pracovala sama na sebe bez toho, aniž bych měla zaplacenou reklamu zaměřující se na zahraniční klientelu. Nějaké zahraniční klienty jsem sice měla, ale moc jich nebylo. Říkala jsem si, že je to škoda nechat moji angličtinu stagnovat. Nehledě na to, že zahraniční klienty mám ráda. Umí mě lépe ocenit a mohu si říkat o více peněz. A tak jsem si řekla, že to udělám stejně jako ostatní luxusky. Vytvořila jsem si první pořádné pracovní stránky a zaplatila si reklamu zaměřující se na zahraniční klienty. Po pár fajn klientech, jsem poznala staršího Brita - lékaře. Namísto jedné hodiny jsme spolu strávili hodiny tři. Byl milý, galantní a do ničeho mě netlačil. Když odcházel zeptal se mě, zda bych za ním nepřiletěla třeba na den. Řekla jsem, že to není problém, ale nebrala jsem to vážně. Když totiž klienti odcházejí, mají stále více krve v penisu než v mozku.

Po pár dnech mi ale napsal, takže jsme dohodli podmínky a za pár dní jsem seděla v letadle směr Londýn. Bylo to úžasné. Bydleli jsme v hotelu s výhledem přímo na Tower Bridge. Na to, že jsme tam byli jen na jeden den jsme toho stihli poměrně hodně. Navštívili jsme The Shard, přičemž z výhledu jsme neměli nic, jelikož se počasí změnilo z minuty na minutu. Tehdy jsem ostatně pochopila výraz londýnské počasí. Poté jsme se vydali na The Tower of London a odtamtud na krásnou procházku po Hyde Parku, no a nakonec jsme se vydali na Trafalgar Square a navštívili jednu kavárnu. Nevěřila jsem, že si návštěvu Londýna tolik užiju. Byla to příjemná změna po těch předchozích dvou katastrofách.

Výhled z okna hotelového pokoje













Podruhé mě pozval do Brightonu. Podle fotek, co jsem našla na google to vypadalo moc hezky. To bych ale nebyla já, abych neměla smůlu na počasí. Když jsme tam přijeli, tak byla neskutečná mořská mlha. Hustší mlhu jsem nikdy předtím a ani nikdy potom neviděla. I přes nepřízeň počasí jsme vyrazili ven a zkusili si to co nejvíce užít. Ráno nebylo počasí o nic lepší, a tak jsme se rozhodli, že po snídani vyrazíme do Londýna. Jelikož jsme neměli moc času, stihli jsme jen návštěvu Královských botanických zahrad, což opět bylo nad má očekávání. Londýn mě zkrátka nikdy nezklamal.

První dvě fotky jsou z Brightonu, další pak z oněch zahrad :)










Naše třetí a zatím poslední setkání proběhlo v Manchesteru. Dostala jsem na výběr, buď Liverpool nebo Manchester. Ani nevím proč, ale zvolila jsem druhou možnost. Tady to je docela zajímavé, protože celou návštěvu Manchesteru mám zamlženou. Letiště si nepamatuju vůbec, to mám doslova okno. Vůbec nechápu, jak je to možné, když si pamatuju i "blbou" Arlandu, kterou jsem jen proběhla, abych stihla navazující let. Co si ale pamatuji, je hotel, kde recepce nebyla dole, jak jsem normálně zvyklá, ale úplně nahoře. Zkrátka Britové :D Tam jsem jedla k snídani svá dosud nejlepší vejce Benedikt, no a počasí nám, jak jinak, opět moc nepřálo. V den příletu jsme navštívili místní galerii. A ačkoli nejsem fanoušek do umění, tak tohle bylo velice povedené.  Večer jsme pak zašli na večeři do místního Steak housu no a další den před mým odletem jsme navštívili jeden z tamějších parků.












Úžasná Paříž

Ačkoli tohle byl poslední placený výlet, tak jsem se rozhodla dát ho jako předposlední a to nejlepší si nechat na konec Napsal mi klient, že bude několik dní pracovně v Paříži, a i když nebude mít moc volného času, tak by rád nějakou příjemnou společnost tak na dva dny. Souhlasila jsem, takže jsme dohodli detaily a v mailu mi s velkým předstihem přistála letenka.  Zeptal se mě, zda se zvládnu sama dostat na jistou stanici pařížského metra. Napsala jsem, že určitě ano. Napíšu to asi takhle. Jestli jsem si někdy stěžovala na to pražské, tak už nebudu, protože to pařížské je sakra jiné kafe. Hlavně některé jejich stanice, kde je několik různých schodišť, vchodů a východů, takže když to tam neznáte, tak nemáte nejmenší ponětí, kam jít. Nakonec jsme se s klientem našli a jeli společně do apartmánu. Byla jsem ráda, že to není typická schůzka ala luxusní hotely taxíky atd. Další den měl trochu času, takže jsme se šli projít. Šli jsme kolem Seiny a tehdy si mě Paříž, i přes nepřízeň počasí, které se měnilo co pár minut, naprosto získala. Druhý den mého pobytu měl času o dost méně a hned ráno musel do práce. No a já si řekla, že se zajdu podívat do  Louvreu. Vždycky jsem si přála vidět obraz Mony Lisy. Předchozí den mi klient ukázal co a jak a ačkoli pařížské metro je pro mě dodnes španělskou vesnicí, tak vyznat se v Paříži jako takové, je kupodivu snadné. A tak jsem se vydala směr Louvre, bez navigace a jen se sluchátky v uších. Bylo to fajn, protože jsem měla mnohem více času si to užít a nasát tak atmosféru. Chvíli jsem se posadila u řeky a jen se kochala. Poté jsem šla dál a než jsem se nadála, došla jsem do cíle. Byla jsem ohromena a uchvácena zároveň. Upřímně jsem nečekala, že bude kolem jejího obrazu takový rozruch. Nakonec jsem její fotku ulovila a kupodivu se mi ji podařilo ulovit bez hlav asijských turistů :D Paříž jsem si moc užila. Dodnes mě mrzí, že jsem nestihla navštívit katedrálu Notre-Dame, tak snad někdy příště :-)





















Jednou to bylo fajn... Až moc

Jednoho dne mi přišel email od klienta z Norska. Četl mé webovky a všiml si, že mezi městy, které bych si přála navštívit je i Oslo. No a tak by mě tam rád na víkend pozval. Vyměnili jsme si několik opravdu dlouhých emailů a poslal mi svoji fotku. Byl to sympaťák. Mailem jsem dostala letenku a začínala se těšit. Před příletem se mě zeptal, co bych chtěla navštívit. Tady mi moc pomohl článek od Terezky. Napsala jsem mu, že bych ráda navštívila Ekebergparken, pak taky nějaké muzeum a že bych se moc ráda podívala do části Aker brygge. V dalším emailu jsem se dozvěděla, že to nebude problém, protože tam budeme v podstatě bydlet, jelikož máme rezervaci v hotelu The Thief.

Po příletu do Osla a setkání tváří v tvář mi spadla brada. Byl mnohem hezčí než na fotce a já začala cítit trable. Odjeli jsme do hotelu, kde jsme se ubytovali. Dodnes je to nejhezčí hotel, ve kterém jsem měla možnost bydlet. První den jsme se procházeli po Oslu, no a než jsem se nadála drželi jsme se za ruce. Chovali jsme se, jako kdybychom byli pár. Večer jsme pak šli na večeři do restaurace Fjord.

Další den jsme po snídani vyrazili do Ekebergparku, kde jsme se stavili na kafe v místní kavárně a na oběd v místní restauraci. Měl to vše moc hezky naplánované a já si začala uvědomovat, že se začínám citově angažovat. Odpoledne jsme pak byli chvíli na hotelu a užívali si jeden druhého. Večer nás čekala návštěva restaurace Kontrast, což je restaurace, která získala michelinskou hvězdu. Asi nemusím říkat, že to byl zcela výjimečný zážitek.

V neděli, tedy v den mého odletu jsme po snídani vyrazili na poloostrov Bygdøy, kde jsme navštívili dvě muzea a to Viking Ship Museum a Fram Museum. Na  pozdní oběd jsme si pak zašli do hotelové restaurace, která se nacházela přímo na střeše hotelu, tudíž jsme měli moc hezký výhled. Pamatuji si, že jsme moc nemluvili, což bylo ještě dobré oproti naší cestě taxíkem na letiště, kdy jsme seděli vedle sebe, drželi se za ruce, ale ani jednou na sebe za celou cestu nepromluvili, či se na sebe nepodívali. Před kontrolou, kam už se mnou pochopitelně nemohl jsme se rozloučili. Bylo mi hrozně. Jakmile mě políbil a podíval se na mě, tak mé emoce převzaly velení a já ucítila jak se mi po tváři kutálí slza a za ní následovaly další. Šla jsem ke kontrole a ohlédla se. Pořád se na mě díval a ačkoli jsem se je snažila držet na uzdě, nepodařilo se mi to.

Cestu zpět do Prahy jsem doslova prořvala. Bylo mi, jako kdyby mi někdo vrazil kudlu přímo do srdce. Následující dva týdny jsem nebyla schopná pracovat. Věděla jsem, že si za to můžu sama. Kdybych se citově neangažovala, nemusela jsem v takovém srabu být. Asi teď vyvstává otázka, zda jsem byla zamilovaná. Já to nevím, nebo možná si to spíš nechci přiznat.

























Tak proč?

Musím říct, že až na ty dva první karamboly jsem měla na klienty obrovské štěstí, za což jsem neskutečně vděčná. To ale neznamená, že bych ho měla vždy. Nikdo mi zkrátka nezaručí, že bych se s nějakým dalším klientem necítila stejně jako tenkrát s Hassanem. Život luxusky je hrozně svazující a nevypočitatelný. Nechci sedět na zadku a čekat až mě někdo někam pozve. Nechci "cestovat" jen prostřednictvím výhledů z hotelových pokojů či taxíků. Nechci žít život loutky na provázku. 

Když vidím fotky luxusek, které tvrdí jak cestují po všech čertech, ale přitom sdílejí jen fotky z letišť, z oken hotelových pokojů či restaurací, kde se nalévají alkoholem, jinak by to totiž nezvládly, tak se mi chce "brečet". Ne kvůli tomu, že je mi jich líto, to vůbec ne, jaké si to kdo udělá, takové to má, ale proto, že si něco takového vůbec dovolí nazvat cestováním. To, že si totiž z dané země přivezete nějaký suvenýr neznamená, že jste po ní cestovali.  

Jsem jen obyčejná holka, která se rozhodla dělat tuhle práci, aby se mohla co nejdříve osamostatnit a která ji po nějaké době začala bavit. A která ze sebe nebude dělat něco, co není. Nic víc a nic míň. Tak jako se z dámy nestane vesnická buranka, tak se ani z vesnické buranky nestane dáma. Vždy se totiž najde něco, co vás prozradí, ať chcete nebo ne. Zkrátka vždy tam ten základ bude zakořeněný a tohle nejsou kořeny, které se dají vytáhnout, i když se snažíte sebevíc. Ne že bych byla tou vesnickou burankou, ale snad chápete, co jsem tím chtěla říct.