středa 14. listopadu 2018

Šest nejčastějších otázek a jedna fráze


Krásnou středu :-)

Dnes jsem vám sepsala několik nejčastějších otázek a jednu frázi, na které není úplně vhodné se prostitutky ptát, či jí je říkat. Ať už proto, že je to trapné (a to nejen pro ni) nebo proto, že na ně odpovídá kde se dá. Některým klientům je to ale srdečně jedno.  


1. Dáš mi slevu?

Není snad týden, abych od nějakého volajícího neslyšela tuto otázku. Pánové zkrátka někdy zapomínají, že jsem prostitutka a ne čtvrtek v Kauflandu. Nebo si zkrátka nejsem schopna přiznat, že slevy a Češi jdou dohromady asi stejně jako Francouzi a víno. Ať tak či tak, je toto snad nejhorší otázka, kterou může prostitutka dostat. Je to velice ponižující a to nejen pro ni, i když pro ni určitě více, protože nás je hodně. Zkrátka odmítne jedna, tak klient zavolá jiné. A ačkoli to nerada přiznávám, vždycky se nějaká chytí. A v tomto případě je klientovi vcelku jedno která. 


2. kolik ti je....?

Opravdu nepíšeme inzeráty pro srandu králíkům. Na mnohé weby nejde ani inzerát bez základních informací jako jsou výška, váha, věk a některé další, vložit. Přesto se najdou tací a není jich zrovna málo, kteří než aby si to přečetli se raději zeptají do telefonu. Asi si říkáte, že to nemůže být zase takový problém odpovědět na pár otázek. Jenže když na ně odpovídáte několikrát denně tak věřte, že si po čase připadáte nejen jako kolovrátek, ale jako úplný debil. Obzvlášť, pokud se klient do telefonu zeptá na většinu z nich.


3. Proč to děláš?

Tohle je otázka, kterou prostitutka dostává zpočátku velice často, ale postupem času její četnost opadává. Alespoň u mě to tak je. Pořád se ale občas najde klient, který se mě na ni zeptá. Klienti jsou zkrátka zvědaví, proč se holka rozhodla pro tuhle práci. Vždy jim odpovídám stejně - protože mě to baví. Jsem ráda že patřím mezi to mizivé procento prostitutek, pro kterou nejsou hnacím motorem peníze.


4. Je to tvoje pravé jméno?

Taky dost častá otázka. Většinou říkám, že ano. Jasně, píšu blog a mám instagram, kde zveřejňuji své pravé jméno. S klienty je to ale jiné. Je potřeba si udržovat odstup a chránit své soukromí. Upřímně kdo ví, zda jména, která mi občas řeknou oni, jsou jejich skutečná. Nemyslím si. Upřímně by mě ani ve snu nenapadlo se jich na to ptát. Ono to ani není důležité, alespoň prozatím.


5. Zavolám ti

Někteří klienti se mi stydí do telefonu říci, že jsem pro ně příliš drahá. Upřímně dodnes nechápu proč. Z mého pohledu na tom nic není a rozhodně by mě tím nijak neurazili, naopak. No a tak než aby byli upřímní, řeknou mi, že mi zavolají. Většinou poznám, kdy to klient myslí vážně a kdy to říká jen proto, aby nemusel přiznat, že jsem nad jeho finanční možnosti. Tohle platí i tehdy, když mi zavolá klient a domluví si schůzku na některý z následujících dnů. Takovou schůzku je potřeba v den jejího konání alespoň hodinu dopředu telefonicky potvrdit, což zhruba 60 procent klientů neudělá.


6. Kolik klientů jsi dnes měla?

Občas se najde takový klient, který mi položí tuto otázku.  Ještě lepší je pak její vytuněná verze: Jsem dnes tvůj první? Má reakce je vždy stejná. Nejdříve se lehce zastydím, protože mi tato otázka nepřijde zcela vhodná. Pak se mu omluvím s tím, že mu na ni neodpovím a že si myslím, že na tom až tak nezáleží. Buď mu nechci přiznat, že jsem projetá jako D1 nebo že je dnes mým prvním. Ať tak či tak u bou odpovědí bych zrudla jako rajče a propadla se kdoví kam.


7. Nešla bys někdy jen tak?

Někteří klienti rádi zkouší. Myslí si, že když zaplatí jednou, dvakrát, třikrát, tak že mají "all inclusive" permanentku. Nebo se o ni alespoň pokouší. Jsou prostitutky, u kterých uspějí. Bohužel jsem patřila mezi ně viz můj "románek" s Panamcem. Byla to chyba, dnes už to vím. Ale byla jsem mladá a blbá. Díky té chybě jsem poznala, že taková "all inclusive" permanentka nemůže nikdy přinést nic dobrého, alespoň prostitutce ne.   


neděle 11. listopadu 2018

Klient v rukavičkách


Krásnou neděli,

Možná zní název článku lehce přihřátě, ale nebojte, klient byl úplně normální heterák, jen v rukavičkách :-)

Zdálo se, že to bude úplně obyčejná schůzka. Zkrátka taková jako spousta předchozích, ale i těch následujících. Trocha té oťukávací konverzace, pak sprcha, sex, konverzace po a odchod s hubanem a příslibem, že se  ještě někdy uvidíme. Na jednu stranu taková byla, na stranu druhou byla úplně jiná...

Mé schůzky s českými klienty začínají vždy na chlup stejně a to tím, že mi klient zavolá. Já mu sdělím veškeré informace a to mnohdy i ty, které jsou u inzerátu napsané, protože proč je číst, že jo :D No a pokud je mi klient sympatický a souhlasí s mými cenami a podmínkami, pak se domluvíme. A tak tomu bylo i nyní. Až na to, že jako jeden z mála můj inzerát četl, tudíž jsem nemusela odpovídat na otázky typu kolik mi je, jak velká mám prsa apod. Takže jsme se domluvili a já netrpělivě čekala, kdo přijde a zda bude mít nějaké speciální přání, klidně i nějaké malé. Poslední dobou je to s mými klienty opravdu nuda. Alespoň pro mě. A nerada bych skončila jako neschopná prostitutka, která musí používat hračky, aby to nejen sobě, ale i klientovi nějak okořenila. Upřímně bych se necítila okořeněně, ale pěkně trapně. Kdybych měla spočítat, kolik klientů se mě za celou moji šlapací kariéru zeptalo na hračky, tak si troufám tvrdit, že ani pro ně to není zpestření, nýbrž  solidní ponížení. Ukažte mi chlapa, který se dobrovolně nechá nahradit umělým materiálem a jehož ego to unese. No, můj klient sice přání neměl, ale za to něco jiného ano.

Jakmile přišel, začali jsme si povídat. Tato konverzace je pro mě velmi důležitá. Pomůže mi, abych se o klientovi něco dozvěděla, a pokud je klient nervózní, tak se alespoň uvolní, tedy většinou. Po této konverzaci, která trvá zhruba 5-15 minut, někdy se ale taky stane, že mi klient téměř ihned po příchodu cpe do ruky peníze a jde do sprchy. Tady ovšem konverzace proběhla. Při ní jsem se dozvěděla, že si klient svépomoci staví domeček. No a to má za následek to, že má ruce jako struhadlo. Po sprše se mě tedy zeptal, zda by mi nevadilo, kdyby si vzal chirurgické rukavice, které si s sebou přinesl.  V tu chvíli jsem ztuhla a nevěděla, co mu na to mám odpovědět. Věděla jsem ale, že mu musím odpovědět rychle. Na jednu stranu mi to nevadilo, bylo by to konečně něco jiného a nového. Na stranu druhou jsem věděla, že to nebude nic příjemného a že se budu cítit jako kdybych měla přinejmenším lepru. Svolila jsem. Neměla jsem moc jiných možností, docela si trval na svém.

A tak jsme započali naše dobrodružství - já, klient a latexové rukavice. Předpokládala jsem správně. Nebylo to nic příjemného, ale chtěla jsem nějaké zpestřeni a tady jsem ho měla. To, že jsem jaksi zapomněla zmínit, aby mi bylo příjemné, je moje blbost. Po chvíli jsem si na ně kupodivu zvykla a už mi to nepřipadalo tak hrozné. No, hrozné to bylo pořád, ale lepší než ty jeho struhadla, jak on nazval svoje ruce. Co ale ovšem bylo velmi nepříjemné bylo, když mi vjel do vlasů. To jsem myslela, že přijdu o těch několik vymodlených vlasů, které mi za posledních několik měsíců dorostly. Z mazlení, u kterého jsem litovala, že nemám gel, protože sliny a latex opravdu nejsou kamarádi, jsme přešli k sexu.

Sex s klienty je téměř vždy stejný. Zkrátka prostřídáme několik poloh, až se klient u jedné z nich udělá. No a někdy je nestihneme ani prostřídat a tou, kterou jsme začali taky skončíme. V takové chvíli se mi pak klienti dost často omlouvají a říkají mi, že doufali, že vydrží déle. I proto už moc články o klientech nepíši, protože se vám zdají dost podobné. Což je pravda, protože mnohdy jsou si schůzky s mými klienty podobnější víc, než bych si sama přála. Docela se děsím dne, kdy se mnohdy změní na skoro vždy. Upřímně doufám, že než tento den přijde, tak já, jakožto prostitutka, budu někde jinde. Dost často se ale ještě najde klient, jako byl právě tenhle, se kterým nezůstalo u první polohy a se kterým to nebyla taková rutina.

Pokud si klient nepřeje jinak, tak skoro vždy naše dobrodružství začínáme polohou na koníčka. Dříve, když jsem začínala, tak jsem tuto polohu doslova nenáviděla, no a dnes patří mezi mé oblíbené a dokáži si ji náležitě užít. Po ní přišel na řadu misionář a po něm poloha zezadu. Ačkoli klient nebyl nejmladší (50+) tak by mu jeho výdrž mohli leckteří mladší muži závidět. Upřímně, dával mi docela zabrat a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Poté přišla na řadu lžička. Tuhle polohu nemám ráda. Buď při ní dostanu křeč do stehna/lýtka nebo mi tam klient prostřednictvím svého kamaráda hraje kulečník. No a tady to tentokrát bylo to druhé. Nakonec se ale přeci jen trefil a po chvíli ne zrovna velkého pohodlí přišel jeho očekávaný orgasmus. Šlo vidět, že mu to dalo zabrat a mně taky. Téměř okamžitě po tom, co se udělal, se mě zeptal, zda z něj nejde cítit cibule. V tu chvíli jsem se začala smát, nemohla jsem jinak. Řekla jsem mu, že je vše v nejlepším pořádku a za pomocí několika papírových kapesníků jsem šla s jeho nadílkou do koše.

Měli jsme ještě čas, takže jsme započali naši posexovou konverzaci. Ani nevím jak, ale dostali jsme se ke kultuře. Zeptala jsem se ho na jeho poslední kulturní zážitek. Prý to byla výstava drůbeže v Boskovicích. Začala jsem se smát podruhé, až jsem se musela krotit. Díky Bohu, že se mě nezeptal na ten můj, který proběhl vloni někdy touhle dobou v Paříži, byla to návštěva muzea Louvre. Já vím, jsem ostudnice. Doufám, že se mi to podaří brzy napravit. I když tento rok to asi nebude, buďme realisti :D


středa 31. října 2018

Proč jsem poslední dobou méně aktivní?

Nesnáším články, jejichž nadpis je otázkou, ale dnes nemohu jinak. Někteří jste si možná všimli, jiní vůbec ne. Poslední dobou jsem méně aktivní. A to nejen na blogu, ale i na soc. sítích. Moje facebooková stránka je už pokrytá prachem a pavoučci si na ní tkají své pavučiny. Mám myšlenky, spousty myšlenek. To ony mi brání se plně soustředit na něco jiného, kromě práce, díky které si můj mozek alespoň na chvíli odpočine a vypne. Mám je už dlouho, déle, než by se mohlo na první pohled zdát. A o čem jsou? O všem. O práci, o Elle, o životě... 

Začněme tou prací. Mám pocit, že tak nějak přešlapuji na jednom místě a pendlování mezi Prahou a Brnem tomu zrovna nepřidává. Naopak. Připadám si jako křeček v takovém tom kole. I když běhám jako trotl, tak jsem pořád na jednom místě - stejně jako onen křeček. Upřímně, nevím, co chci. Jedna moje polovina by ráda cestovala a byla pořád někde. Ta druhá by se ráda usadila a budovala jak svoji českou, tak především zahraniční klientelu. No a tak se ty dvě poloviny mezi sebou hádají jako kočka s myší. Honí se, dělají si naschvály (jako když jsem před několika týdny odjela z Prahy, protože jsem tam neměla moc práce, no a den na to se všichni mohli zbláznit, ale já už tam nebyla), no a snaží se mě přivést do hrobu. Co ale vím, že obojí moc kombinovat nelze, jak jsem si donedávna myslela. Je to jako v životě, čím víc věcí děláte, tím méně energie do každé z nich dáváte, no a pak to podle toho taky vypadá. Ta ramena, která jsem měla, když jsem si naivně myslela, že lze jezdit pravidelně na tour a přitom si udržet stávající české a zahraniční klienty jsou nenávratně pryč. Buď jezdit pravidelně na tour a pracovat převážně takhle, nebo se usadit v Praze, vybudovat klientelu a tour jezdit minimálně. Jinak to opravdu nejde, protože když vám zavolá klient a nedovolá se, nebo se dovolá, ale je mu sděleno, že nejsem momentálně v Praze, tak to jednou/dvakrát skousne, ale potřetí se poohlédne jinde. Což je naprosto logické.

Teď k Ellince. Z organizace, odkud ji mám, mi ji v podstatě chtějí vzít. Nedivím se. Chtějí, aby měla stálý domov, což naprosto chápu. Ostatně to chci také, ale je těžké ten stálý domov najít. Kdo má psa a hledá nebo hledal v posledních měsících byt v Praze, tak mě pochopí. Ti ostatní to budou brát jen jako moji výmluvu. Víte, já byt mít měla, ale když jsem majitelce napsala, že jsem pár dnů po prohlídce adoptovala fenku "čivavy" napsala mi, že si psa v bytě nepřeje a bylo vymalováno. Předpřipravenou smlouvu jsem tak mohla hodit do koše. No a pak se mi nic najít nepodařilo. No a tak v podstatě kočujeme. Chvíli tam a chvíli zase jinde. Ne, nebaví mě to. Byly doby, kdy mě to bavilo, ale ty už jsou pryč. Nedávno jsem absolvovala v Praze prohlídku bytu. Jakmile jsem majiteli řekla, že mám malou kříženku čivavy, která je hodná a klidná, tak se na mě podíval stylem, jako kdybych měla vši, lepru a antrax dohromady. Ani věta, že mám dobrá hodnocení od majitelů bytů, u nichž jsem byla v krátkodobých pronájmech, nepomohla. Jak jsem šla z prohlídky, rozbrečela jsem se. Bylo toho na mě zkrátka moc a nechápala jsem, jak lidé mohou být vůči psům tak zlí a zaujatí. Ještě ke všemu, když se jedná o psa malého. Ano, dle zákona mi majitel nemovitosti nemůže psa zakázat, tudíž je tu i varianta mu o ní neříct, ale jakmile by se to dozvěděl, mohl by mi bydlení tak znepříjemnit, že by mi nezbylo nic jiného, než se odstěhovat. Na každý hezký byt za rozumné peníze se v Praze stojí fronta jako na banány, tudíž majitelé bytů nemají problém si vybrat nájemníka dle svých představ, právě naopak. Je to začarovaný kruh a já doufám, že se objeví alespoň malinkatá škvírka, kudy z něj ven. Vždy, jakmile mám té organizaci odpovědět s odpovědí čekám několik dní. Děsím se dne, kdy mi přijde zpráva, že si pro ni přijedou, nebo že jim ji mám přivézt zpět. Už jsem i přemýšlela o tom, že bych se jí nezištně vzdala. Občas si totiž vůči ní připadám jako pěkný sobec. Sice se snažím jí dát to nejlepší co momentálně mohu, ale taky vím, že u někoho jiného by se mohla mít lépe. Mohla by mít totiž to, co já ji aktuálně dát nemohu - DOMOV.  


A teď k tomu mému životu, dá-li se tedy životem vůbec nazvat. Teď aktuálně bych měla být šťastná, protože se mi povedlo něco, co se ani ne dva dny zpátky zdálo být absolutně nereálné, ale nejsem, protože to sice vyřešilo moji aktuální situaci, ale ne tu budoucí. Je mi zle z toho, že nevím, kde budu za týden, 14 dní, měsíc. Není to tak dávno, kdy bych to brala jako obrovský adrenalin a připadalo by mi to děsně super, ale dnes ne. Z holky, která se nikdy moc nezajímala o budoucnost, se jako lusknutím prstu stala holka, kterou štve, že neví, co bude nebo v mém případě spíš to, kde bude. Ta nejistota je opravdu někdy k zbláznění.

Poslední dobou jsem taky dost podrážděná a nepříjemná. Ti z vás, co mě sledují na instagramu, si toho mohli všimnout. I proto se na něm posledních několik dní moc neukazuji, tím myslím, že nenatáčím svoji osobu, jako tomu bylo dříve. Sice razím heslo a dělám ramena, že když je něco na houby, tak se to má normálně říct a nemáte se, zvlášť pak na soc. sítích usmívat jak retard a dělat, že je vše v nejlepším pořádku, když to tak není, ale když to napíšu relativně slušně, tak na to momentálně nemám koule. Než se chovat jako někteří influenceři a usmívat se na vás od ucha k uchu a tvrdit, že je vše super a zalité sluncem, to se raději nebudu ukazovat vůbec. Alespoň na nějakou dobu. Jak dlouho, to nevím. Ještěže jsem neztratila chuť do práce a práce jde vcelku dobře (klep, klep). 

Omlouvám se, že je to takový nic moc neříkající článek, ale já se z toho potřebovala vypsat a hlavně jsem vám to chtěla říct, protože nejen jako čtenáři mého blogu, ale i jako sledující mých soc. sítí máte dle mého názoru právo vědět, jak na tom jsem a proč nejsem tolik aktivní. Děkuji za pochopení a snad se uvidíme příště zase u nějakého článku z branže :-)

neděle 21. října 2018

Středa, je ho tam třeba. A to doslova!


Krásnou neděli :-)

Já právě sedím dokonale nalíčená a nachystaná do práce. Chystala jsem se na klienta, kterého jsem chvíli po jeho příchodu odmítla. Ano ano, měla bych být nachystaná vždy od 10:00, ale to se upřímně řečeno stává málokdy, myslím i s makeupem. No  a když je dnešek tak poklidný, což je ostatně skoro každá neděle, tak jsem se rozhodla vám napsat článek o dni, který poklidným rozhodně nebyl. A to byla právě tato středa. 

Byl to den, který začal jako každý jiný s tím rozdílem, že mi klient, který se objednal předchozí den potvrdil schůzku, kterou jsme měli domluvenou na 13 hodinu. Rezervace klientů, kteří se objednávají den a více dopředu beru tak z 50 %. Dost často se totiž stává, že ji klient v den, kdy se má konat, nepotvrdí. Tenhle jí ovšem potvrdil již před 10 hodinou ráno, takže jsem měla moře času se konečně po několika týdnech pořádně připravit. Šla jsem tedy do sprchy a kromě odstranění přebytečných chloupků a sprchy jako takové jsem si také umyla vlasy. Tuto kompletní “proceduru” dělám obden (pokud pracuji).

Následoval makeup, který probíhal živě prostřednictvím streamu na mém instagramu, během kterého se objednal další klient. Jak jsem napsala, měla jsem dost času, takže jsem patřičnou pozornost věnovala také očím, které jsem kromě řasenky zvýraznila ještě hnědými kouřovkami, které se mi kdoví proč moc nepovedly a ačkoli jsou stíny studené, tak na mých očích byly dost teplé. No co už, na předělávku nebyl čas.

O tom, jak se připravuji na klienta a co používám za produkty bude někdy v budoucnu článek.


Zbylo mi ještě 10 minut, takže jsem ve společnosti notebooku čekala, až mi zazvoní telefon a klient mi tak oznámí svůj příchod. Což se stalo na minutu přesně, takže jsem nazula papuče a běžela pro něj dolů. Normálně klienty přijímám v šatech těsně pod zadek, ale tady jsem musela chodit pro klienty dolů ke vchodovým dveřím, takže jsem oblékla klasické černé legíny a k tomu svoji oblíbenou červenou halenku.

Po klasickém úvodu a sdělení co a jak jsem klienta poslala do sprchy. Během toho, co se sprchoval jsem se svlékla do spodního prádla a za pomoci slin dole zapříčinila patřičné vlhko, což se později ukázalo jako zcela zbytečné, protože kalhotky zůstaly po celou dobu na svém místě a jak už někdo správně tuší - nespali jsme spolu. Klientovi šlo pouze o pomazlení a vyhonění a po necelé půlhodině, ve které stihl i dvě sprchy, odcházel. Řekla jsem mu, že máme ještě čas. Prý je spokojený tak jak to je. Nebyla jsem si jeho spokojeností jistá, protože odešel, aniž by se nějak rozloučil (dal mi pusu, poděkoval či tak něco). Byla jsem z toho rozladěná, protože jsem nechápala, co jsem udělala špatně. Bylo mi ale jasné, že vše nebylo v úplném pořádku jen jsem nevěděla co.

Jelikož mi měl další klient přijít až v 16 hodin, rozhodla jsem se, že si dám inzerát. Denně mám v rámci reklamy možnost publikovat dva inzeráty, které jsou viditelné na více jak 30 stránkách. Tento krok se ukázal jako správný, jelikož jsem během pár minut měla několik telefonátů z nichž byl jeden, kdy chtěl klient přijít do půl hodinky. Což sice přišel, ale k jinému domu. Prý si myslel, že je to ten stejný dům a že zavolá, až bude dole před správným domem. Schválně jsem se podívala na mapy, jak daleko je ten dům, u kterého byl a ukázalo se, že je tak dvě minuty chůze. Volal mi asi za 10 minut, že už je dole. Nechápala jsem, kde tak dlouho byl a byla lehce naštvaná. Když jsem mu otevřela dveře, tak přede mnou stál vlasatý muž, který vypadal, jako kdyby právě uběhl maratón. Nechápala jsem z čeho byl tak uřícený. Snažila jsem se to ignorovat a předpokládala, že po sprše bude vše dobré. Nabídla jsem mu vodu, kterou přijal. Kdyby ne tak to tam s ním asi sekne. Popíjel, popíjel, ale k ničemu se neměl, a tak jsem musela zakročit. Zeptala jsem se ho, zda tedy bude chtít zůstat tu hodinku, na které jsme se domluvili. Prý ano a pokračoval v popíjení. Řekla jsem si tedy o peníze, poslala ho do sprchy a zopakovala svoji rutinu z předchozího odstavce. Posadila jsem se na postel a čekala až přijde.

Přišel oblečený v trenýrkách a šlo vidět, že se stydí. Bylo to roztomilé, dokud opět nezačal funět jako parní lokomotiva. V tu chvíli se moje libido začalo strmě propadat do červených čísel. Vyzvala jsem ho, ať jde ke mně a začala ho líbat po těle. Moji snahu, která začala být lehce vynucená kazily výdechy jako od těhotný ženský. Vlastně kam se na to hrabe těhotná ženská. Byl po sprše, v bytě byla více než příjemná teplota a on stejně funěl. Jestli jsem si myslela, že před tím jsem to nechápala, tak teď jsem to nechápala dvojnásob. Po chvíli si lehl a já se snažila toho jeho chcípáčka postavit. Věděla jsem, že je to marná snaha. Mé libido by v tu chvíli z těch červených čísel nedostal ani Dwayne Johnson, natož pak on. Po chvíli co ležel se mě zeptal, zda by si mohl líznout. Když to řekl takhle tak to znělo ještě nechutněji. Svolila jsem. Říkala jsem si, že když bude nosem ve frndě nebude tak funět, omyl. Co chvíli si nejen zafuněl, ale ještě mi jí začal ofukovat jako kdybych ji snad měla extra pálivou.


Měla jsem toho tak akorát. Sedla jsem si na postel a řekla mu, že se omlouvám, ale že to nepůjde. Prý to vidí stejně a chybí mu nějaký zvuk (rádio nebo tak něco). V tu chvíli jsem mu chtěla říct jestli mu to jeho funění nestačí, ale neudělala jsem to. Chtěla jsem, aby byl co nejrychleji pryč. Prý jestli mu vrátím nějaké peníze. Část jsem mu vrátila, rozloučili jsme se a on odešel. Po jeho odchodu se mi neskutečně ulevilo. Dala jsem si sprchu během které mi zavolal klient z Itálie, který mi volal již v předchozích dnech a zeptal se mě zda bych měla odpoledne čas na escort. Odpoledne ne, ale večer ano, takže jsme se domluvili na 21:30. Měla jsem ještě půl hodiny, než mi měl přijít klient s pro mě dosud neznámým anglickým přízvukem. Vždy ráda hádám odkud klient je, ale tady jsem si nebyla jistá. Spíše jsem se topila.

Ani jsem se nenadála a půl hodina, během které jsem nedokázala myslet na nic jiného než na tu dosavadní katastrofu byla pryč a mně zvonil telefon, který mi oznamoval, že dole čeká další pán na holení. Čekal na mě vysoký vousatý sympaťák s pár kily navíc. Pozdravili jsme se a šli nahoru. Nedalo mi to a zeptala jsem se ho odkud je. Austrálie. Tak tohle bych neuhádla ani kdybych měla sebevíc času. Neměl takový ten typický australský přízvuk alá Kačer Donald. Chvíli jsme si povídali. Zeptal se mě, zda je možné líbání, řekla jsem, že ano. Poté proběhlo předání peněz a následovala jeho sprcha a má obvyklá rutina. Začala jsem si připadat trochu jako křeček v takovém tom kole. Přišel a začali jsme se líbat. Jakmile jsem cítila, že už je dostatečně tvrdý nasadila jsem kondom a pustila se do orálu, který byl ten den první. Ačkoli jsem se snažila mělo to spíš opačný efekt. Začala jsem si říkat, že se dám snad na jeptišku, jestli ani s tímto klientem nedojde ke styku. Kondom jsem sundala a pokračovali jsme v líbání, které trvalo opravdu dlouho a přineslo kýžené ovoce.

Řekla jsem si, že to ještě jednou zkusím a nasadila mu kondom - nový pochopitelně. Šla jsem na něj a po pár přírazech bylo hotovo. Cítila jsem neskutečnou úlevu. Nevím, zda proto, že klášter byl ze hry nebo proto, že už jsem se necítila tak neschopně. Ještě chvíli jsme si povídali. Začal mě znovu líbat a bylo vidět, že by rád druhé kolo. Já ale věděla, že na něj není čas, takže jsem ho poslala do sprchy a raději se podívala na hodiny, zda jsem ho tam přece jenom neposlala moc brzo. Ukázalo se, že neposlala. Při jeho oblékání jsme si povídali a tak jako první klient tak i on odešel bez rozloučení. Neměla jsem sílu ani energii to řešit, takže  jsem to tak nějak vypustila, šla do sprchy a měla radost, že mám několik hodin volna, než pojedu na escort. V tu chvíli mi zazvonil telefon, a aniž bych si to během něj uvědomila domluvila jsem se s klientem na osmou hodinu večer. Po jeho položení mi došlo, že se to nedá stihnout. No a vrtuli, kterou bych si dala do zadku jsem v tu chvíli pochopitelně neměla. Nechala jsem to ale tak jak to bylo a doufala, že vše dopadne tak, abych tam byla včas.  

V osm hodin jsem tedy letěla opět dolů ke vchodovým dveřím a vyzvedla si sympatického staršího pána se šedinami, které mu neskutečně sekly. Nahoře jsme se domluvili co a jak a po jeho sprše a mé přípravě jsme se pustili do akce. Na to, jaký to byl střízlík, měl velice slušnou výbavu a já začala doufat ve svůj první orgasmus toho dne. Za tím, že na velikosti nezáleží si stojím a vždycky stát budu, ale u mě je šance dosažení orgasmu zkrátka vyšší, pokud mi klient má co nabídnout. A to tenhle rozhodně měl. Než jsem se nadála, už mu stál. Po pár přírazech a změnách poloh jsem se konečně dočkala a to jak svého tak i jeho orgasmu. Je strašně příjemné když se udělám zároveň s klientem, je to takové spontánní a opravdové. Jenže průšvih. Po orgasmu jsem vždy unavená a potřebuji čas. Jenže ten jsem teď neměla. Ležela jsem vedle něj na posteli a cítila únavu. Klient se mě zeptal, zda bych ho nemohla namasírovat a ačkoli masáže normálně nedělám (nemám certifikát a nebaví mě to) tak teď jsem svolila. Potřebovala jsem něco dělat, protože jakmile bych jí nechala, aby se mě zmocnila, už bych se jí nezbavila. Většina klientů mi tvrdí, že masírovat umím. Jenže já jsem opačného názoru a vždy je upozorňuji na zdravotní problémy, které mohou přijít další den po mnou prováděné masáži. Většina to bohužel bere jen jako vtip a já raději nechci ani vědět, kolik klientů jsem dočasně zmrzačila. Tedy doufám, že jen dočasně :D Masáž netrvala dlouho a po jejím skončení jsme si s klientem ještě chvíli povídali, načež mi řekl, že ho to mrzí, ale že už bude muset jít, protože ho čeká dlouhá cesta domů. Šel tedy do sprchy a odešel. 

Bylo 20:58. Fofrem jsem se osprchovala, šla ven s princeznou, upravila makeup a objednala si přes aplikaci odvoz. Původně jsem chtěla jet tramvají, ale byla jsem v takovém časovém skluzu, že bych neměla šanci tam být na čas, což je vždy mojí prioritou. Zkrátka mi přijde, že když někdo někam přijde pozdě, že si neváží toho člověka, se kterým se má sejít. A jeho času teprve ne. V autě jsem klientovi napsala, že jsem na cestě. Než jsem se nadála, stála jsem před jednou z brněnských čtyřhvězd. Opět jsem napsala klientovi. Tentokrát, že už jsem na místě. A opět mi přišla blesková odpověď, že jde pro mě. Přišel dobře vypadající šedesátník  se kterým jsem se pozdravila vzájemnými polibky na tvář. V hotelu jsme procházeli kolem baru. Zeptal se mě, zda bych se nechala na něco pozvat. Přikývla jsem. V hlavě mi problesklo jen ať to není víno, protože bych mu na pokoji definitivně vytuhla. Jelikož měl vadu řeči a šly mu špatně sykavky, nerozuměla jsem tomu, co objednal. Chvíli jsme si povídali, načež číšník přinesl dvě espressa. Moje radost byla v tu chvíli nepopsatelná. Kafčo mě probralo a po chvíli příjemné konverzace jsme se vydali vstříc dobrodružství.

Pokoj byl krásný. Sedla jsem si do designového křesla a pokračovala v konverzaci s klientem. Dal mi peníze a nabídl mi sprchu, kterou jsem využila. Po mně šel on, a zábava mohla začít. Tedy spíš boj o přežití. Klient si potrpěl na mazlení, s čímž bych neměla problém, kdyby jeho představa mazlení nevypadala jako když babička hněte těsto. Líbání se neslo v podobném duchu. Chvílemi to bylo až bolestivé a musela jsem ho krotit. Nedělal to schválně. Spíš si neuvědomoval, že by mě to mohlo bolet. Postavila jsem jeho kamaráda a šla na něj. Musela jsem se krotit, protože jsem se v jednu chvíli bála, aby to tam s ním neseklo. Slezla jsem z něj a než jsem stihla cokoli říci už jsem měla v puse jeho jazyk. Líbání ho bralo, takže jsem začala s honěním a měla co dělat, protože mě začala brát křeč do ruky. Nakonec se naštěstí zadařilo. Byla jsem vyřízená. Šla jsem do koupelny pro pár papírových kapesníčků, abych ho otřela a lehla si na břicho vedle něj. Povídali jsme si, smáli jsme se a poté jsem se zeptala, zda bych mohla jít ještě do sprchy. Vždy, pokud jsem u klienta, ať už doma na hotelu či apartmánu, tak se raději na vše ptám. Pořád je to jeho prostor, který vždy respektuji. Řekl mi, že samozřejmě. Takže jsem se osprchovala, oblékla a v jeho doprovodu šla k taxíku, kde jsme se rozloučili a já jela  domů.

Tohle byl takový (ne)obyčejný pracovní den. Upřímně si nepamatuji, kdy naposledy jsem měla pět klientů. No a teď už se musím s vámi rozloučit, protože mi za chvíli dorazí návštěva. Pochopitelně, že klient :)         

středa 17. října 2018

Když orgasmus bolí



Čekám, že za tenhle článek to pěkně schytám. Jenže nebylo to poprvé  a určitě ne naposledy, kdy se mi něco takového stalo a kdy jsem poté nemohla skoro ani chodit. Z příjemného zážitku se začíná stávat zážitek velmi nepříjemný a já tak nějak nevím, co s tím...

Je noc. Spím. Najednou se budím a jsem neskutečně zpocená. Jako bych právě měla silný erotický sen, který si nepamatuji. Dole mám sucho asi stejně, jako bylo tohle léto, možná víc. Můj klitoris je dvakrát tak velký a já mám neskutečnou chuť se udělat. Normálně to bez chlapa nebo porna nejde, ale tohle je jiné. V takový okamžik totiž nic z  toho nepotřebuji. Jen sebe a svoji ruku. 

A tak se do toho pouštím. Zase. I když jsem si několikrát předtím řekla, že už to nikdy neudělám a že to budu ignorovat, nebo že se to pokusím zaspat. Nejde to. A snažím se vůbec? Já nevím, možná trochu, ale tak nějak cítím, že i kdybych se snažila sebevíc, tak  ta chuť by to stejně nakonec vyhrála. Mrcha jedna.

Mám pocit, že čím více slin používám, tím je to horší. Přitom s klientem fungují dobře, ale tady je to jiné, já jsem jiná. Trvá to 10 minut, někdy 15, to záleží. Zpočátku to jsou klasické "příznaky" orgasmu jako třes a neskutečný pocit uvolnění. Jenže posléze se mění ve svědění a poté v bolest. Najednou cítím, jak se mé vnitřní stydké pysky zvětšují a i když vím, že musím jít do koupelny, abych se nejen umyla, ale abych je zchladila, oddaluji to, jak nejvíce mohu, protože i když chůze do koupelny zabere jen pár sekund, tak mně to bude připadat jako celá věčnost. 

Musím. Už prostě musím. A tak pomalu vstávám a jdu. Nohy mám od sebe co nejvíce to jde, protože k sobě bych je ani nedala, teď ne. V takovou chvíli si trochu připadám jako chlap. Jako kdybych tam neměla frndu, ale koule. Sprcha sice trochu pomůže, ale i po ní se vracím do postele stejně jako jsem přišla - s pomyslnýma koulema mezi nohama. No a usínám s nohama od sebe jak jen to jde. 

Proč  se mi tohle neděje s klientem? Nebo když si jednou za uherský rok pustím porno? Netuším. A to si říkám šlapka. Jsem z toho frustrovaná a naštvaná zároveň. Děsím se další takové noci, protože to jediné co tady vím je, že přijde. 
 

neděle 14. října 2018

Moje nejhorší zkušenost s airbnb



Dnešní článek nemá nic společného s moji prací. I když jak se to vezme. Tím, že pracuji převážně ve svém soukromí, je pro mě prostor a jeho správné fungování velice důležité. Jde o to, abych se tam cítila dobře, proto si vždy velice pečlivě vybírám, kde se ubytuji, dívám se na fotky, čtu hodnocení a tak dále. Jenže teď bylo volných bytů na celý týden tak málo, že jsem musela vzít malý byt na Zličíně. Jiná možnost tu zkrátka nebyla. Raději malý, ale hezký než větší a ošklivý. Bohužel i mistr tesař se někdy utne. 

Nemůžu spát. Lednice neskutečně vrčí. Na mrazáku je tolik ledu, že by mi i Antarktida mohla závidět a matrace je tak měkká, že budu ráda, když za pár dní odejdu po svých a ne na invalidním vozíku. Vlastně na něm bych spíš odjela. Normálně bych teď byla na internetu a pustila si nějaký film/seriál u kterého bych znovu usla, nebo se o to alespoň pokusila, ale Wi-Fi nefunguje. Chtěla jsem si alespoň pustit televizi, což normálně nedělám, ale někdo asi dlouho v ovladači neměnil baterky, tudíž nefunguje. A to je teprve začátek. Vítejte v bytě “hrůzy”. 

Byt vypadal moc hezky a měl i dobrá hodnocení, tudíž jsem se rozhodla pro rezervaci. Komunikace s hostitelem byla rychlá a bezproblémová a bylo mi oznámeno, že mě ubytuje paní uklízečka. Vše  proběhlo jak mělo a já se ocitla v nádherném bytě v odlehlejší části Prahy, kde jsem se snažila ignorovat kompletně bílé lůžkoviny a kde jsem byla upozorněna, abych nestahovala moskytiéru, protože ji hosté přede mnou rozbili. V tak klidné a v tak odlehlé, že jsem začala obdivovat lidi, co tam bydlí. Mám ráda klid, ale když bydlíte v novostavbě a kolem vás jsou další novostavby a vy máte pocit, jako byste tam bydleli úplně sami, přičemž při venčení nepotkáte mnohdy ani živáčka, tak je to trošku na palici. Cítila jsem se jako Poppy Moorová, která se ze slunného Malibu odstěhovala do upršené Anglie.  

Uklidila jsem si věci a rozhodla se, že si dám sprchu, kterou jsem opravdu potřebovala. Ve sprchovém koutě jsem si po pár vteřinách všimla, že neodtéká voda. Oddělala jsem horní část a dostala se k jakémusi filtru, který smrděl a byl plný vlasů a kdoví čeho ještě. Dala jsem to na umyvadlo a pokračovala ve sprchování během kterého mi došlo, že sprchový kout nikdo před mým příchodem neumyl, protože by voda spolu s prostředkem zkrátka neodtekla. Neuměla jsem si představit, že by uklízečka oddělala filtr, aby voda odtekla a pak ho tam dala zpátky aniž by si všimla toho, jak je zanesený či se nezajímala o to, proč voda neodtéká. Toho co tam bylo by si totiž všiml i slepý. 

Po sprše jsem vzala filtr vyfotila ho a poslala hostiteli. Obratem mi přišla zpráva s omluvou a informací, že filtr byl poměrně nedávno čištěn. Ano, čtete správně POMĚRNĚ NEDÁVNO. Volně jsem si to přeložila tak, že byl čištěný kdoví kdy. Zůstala jsem v lehkém šoku. Nechápala jsem to. Vždyť tohle je věc, která by se měla dělat po odchodu každého hosta. Zkrátka po každém hostovi by ho měla uklízečka vzít a propláchnout v teplé vodě spolu s prostředkem na koupelny, aby se zbavila byť i těch nejmenších nečistot a usazenin a nenastala tak situace, která bude vyžadovat přinejmenším hygienika (nadsázka).  

Doufala jsem, že to byl první a taky poslední problém. Kdybych věděla, jak moc jsem se mýlila, asi bych se ještě ten den odstěhovala. Po sprše a následné péči jsem vzala do ruky telefon. Bylo mi divné, že dlouho nezazvonil, zvlášť v pátek odpoledne. V levém rohu, kde se normálně zobrazuje stav signálu bylo napsáno žádná služba. Řekla jsem si, že to bude asi nějaká chyba a telefon vypnula a zapnula. Po zapnutí se mi místo čtyř plných čárek signálu nebo alespoň tří objevila jen jedna. Chodila jsem po bytě a opět si připadala jako Poppy Moorová, která na koleji hledala signál, aby mohla zavolat terapeutce. Pro mě byla situace horší, já ho potřebovala k práci. Najednou mi začaly chodit sms zprávy, které mi oznamovaly, že se mi to a to číslo pokoušelo dovolat. Chvíli na to mi začali volat klienti a hovor dopadl vždy stejně. Buď mi klient musel několikrát opakovat, co mi řekl, protože jsem ho zkrátka slyšela velice špatně, nebo jsem ho opravdu neslyšela a musela mu psát, ať mi zavolá znovu. V tu chvíli jsem si připadala jako debil, doslova. Na tuto skutečnost, tedy na to, že je v bytě velice špatný signál mě pochopitelně hostitel neupozornil. 

Řekla jsem si, že to nechám být a uklidním se procházkou do nedalekého nákupního centra, které bylo vzdáleno něco málo přes kilometr. Šla jsem tam proto, abych koupila prostředek na koupelnu a mohla tak udělat to, co nikdo neudělal a za co jsem v podstatě zaplatila. Připadala jsem si jako v nějaké špatné operetě. Po návratu z obchodu jsem umyla koupelnu a řekla si, že si ten den udělám volno. Byla jsem tak rozladěná, že pracovat by nebylo moudré. 

Večer to pak na mě nějak padlo a já si nějakou chvíli pobrečela. Stýskalo se mi po bytě na Barrandově a po tom přístupu a servisu, kterého se mi tam dostalo. Někteří Češi by se měli od cizinců opravdu učit. Dokonce se mi stýskalo i po tom křiku dětí od sousedů, který jsem pochopitelně v tu danou chvíli proklínala. Co bych teď za to vše dala. Na druhou stranu jsem se snažila uklidňovat tím, že už to je snad vše a že už tu bude všechno v pořádku (ha, ha). 

Další den jsem si šla nakoupit a koupila si můj oblíbený ledový čaj, který jsem dlouho neměla. Chtěla jsem se mrknout na mrazák, zda tam není nějaký led. No, ledu tam bylo až až, bohužel ne v podobě kostek, nýbrž v podobě námrazy, díky které se mi nepodařilo šuplíky vůbec otevřít, abych se tam mohla podívat. Začala jsem se smát. Já mistryně stresových situací, kterou by to v tu chvíli položilo a rozbrečela se jako malé dítě po pádu na kole, se začala smát. Nemělo smysl brečet, proč taky. V ničem by mi to nepomohlo. Začala jsem chápat, proč je tu pro hosty zdarma ta láhev vína. Možná bych ji pro příště nahradila něčím ostřejším a to především pro hosty s kardiostimulátorem, kteří by pobyt tady nemuseli ve zdraví přežít. 

No a aby toho nebylo málo, protože když už tak už, že jo, tak mi tu v neděli při Fabienne kolem 11 hodiny večer přestala fungovat Wi-Fi. Takže pokud jsem si do té doby myslela, že jsem odříznutá od světa, tak teď jsem opravdu byla. A to doslova! Ano, máme 21. století tudíž mobilní internet, jenže k němu potřebujete dobrý signál a ne takový co je silný asi jako alkoholik sedící před poloprázdnou flaškou. Takže z novověku zpátky do středověku. Jupí!

Čekala jsem, kdy mi tu na hlavu začne padat lustr nebo omítka, či kdy mi v ruce zůstane nějaký kus nábytku, což se mimochodem taky málem stalo, protože skříňka v koupelně padala z pantů. Bylo vidět, že vše tady bylo uděláno horkou jehlou, prostě tak, aby se neřeklo, ale hlavně aby ten byt vydělával. Už jsem ani nevěřila tomu, že tu moskytiéru rozbili hosté přede mnou. Vlastně ono to tak bylo, otázkou zůstává, kteří hosté. Zda ti co tu byli poslední před mým příjezdem, jak mi bylo řečeno nebo někteří z hostů před nimi. 

Jenže to zdaleka není všechno. Asi kolem 7 hodiny ráno jsem šla do koupelny a asi dvě vteřiny na to se v bytě spustil alarm. Nemyslím nějaké pípání, ale takový ten typicky pištivý hlasitý nepříjemný zvuk, který vám doslova rve uši. V tu chvíli jsem myslela, že mě snad vomejou. Cítila jsem, že se začínám klepat. Stává se mi to vždy, když je toho na mě moc nebo jsem ve velkém stresu. Mám to od doby, co si moje máma léčila své alkoholové absťáky na mně. Za doprovodu toho zvuku jsem šla do hlavní místnosti sedla si a zkoušela se uklidnit. Snažila jsem se ho ignorovat, ale moc mi to nešlo. Naštěstí po chvíli ustal a já začala být klidnější. Tento klid mi vydržel do doby, než jsem šla do předsíně (byla tam jediná skříň v bytě a já tam měla všechny věci) a alarm se znovu spustil. V tu chvíli jsem se sesunula jako klubíčko neštěstí k zemi a klepala se jak čivava stojící před dogou. Jakmile jsem se trochu uklidnila, šla jsem si pro telefon a zavolala zprostředkovateli ubytování, o kterém jsem si do té doby myslela, že je majitelem onoho prokletého bytu. Snažil se, abych to vyřešila sama. Jenže ono nebylo jak. Nemohla jsem z bytu odejít a byla jsem odkázaná na hlavní místnost. Naštěstí měl byt předzahrádku, tudíž se Ellinka vyvenčila tam, ale i tak jsem s ní potřebovala jít pochopitelně ven. Po asi 10 minutách debaty o tom, že si opravdu sama nepomohu a že tedy bude muset přijet mi dost neochotně řekl, že přijede. Zeptala jsem se ho, kdy tu bude, prý za půl hodiny. 

Přijel skoro za tři hodiny! V tu chvíli jsem měla sto chutí mu zakroutit krkem, ale byl jediný, kdo mě mohl dostat z toho pekelného bytu, který se proti mně spikl. Po příjezdu jsem zjistila, že o onom bytě ví asi tolik co já. Cítila jsem, jak začínám rudnout vzteky. Prý se snažil dovolat majiteli, ale ten mu nevzal telefon. Kdoví jak to bylo. Po tom všem jsem zkrátka nevěřila ničemu. Každopádně ho napadlo vyhodit pojistky. V tu chvíli jsem se tomu smála, protože který debil by si nechal napojit alarm na pojistky v bytě. To by už rovnou mohl pozvat zloděje a nachystat jim nějaké občerstvení. No mohl, protože alarm byl opravdu napojený na pojistky v bytě a jedna ta páčka sloužila přímo k jeho vypnutí. Oba jsme se tomu smáli. Zbývalo ještě vyřešit problém s internetem, který stále nefungoval. Neznal ani poskytovatele, což mě nepřekvapilo vzhledem k tomu, jak málo obecně o tom bytě věděl. Šel tedy dolů podívat se na poskytovatele a zavolal tam. Prý je výpadek v celém domě a už je tam technik, který to řeší a snad by měl za dvě hodiny zase fungovat. Řekl mi, že už by to vše mělo být v pořádku a odjel. Asi za dvě hodiny mi volal znovu, prý internet už funguje. Snažila jsem se mu vysvětlit, že proto, aby fungoval, musí přijít technik nebo někdo, kdo má  v notebooku síťovou kartu a router znovu nastavit, marně. Prý tam zavolá. No a tam mu řekli to stejné co já. Takže mi zavolal znovu a znovu přijel. Vše s pomocí technika na telefonu nastavil a odjel. Teď už bylo vše v nejlepším pořádku, ale já díky tomu ztratila celý den práce. Po tom všem jsem byla zralá tak na panáka a ne na sex.                    

Možná si řeknete, že bych si neměla stěžovat a měla bych držet pusu a krok, když hostitelé nevědí o mé pracovní činnosti. Jenže jako host jsem opravdu zlatá. Ano, dělám co dělám, ale jsem tichá diskrétní a vždy po sobě uklidím alespoň ten základ. To znamená vyhodím smetí, umyju a utřu nádobí a stáhnu lůžkoviny. Tohle většina lidí neudělá. Více dělat by bylo zbytečné, jelikož úklid je v ceně pronájmu a mnohdy to ani není možné, protože chybí potřebné prostředky a pomůcky. Nehledě na to, ze když hostitel něco nějak prezentuje, tak by to taky tak mělo být, nebo by to mělo být lepší, ale rozhodně ne horší. A ne že to bude hezké jen na fotkách. Jak mi někdo relativně nedávno trefně napsal, tohle je typické čecháctví. Nahoře huj, dole fuj. Tahle zkušenost mě utvrdila v tom, že se hodnocení na airbnb dají koupit. V dnešním světě se dá totiž koupit všechno, když víte kde. Teda kromě zdraví pochopitelně. Doteď jsem pochybovala, ale už nepochybuji. Po této zkušenosti opravdu ne. 

Prosím, berte některé části, kterými jsem se snažila článek odlehčit s nadhledem. Samozřejmě vím, že ve středověku neměli iPhony ;-)

úterý 9. října 2018

Brno versus Praha aneb kde chci žít?


Nemůžu spát. Ten kašel, rýma a každou chvíli zalehlé uši, mi to moc nedovolují. Ostatně i to je důvod,  proč byl můj výdělek minulý týden tak mizerný. No a jelikož nemám po ruce množství "opiátů" rozhodla jsem se, že bych mola napsat článek, aby to tu nebylo i nadále jako na hřbitově. Pardon, ale když není nálada a chuť, tak nepíšu. Je to lepší než publikovat článek jen proto, aby něco bylo.

Pro ty z vás, co to ještě neví, jsem v Brně. Ano, opět. V Praze zkrátka nebylo kam jít. A stejně jsem tam neměla moc práce. Tudíž nebyl důvod tam zůstávat. No a tak jsem si sbalila saky paky, sedla na autobus a vyrazila do Brna. Nevím proč, ale vracím se sem čím dál tím raději. Brno od dob, co jsem říkala, že bych tu nikdy nemohla žít, neskutečně vyspělo. A já si začala pohrávat s myšlenkou, že bych tu žít možná i mohla.

Hledám byt a hledám už dlouho. No a jelikož nemohu žádný najít, tedy alespoň ne takový, který by se mi líbil a který by byl vhodný jak pro normální život tak i pro ten pracovní, tak jsem se tak trochu ze zoufalství rozhodla, že nebudu hledat jen v Praze, ale i v Brně. No a tam, kde najdu byt dříve, tam se usadím. Ostatně kdybych nepustila ten pronajatý byt, co jsem tu měla, tak by Diego byl pořád tady. To už je ale teď jedno.  

Mám už dost neustálého stěhování se, toho, že nemám nic "svého", že klienti musejí používat rychleschnoucí ručníky, protože ty froté zkrátka zabírají moc místa a že jim nemohu dát servis, na který nejen oni, ale především já byla zvyklá. Jsem z toho mrzutá a někdy taky pěkně otrávená. Zvláště pak v dny, kdy klienty musím odmítat, protože se přesouvám do jiného bytu a ubytovaná bývám obvykle až od 14 hodin, někdy také později, to záleží. Ovšem tento styl života má i svá pozitiva a asi tím největším je to, že jsem díky němu poznala, v jaké části Prahy bych chtěla bydlet a kde bych nebydlela ani za zlaté prase.

Nedávno jsem dostala takovou hezkou otázku Kde bych chtěla žít raději? A ačkoli Brno šlapalo matičce Praze na paty (což jsem nepřiznala), tak dnes je vše jinak. Šlape jí na paty pořád, ale už ne tolik. Víte, můj pobyt v Brně je vždy stejný. Zpočátku jsem z něj nadšená, ale to nadšení každým dnem opadává až se dostaví chvíle, kdy bych se kolikrát i o půl druhé ráno sbalila a odjela do Prahy. No a teď je půl druhé ráno. 

Praha má oproti Brnu dvě hlavní výhody, které by bylo těžké, ne-li nemožné mu odpustit. Tou první je ta, že v Praze jste opravdu anonymní. Každý se tam stará jen o sebe a nikoho nezajímá co, kdy, kde a jak děláte. Krásným příkladem je moje nedávná a také nejhorší zkušenost s airbnb, o které bude v budoucnu článek a kdy mi v bytě začal houkat alarm. A to několikrát po sobě. Čekala jsem, že na mě začnou zvonit sousedi a prosit mě, abych ho vypnula, ale nic. Prostě Praha. Další výhodou jsou větší pracovní možnosti. Pro mě to znamená možnost mít více zahraničních klientů, se správnou reklamou, samozřejmě. Do Brna jich tolik nejezdí, tudíž tu není tolik možností.    
     
Nejvíc se bojím toho, že i kdybych si našla byt v Brně, tak by to nebylo na několik let, ale na pár měsíců, protože tady zkrátka nejste tolik anonymní jako v Praze. A nepomohla by mi ani moje posedlost diskrétností - tady ne. No a já se nechci každých pár měsíců stěhovat. Chci si najít byt na několik let, chci místo, kde se mi bude dobře žít a kterému, ačkoli nebude moje, budu hrdě říkat domov. A chci ho víc v Praze než v Brně.