středa 17. října 2018

Když orgasmus bolí



Čekám, že za tenhle článek to pěkně schytám. Jenže nebylo to poprvé  a určitě ne naposledy, kdy se mi něco takového stalo a kdy jsem poté nemohla skoro ani chodit. Z příjemného zážitku se začíná stávat zážitek velmi nepříjemný a já tak nějak nevím, co s tím...

Je noc. Spím. Najednou se budím a jsem neskutečně zpocená. Jako bych právě měla silný erotický sen, který si nepamatuji. Dole mám sucho asi stejně, jako bylo tohle léto, možná víc. Můj klitoris je dvakrát tak velký a já mám neskutečnou chuť se udělat. Normálně to bez chlapa nebo porna nejde, ale tohle je jiné. V takový okamžik totiž nic z  toho nepotřebuji. Jen sebe a svoji ruku. 

A tak se do toho pouštím. Zase. I když jsem si několikrát předtím řekla, že už to nikdy neudělám a že to budu ignorovat, nebo že se to pokusím zaspat. Nejde to. A snažím se vůbec? Já nevím, možná trochu, ale tak nějak cítím, že i kdybych se snažila sebevíc, tak  ta chuť by to stejně nakonec vyhrála. Mrcha jedna.

Mám pocit, že čím více slin používám, tím je to horší. Přitom s klientem fungují dobře, ale tady je to jiné, já jsem jiná. Trvá to 10 minut, někdy 15, to záleží. Zpočátku to jsou klasické "příznaky" orgasmu jako třes a neskutečný pocit uvolnění. Jenže posléze se mění ve svědění a poté v bolest. Najednou cítím, jak se mé vnitřní stydké pysky zvětšují a i když vím, že musím jít do koupelny, abych se nejen umyla, ale abych je zchladila, oddaluji to, jak nejvíce mohu, protože i když chůze do koupelny zabere jen pár sekund, tak mně to bude připadat jako celá věčnost. 

Musím. Už prostě musím. A tak pomalu vstávám a jdu. Nohy mám od sebe co nejvíce to jde, protože k sobě bych je ani nedala, teď ne. V takovou chvíli si trochu připadám jako chlap. Jako kdybych tam neměla frndu, ale koule. Sprcha sice trochu pomůže, ale i po ní se vracím do postele stejně jako jsem přišla - s pomyslnýma koulema mezi nohama. No a usínám s nohama od sebe jak jen to jde. 

Proč  se mi tohle neděje s klientem? Nebo když si jednou za uherský rok pustím porno? Netuším. A to si říkám šlapka. Jsem z toho frustrovaná a naštvaná zároveň. Děsím se další takové noci, protože to jediné co tady vím je, že přijde. 
 

neděle 14. října 2018

Moje nejhorší zkušenost s airbnb



Dnešní článek nemá nic společného s moji prací. I když jak se to vezme. Tím, že pracuji převážně ve svém soukromí, je pro mě prostor a jeho správné fungování velice důležité. Jde o to, abych se tam cítila dobře, proto si vždy velice pečlivě vybírám, kde se ubytuji, dívám se na fotky, čtu hodnocení a tak dále. Jenže teď bylo volných bytů na celý týden tak málo, že jsem musela vzít malý byt na Zličíně. Jiná možnost tu zkrátka nebyla. Raději malý, ale hezký než větší a ošklivý. Bohužel i mistr tesař se někdy utne. 

Nemůžu spát. Lednice neskutečně vrčí. Na mrazáku je tolik ledu, že by mi i Antarktida mohla závidět a matrace je tak měkká, že budu ráda, když za pár dní odejdu po svých a ne na invalidním vozíku. Vlastně na něm bych spíš odjela. Normálně bych teď byla na internetu a pustila si nějaký film/seriál u kterého bych znovu usla, nebo se o to alespoň pokusila, ale Wi-Fi nefunguje. Chtěla jsem si alespoň pustit televizi, což normálně nedělám, ale někdo asi dlouho v ovladači neměnil baterky, tudíž nefunguje. A to je teprve začátek. Vítejte v bytě “hrůzy”. 

Byt vypadal moc hezky a měl i dobrá hodnocení, tudíž jsem se rozhodla pro rezervaci. Komunikace s hostitelem byla rychlá a bezproblémová a bylo mi oznámeno, že mě ubytuje paní uklízečka. Vše  proběhlo jak mělo a já se ocitla v nádherném bytě v odlehlejší části Prahy, kde jsem se snažila ignorovat kompletně bílé lůžkoviny a kde jsem byla upozorněna, abych nestahovala moskytiéru, protože ji hosté přede mnou rozbili. V tak klidné a v tak odlehlé, že jsem začala obdivovat lidi, co tam bydlí. Mám ráda klid, ale když bydlíte v novostavbě a kolem vás jsou další novostavby a vy máte pocit, jako byste tam bydleli úplně sami, přičemž při venčení nepotkáte mnohdy ani živáčka, tak je to trošku na palici. Cítila jsem se jako Poppy Moorová, která se ze slunného Malibu odstěhovala do upršené Anglie.  

Uklidila jsem si věci a rozhodla se, že si dám sprchu, kterou jsem opravdu potřebovala. Ve sprchovém koutě jsem si po pár vteřinách všimla, že neodtéká voda. Oddělala jsem horní část a dostala se k jakémusi filtru, který smrděl a byl plný vlasů a kdoví čeho ještě. Dala jsem to na umyvadlo a pokračovala ve sprchování během kterého mi došlo, že sprchový kout nikdo před mým příchodem neumyl, protože by voda spolu s prostředkem zkrátka neodtekla. Neuměla jsem si představit, že by uklízečka oddělala filtr, aby voda odtekla a pak ho tam dala zpátky aniž by si všimla toho, jak je zanesený či se nezajímala o to, proč voda neodtéká. Toho co tam bylo by si totiž všiml i slepý. 

Po sprše jsem vzala filtr vyfotila ho a poslala hostiteli. Obratem mi přišla zpráva s omluvou a informací, že filtr byl poměrně nedávno čištěn. Ano, čtete správně POMĚRNĚ NEDÁVNO. Volně jsem si to přeložila tak, že byl čištěný kdoví kdy. Zůstala jsem v lehkém šoku. Nechápala jsem to. Vždyť tohle je věc, která by se měla dělat po odchodu každého hosta. Zkrátka po každém hostovi by ho měla uklízečka vzít a propláchnout v teplé vodě spolu s prostředkem na koupelny, aby se zbavila byť i těch nejmenších nečistot a usazenin a nenastala tak situace, která bude vyžadovat přinejmenším hygienika (nadsázka).  

Doufala jsem, že to byl první a taky poslední problém. Kdybych věděla, jak moc jsem se mýlila, asi bych se ještě ten den odstěhovala. Po sprše a následné péči jsem vzala do ruky telefon. Bylo mi divné, že dlouho nezazvonil, zvlášť v pátek odpoledne. V levém rohu, kde se normálně zobrazuje stav signálu bylo napsáno žádná služba. Řekla jsem si, že to bude asi nějaká chyba a telefon vypnula a zapnula. Po zapnutí se mi místo čtyř plných čárek signálu nebo alespoň tří objevila jen jedna. Chodila jsem po bytě a opět si připadala jako Poppy Moorová, která na koleji hledala signál, aby mohla zavolat terapeutce. Pro mě byla situace horší, já ho potřebovala k práci. Najednou mi začaly chodit sms zprávy, které mi oznamovaly, že se mi to a to číslo pokoušelo dovolat. Chvíli na to mi začali volat klienti a hovor dopadl vždy stejně. Buď mi klient musel několikrát opakovat, co mi řekl, protože jsem ho zkrátka slyšela velice špatně, nebo jsem ho opravdu neslyšela a musela mu psát, ať mi zavolá znovu. V tu chvíli jsem si připadala jako debil, doslova. Na tuto skutečnost, tedy na to, že je v bytě velice špatný signál mě pochopitelně hostitel neupozornil. 

Řekla jsem si, že to nechám být a uklidním se procházkou do nedalekého nákupního centra, které bylo vzdáleno něco málo přes kilometr. Šla jsem tam proto, abych koupila prostředek na koupelnu a mohla tak udělat to, co nikdo neudělal a za co jsem v podstatě zaplatila. Připadala jsem si jako v nějaké špatné operetě. Po návratu z obchodu jsem umyla koupelnu a řekla si, že si ten den udělám volno. Byla jsem tak rozladěná, že pracovat by nebylo moudré. 

Večer to pak na mě nějak padlo a já si nějakou chvíli pobrečela. Stýskalo se mi po bytě na Barrandově a po tom přístupu a servisu, kterého se mi tam dostalo. Někteří Češi by se měli od cizinců opravdu učit. Dokonce se mi stýskalo i po tom křiku dětí od sousedů, který jsem pochopitelně v tu danou chvíli proklínala. Co bych teď za to vše dala. Na druhou stranu jsem se snažila uklidňovat tím, že už to je snad vše a že už tu bude všechno v pořádku (ha, ha). 

Další den jsem si šla nakoupit a koupila si můj oblíbený ledový čaj, který jsem dlouho neměla. Chtěla jsem se mrknout na mrazák, zda tam není nějaký led. No, ledu tam bylo až až, bohužel ne v podobě kostek, nýbrž v podobě námrazy, díky které se mi nepodařilo šuplíky vůbec otevřít, abych se tam mohla podívat. Začala jsem se smát. Já mistryně stresových situací, kterou by to v tu chvíli položilo a rozbrečela se jako malé dítě po pádu na kole, se začala smát. Nemělo smysl brečet, proč taky. V ničem by mi to nepomohlo. Začala jsem chápat, proč je tu pro hosty zdarma ta láhev vína. Možná bych ji pro příště nahradila něčím ostřejším a to především pro hosty s kardiostimulátorem, kteří by pobyt tady nemuseli ve zdraví přežít. 

No a aby toho nebylo málo, protože když už tak už, že jo, tak mi tu v neděli při Fabienne kolem 11 hodiny večer přestala fungovat Wi-Fi. Takže pokud jsem si do té doby myslela, že jsem odříznutá od světa, tak teď jsem opravdu byla. A to doslova! Ano, máme 21. století tudíž mobilní internet, jenže k němu potřebujete dobrý signál a ne takový co je silný asi jako alkoholik sedící před poloprázdnou flaškou. Takže z novověku zpátky do středověku. Jupí!

Čekala jsem, kdy mi tu na hlavu začne padat lustr nebo omítka, či kdy mi v ruce zůstane nějaký kus nábytku, což se mimochodem taky málem stalo, protože skříňka v koupelně padala z pantů. Bylo vidět, že vše tady bylo uděláno horkou jehlou, prostě tak, aby se neřeklo, ale hlavně aby ten byt vydělával. Už jsem ani nevěřila tomu, že tu moskytiéru rozbili hosté přede mnou. Vlastně ono to tak bylo, otázkou zůstává, kteří hosté. Zda ti co tu byli poslední před mým příjezdem, jak mi bylo řečeno nebo někteří z hostů před nimi. 

Jenže to zdaleka není všechno. Asi kolem 7 hodiny ráno jsem šla do koupelny a asi dvě vteřiny na to se v bytě spustil alarm. Nemyslím nějaké pípání, ale takový ten typicky pištivý hlasitý nepříjemný zvuk, který vám doslova rve uši. V tu chvíli jsem myslela, že mě snad vomejou. Cítila jsem, že se začínám klepat. Stává se mi to vždy, když je toho na mě moc nebo jsem ve velkém stresu. Mám to od doby, co si moje máma léčila své alkoholové absťáky na mně. Za doprovodu toho zvuku jsem šla do hlavní místnosti sedla si a zkoušela se uklidnit. Snažila jsem se ho ignorovat, ale moc mi to nešlo. Naštěstí po chvíli ustal a já začala být klidnější. Tento klid mi vydržel do doby, než jsem šla do předsíně (byla tam jediná skříň v bytě a já tam měla všechny věci) a alarm se znovu spustil. V tu chvíli jsem se sesunula jako klubíčko neštěstí k zemi a klepala se jak čivava stojící před dogou. Jakmile jsem se trochu uklidnila, šla jsem si pro telefon a zavolala zprostředkovateli ubytování, o kterém jsem si do té doby myslela, že je majitelem onoho prokletého bytu. Snažil se, abych to vyřešila sama. Jenže ono nebylo jak. Nemohla jsem z bytu odejít a byla jsem odkázaná na hlavní místnost. Naštěstí měl byt předzahrádku, tudíž se Ellinka vyvenčila tam, ale i tak jsem s ní potřebovala jít pochopitelně ven. Po asi 10 minutách debaty o tom, že si opravdu sama nepomohu a že tedy bude muset přijet mi dost neochotně řekl, že přijede. Zeptala jsem se ho, kdy tu bude, prý za půl hodiny. 

Přijel skoro za tři hodiny! V tu chvíli jsem měla sto chutí mu zakroutit krkem, ale byl jediný, kdo mě mohl dostat z toho pekelného bytu, který se proti mně spikl. Po příjezdu jsem zjistila, že o onom bytě ví asi tolik co já. Cítila jsem, jak začínám rudnout vzteky. Prý se snažil dovolat majiteli, ale ten mu nevzal telefon. Kdoví jak to bylo. Po tom všem jsem zkrátka nevěřila ničemu. Každopádně ho napadlo vyhodit pojistky. V tu chvíli jsem se tomu smála, protože který debil by si nechal napojit alarm na pojistky v bytě. To by už rovnou mohl pozvat zloděje a nachystat jim nějaké občerstvení. No mohl, protože alarm byl opravdu napojený na pojistky v bytě a jedna ta páčka sloužila přímo k jeho vypnutí. Oba jsme se tomu smáli. Zbývalo ještě vyřešit problém s internetem, který stále nefungoval. Neznal ani poskytovatele, což mě nepřekvapilo vzhledem k tomu, jak málo obecně o tom bytě věděl. Šel tedy dolů podívat se na poskytovatele a zavolal tam. Prý je výpadek v celém domě a už je tam technik, který to řeší a snad by měl za dvě hodiny zase fungovat. Řekl mi, že už by to vše mělo být v pořádku a odjel. Asi za dvě hodiny mi volal znovu, prý internet už funguje. Snažila jsem se mu vysvětlit, že proto, aby fungoval, musí přijít technik nebo někdo, kdo má  v notebooku síťovou kartu a router znovu nastavit, marně. Prý tam zavolá. No a tam mu řekli to stejné co já. Takže mi zavolal znovu a znovu přijel. Vše s pomocí technika na telefonu nastavil a odjel. Teď už bylo vše v nejlepším pořádku, ale já díky tomu ztratila celý den práce. Po tom všem jsem byla zralá tak na panáka a ne na sex.                    

Možná si řeknete, že bych si neměla stěžovat a měla bych držet pusu a krok, když hostitelé nevědí o mé pracovní činnosti. Jenže jako host jsem opravdu zlatá. Ano, dělám co dělám, ale jsem tichá diskrétní a vždy po sobě uklidím alespoň ten základ. To znamená vyhodím smetí, umyju a utřu nádobí a stáhnu lůžkoviny. Tohle většina lidí neudělá. Více dělat by bylo zbytečné, jelikož úklid je v ceně pronájmu a mnohdy to ani není možné, protože chybí potřebné prostředky a pomůcky. Nehledě na to, ze když hostitel něco nějak prezentuje, tak by to taky tak mělo být, nebo by to mělo být lepší, ale rozhodně ne horší. A ne že to bude hezké jen na fotkách. Jak mi někdo relativně nedávno trefně napsal, tohle je typické čecháctví. Nahoře huj, dole fuj. Tahle zkušenost mě utvrdila v tom, že se hodnocení na airbnb dají koupit. V dnešním světě se dá totiž koupit všechno, když víte kde. Teda kromě zdraví pochopitelně. Doteď jsem pochybovala, ale už nepochybuji. Po této zkušenosti opravdu ne. 

Prosím, berte některé části, kterými jsem se snažila článek odlehčit s nadhledem. Samozřejmě vím, že ve středověku neměli iPhony ;-)

úterý 9. října 2018

Brno versus Praha aneb kde chci žít?


Nemůžu spát. Ten kašel, rýma a každou chvíli zalehlé uši, mi to moc nedovolují. Ostatně i to je důvod,  proč byl můj výdělek minulý týden tak mizerný. No a jelikož nemám po ruce množství "opiátů" rozhodla jsem se, že bych mola napsat článek, aby to tu nebylo i nadále jako na hřbitově. Pardon, ale když není nálada a chuť, tak nepíšu. Je to lepší než publikovat článek jen proto, aby něco bylo.

Pro ty z vás, co to ještě neví, jsem v Brně. Ano, opět. V Praze zkrátka nebylo kam jít. A stejně jsem tam neměla moc práce. Tudíž nebyl důvod tam zůstávat. No a tak jsem si sbalila saky paky, sedla na autobus a vyrazila do Brna. Nevím proč, ale vracím se sem čím dál tím raději. Brno od dob, co jsem říkala, že bych tu nikdy nemohla žít, neskutečně vyspělo. A já si začala pohrávat s myšlenkou, že bych tu žít možná i mohla.

Hledám byt a hledám už dlouho. No a jelikož nemohu žádný najít, tedy alespoň ne takový, který by se mi líbil a který by byl vhodný jak pro normální život tak i pro ten pracovní, tak jsem se tak trochu ze zoufalství rozhodla, že nebudu hledat jen v Praze, ale i v Brně. No a tam, kde najdu byt dříve, tam se usadím. Ostatně kdybych nepustila ten pronajatý byt, co jsem tu měla, tak by Diego byl pořád tady. To už je ale teď jedno.  

Mám už dost neustálého stěhování se, toho, že nemám nic "svého", že klienti musejí používat rychleschnoucí ručníky, protože ty froté zkrátka zabírají moc místa a že jim nemohu dát servis, na který nejen oni, ale především já byla zvyklá. Jsem z toho mrzutá a někdy taky pěkně otrávená. Zvláště pak v dny, kdy klienty musím odmítat, protože se přesouvám do jiného bytu a ubytovaná bývám obvykle až od 14 hodin, někdy také později, to záleží. Ovšem tento styl života má i svá pozitiva a asi tím největším je to, že jsem díky němu poznala, v jaké části Prahy bych chtěla bydlet a kde bych nebydlela ani za zlaté prase.

Nedávno jsem dostala takovou hezkou otázku Kde bych chtěla žít raději? A ačkoli Brno šlapalo matičce Praze na paty (což jsem nepřiznala), tak dnes je vše jinak. Šlape jí na paty pořád, ale už ne tolik. Víte, můj pobyt v Brně je vždy stejný. Zpočátku jsem z něj nadšená, ale to nadšení každým dnem opadává až se dostaví chvíle, kdy bych se kolikrát i o půl druhé ráno sbalila a odjela do Prahy. No a teď je půl druhé ráno. 

Praha má oproti Brnu dvě hlavní výhody, které by bylo těžké, ne-li nemožné mu odpustit. Tou první je ta, že v Praze jste opravdu anonymní. Každý se tam stará jen o sebe a nikoho nezajímá co, kdy, kde a jak děláte. Krásným příkladem je moje nedávná a také nejhorší zkušenost s airbnb, o které bude v budoucnu článek a kdy mi v bytě začal houkat alarm. A to několikrát po sobě. Čekala jsem, že na mě začnou zvonit sousedi a prosit mě, abych ho vypnula, ale nic. Prostě Praha. Další výhodou jsou větší pracovní možnosti. Pro mě to znamená možnost mít více zahraničních klientů, se správnou reklamou, samozřejmě. Do Brna jich tolik nejezdí, tudíž tu není tolik možností.    
     
Nejvíc se bojím toho, že i kdybych si našla byt v Brně, tak by to nebylo na několik let, ale na pár měsíců, protože tady zkrátka nejste tolik anonymní jako v Praze. A nepomohla by mi ani moje posedlost diskrétností - tady ne. No a já se nechci každých pár měsíců stěhovat. Chci si najít byt na několik let, chci místo, kde se mi bude dobře žít a kterému, ačkoli nebude moje, budu hrdě říkat domov. A chci ho víc v Praze než v Brně.        

neděle 23. září 2018

Národnost jako sprosté slovo



Tohle se mi nestalo poprvé a jsem si jistá, že určitě ne naposledy. Já nevím, buď je moje otázka tak špatná, osobní, nevhodná, nebo je něco špatně se všemi těmi klienty, co mi zavolají a zachovají se v podstatě stejně. 

Jak zareagujete, když se vás někdo zeptá na to, odkud pocházíte? Většina lidí normálně odpoví, protože na tom není přece nic špatného. Není nic špatného na tom druhému říci, odkud pocházíme. I když já se někdy stydím říct, že jsem z České republiky. Ano, občas se za tu naši "vísku" stydím. To ovšem není případ  některých klientů, kteří mi volají. Zvláštní na tom celém je to, že když klient mluví anglicky, tak většinou nemá sebemenší problém mi říct odkud je. No a někdy to taky poznám sama. Například zpívavou angličtinu (Italové), nebo spolykané britské koncovky, kde musím mnohdy přemýšlet, co že mi to ten klient vlastně řekl, či odporný hindský přízvuk, kdy mám sto chutí ten telefon položit už během toho, jak klient mluví, ale ze slušnosti to neudělám.

Ale běda, jakmile klient mluví česky s náznakem nějakého přízvuku. Někdy je ten náznak tak velký, že mám pocit, že snad ani nemluví česky, i když on je pochopitelně přesvědčený o opaku. No  a běda, jakmile já se ho zeptám odkud pochází. Někteří mi řeknou část Prahy, i když jsem přesvědčena o tom, že z mé otázky jasně pochopili, že myslím zemi původu (teď to trošku vypadá, jako kdybych mluvila o banánech a ne o klientech :D). Zkrátka si myslí, že tím ukojí moji zvědavost a že mi to bude stačit. No a když se zeptám tedy přímo na zemi, ze které volající pochází, tak je většinou oheň na střeše. A rozhodně se nejedná o malý plamínek, ale o o pořádný a rozsáhlý požár.

V takový okamžik se buď klient naštve a bez jediného slova mi položí telefon, nebo změní tón hlasu a naštvaně se zeptá proč mě to zajímá a že to přece není důležité. No a nebo jako ten dnešní, co mi volal mi řekne, že o tom mám přemýšlet :D Jako by snad národnost byla sprosté slovo. Jako kdybych se ptala na počet holek co měli v posteli nebo na velikost jejich nádobíčka, kterou se mi někteří velice rádi chlubí, a pak jsou zklamaní, když jim řeknu, že pro mě je ta dvacka takovej průměr a že v mých očích tam nemají anakondu, jak si doposud mysleli, ale spíš takovou užovku. 

Jenže já tu otázku nepokládám ze zvědavosti. I když... No co, jsem ženská a ženská, co není zvědavá, je divná. Zvědavost je až na úplně posledním místě, vážně. Primárně ji pokládám proto, abych věděla, na jakého klienta se mám připravit. Jasně, národnost mi neřekne, jaký ten klient je/bude, ale může mi hodně napovědět. Má mi přijít klient z Itálie? Super, tak to bude milá pohodová schůzka plná komplimentů na mou osobu a něžného ne moc dlouhého sexu. Má mi přijít arabsky mluvící klient? Tak to abych si šla oběhnout kolečko kolem baráku a nastartovala fyzičku. A tak dále a tak dále. 

Každý klient je jiný. Klidně se může stát, že dva klienti stejné národnosti budou natolik odlišní, jak jen dva lidé mohou být. Ale 8 z 10 klientů stejné národnosti bude mít stejné určité vlastnosti a na tyto vlastnosti já se potřebuji před příchodem každého klienta připravit, protože chci, aby si klient z naší schůzky odnesl to nejlepší a aby se případně v budoucnu vrátil. Že vám to připadá trochu jako věda? Ona to věda tak trochu totiž je, pro mě :-)  

úterý 18. září 2018

První pracovní den a první odmítnutý klient



Krásné úterý,

Vzhledem k tomu, že dnes je i na hřbitovech živěji než u mě doma (prostě typické úterý), tak jsem se rozhodla vám napsat o jednom včerejším klientovi. Upřímně jsem si svůj "první" pracovní den představovala jinak. No co už.

Zavolal mi večer. Už po telefonu byl divný. Ne zlý nebo tak, ale divný. Pořád se ptal na služby a když jsem mu po třetí řekla to samé, tak mi na to odpověděl, že se domluvíme osobně. Nechápala jsem, na čem se chtěl domlouvat, protože co se týče služeb, tak mě ani řeči, ani nabídka vyšší finanční odměny neobměkčí. Zdraví mám zkrátka jen jedno.

No a tak přišel. Nebyl ošklivý, ale jsem zvyklá na řekněme jiné typy klientů. I když vypadal sympaticky a působil hrozně mile, tak mi na něm něco vadilo, ale nebyla jsem schopná poznat co. Nechtěla jsem ho odsoudit po pár vteřinách, takže jsem ten vnitřní hlas, který mi říkal, ať ho pošlu pryč ignorovala a pozvala ho dál. Řekl mi, že mu ani tak nejde o sex jako takový, ale o mazlení a popovídání si. Nijak mě to nepřekvapilo. Občas mám klienty, kteří se mnou nespí a jeden z nich je dokonce mým stálým. Poté mi dal peníze, znovu se zeptal na služby a požádal mě, zda bych mohla zůstat oblečená jak jsem. Řekla jsem, že to není žádný problém a nasměrovala ho do sprchy, z čehož byl malinko překvapený.  

Ve sprše byl asi 15 minut. Nechápala jsem, co tam tak dlouhou dobu dělá, ale řekla jsem si, že aspoň bude vonět. Já tedy zůstala oblečená jak jsem byla, a jelikož mě ani trochu nevzrušoval a gel nepoužívám, tak jsem použila genetický materiál mi vlastní - sliny. Sedla jsem si na postel a čekala, až přijde. 

Sundal si ručník, který měl omotaný kolem těla a šel ke mně. Seděla jsem na levé půlce postele úplně na kraji, takže jsem nechápala, proč jde ke mně z této strany, když zbytek postele byl volný. Poprosila jsem ho tedy o změnu směru, načež mi bez problému vyhověl. Když obcházel postel všimla jsem si, že má po těle takové fleky a oděrky. No a to na atmosféře zrovna moc nepřidalo. Přišel ke mně a začal mě osahávat. Vadilo mi to. Snažila jsem se přemáhat, ale cítila jsem, že to zkrátka není úplně ono. Do toho ona to mělo tisíce kilometrů daleko. Po chvíli si poručil, abych mu ho začala honit. S čímž jsem problém neměla do té doby, než mě začal navigovat jako slepce v minovém poli. Nemám problém s tím, když mi klient řekne, co má rád a co se mu líbí, naopak. Jenže tohle na mě bylo zkrátka moc. Bylo to ještě horší, než když nám učitelka matematiky ve škole vysvětlovala, jak máme vypočítat rovnici. Co chvíli mi do ucha pošeptal slova prstíky na kouličky. Do toho, abych mu zalepila pusu lepící páskou (kterou jsem samozřejmě neměla), jsem neměla daleko, ale snažila jsem se držet. Asi si dokážete představit jak mi to šlo.

Po chvíli si poručil orální sex. Což jsem brala jako vysvobození, protože když budu mít hlavu v jeho rozkroku, tak bude prstíkům na kouličkách konec. I když u něj jsem si tím nebyla jistá. Klekla jsem si tedy naproti němu a všimla si, že tu podivnou vyrážku a ty podivné fleky má i v okolí rozkroku. Má nechuť se znásobila, ale to nebylo nic proti tomu, když jsem hlavu dala blíž. Najednou jsem ucítila neskutečný zápach, ze kterého se mi navalilo. V tu chvíli jsem věděla, že tady bych orální uspokojení zvládla jen s rouškou, rukavicemi a kyblíkem na zvracení. 

Vstala jsem a řekla mu, ať na mě chvíli počká, že si musím odskočit. Šla jsem do kuchyně, napila se a přemýšlela jsem, co budu dělat. Věděla jsem naprosto přesně co musím udělat, ale malá část mě to chtěla zvládnout. Pro tu druhou to bylo nemožné. Vzala jsem tedy ty dva tisíce a po příchodu zpět do pokoje jsem mu řekla, ať se nezlobí, ale že bude lepší, když odejde a dala mu ty peníze. Vstal, vzal si je a bez jediného slova se začal oblékat. Já tam jen seděla a přála si, aby už byl pryč. Ano, bylo mi divné, že nechtěl znát důvod toho, proč má odejít, ale podvědomě jsem tušila, že to moc dobře ví. 

úterý 11. září 2018

První tour


Tento článek již v minulosti na blogu byl. Je jen trochu poupravený, aby navazoval na článek předchozí :-)


A tak jsem letěla. Úplně sama do cizí země. Do té doby jsem navštívila jen Chorvatsko a o létání pouze snila. Teď to byla skutečnost. Skutečnost, která se málem skutečností nestala, protože jsem let málem nestihla a slyšela své jméno jak se line letištní halou. Naštěstí jsem ho stihla, ale bylo to jen tak tak a s vypětím všech sil. Najednou jsem seděla v nočním letu směr Vantaa. Nemohla jsem tomu uvěřit, já skutečně poletím. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem na letušku spustila česky. Až poté, co na mě spustila anglicky, mi to došlo. Let jsem si maximálně užívala. Trošku mě mrzelo, že jsem neletěla za bílého dne, ale i tak to bylo velice příjemné. Po přistání jsem vůbec netušila, kam jít. Byla jsem jak Alenka v říši divů. No a když nevíš, tak jdi s davem.

Od slečny jsem měla přesné instrukce, takže jsem si počkala na kufr a šla na autobus, který mě doveze do centra Helsinek. Tuším, že byl říjen nebo listopad, navíc už prakticky noc, takže byla pořádná zima a já docela podcenila výběr garderóby. Vystoupila jsem a po chvíli našla hotel, kde jsem měla rezervaci. Co mě zaujalo hned první noc bylo, že všichni byli hrozně milí. Jak letušky, tak řidič autobusu i recepční na hotelu. Nikdo nebyl otrávený z toho, že musí pracovat v noci. 

První město, první tour a mě po dvou dnech z hotelu kvůli jednomu klientovi vyhodili. Byla jsem na to upozorněna před odjezdem, že se tohle může stát, ovšem nečekala jsem, že se mi to stane hned ze startu. Naštěstí slečna byla opravdu profík a zarezervovala mi hotel v jiném městě, kam jsem přejela. Ve Finsku fungují převážně vlaky. Někdy, když je opravdu krutá zima, tak spíše vnitrostátní lety. Tou dobou mě z vlaků při představě klasického českého couráka, co jezdil někde ještě za komunismu (v lepším případě) jímala hrůza, ale bylo vidět, že opravdu není čeho se bát. Protože vlaky ve Finsku jsou zcela jiná liga. Takže jsem přejela do jiného města, kde bylo naštěstí vše ok. A tak to bylo celou tour. Každý třetí maximálně čtvrtý den jsem přejížděla do jiného města. Moje první tour trvala 10 dní a já si tuto zemi opravdu zamilovala.


Pracovní den

Ráno jsem vstávala vždy mezi 7-8 hodinou. Většinou jsem byla ubytovaná v hotelu, takže jsem šla na snídani, uklidila pokoj a nachystala se na práci. Od 10 ráno jsem vždy musela být připravena. První klienti mnohdy přicházeli již kolem 10:30. S operátorkou jsem byla tehdy v kontaktu přes Skype. Vždy mi napsala, když měl přijít klient. Jakmile byl na místě napsala mi, a já ji odpověděla, že ho může poslat nahoru. Klient přišel, domluvili jsme se co a jak a dal mi peníze. Během jeho sprchy jsem napsala operátorce co a za kolik, a tak to šlo v podstatě celý den s tím, že když jsem se chtěla jít projít, nebo si nakoupit, tak nebyl problém. Jen jsem jí to musela napsat, a samozřejmě nesměla jsem být pryč bůhví kolik hodin. Primárně jsem tam byla kvůli práci. Večer jsme si vždy vzájemně napsaly výdělek, aby nám to sedělo a šlo se spát. No a další den znovu.

Když byl den, kdy jsem přejížděla do jiného města, tak jsem vždy vstávala brzy ráno. Většina hotelů měla check-in od 14:00, takže bylo potřeba, abych tak nějak v tuhle dobu byla již na hotelu a ztratila tak minimum toho dne. Moje operátorka sice uměla mluvit s klienty, ale co se týče plánování tour tak to jí fakt nešlo. Takže mé přejezdy mnohdy trvaly přes 4 hodiny a teď mluvím jen o cestě vlakem. Kolikrát jsem tak musela jet vlakem už v 5 ráno, protože 4 hodiny byly opravdu minimum. 


Můj systém práce

V jednom městě jsem byla maximálně 4 dny, z pravidla to ale bývaly 3. Tehdy mi bylo řečeno, že je to z toho důvodu, aby se maximalizovaly výdělky, protože čím déle je holka ve městě, tím méně vydělává. Později jsem pochopila, že je to blbost. Akorát to vyčerpávalo a stálo o to víc peněz (vlaky, taxíky). Moje operátorka si tehdy nebrala peníze z každého klienta, ale vždy podle celkového výdělku. Délka tour závisela na slečně, ale nejezdilo se na méně jak 10 dní a to především kvůli vysokým nákladům. Na konci tour jsme si vždy napsaly po jednotlivých dnech její provizi a k tomu přičetly případnou částku ze směnky. V den příletu na mě vždy čekala na letišti, kde jsem jí někde v ústraní předala její provizi. No a takhle to šlo v podstatě každou tour.


Klienti

Finové jsou jako klienti velice hodní a milí. Pro většinu holek je výhoda, že jsou nenároční. Pro mě to až tak úplně výhoda nebyla a chvíli mi trvalo, než jsem si na jejich nenáročnost a na to, že sotva co přišli tak odcházeli, zvykla. Většina z nich zůstávala na půl hodinky, ale málokterý zůstal celých 30 minut. Je jedno co dělají za práci, většina z nich mluví anglicky. Jednou se mi stalo, že klient anglicky neuměl, byl to docela mladý kluk, takže mě to dost překvapilo. A jen jednou za celou dobu, co jsem tam jezdila, jsem měla s Finem problém. Ta jejich povaha mi chybí. Nikdy se mi nestalo, že by si klient stěžoval, že to nemohl najít, nebo že nemohl zaparkovat. Řeknete si, že tohle jsou prkotiny, možná pro Vás, ale pro někoho, kdo má s tím mužem prožít nějaké intimnosti je první kontakt velice důležitý, no a když ho začne takhle, pak to není moc příjemné.


"Zajímavosti"

Z první tour jsem si pro sebe po odečtení nákladů a provize operátorce přivezla za 10 dní 150 tisíc.

Než abych absolvovala 8 hodin ve vlaku z jihu na sever Finska, zvolila jsem namísto toho vnitrostátní let, který trval něco kolem 30 minut.

Můj nejdelší přesun trval více jak 12 hodin, a to proto,  že jsem nasedla do špatného vlaku :D Takže jsem si udělala takovou noční vyjížďku napříč Finskem :D

Za celou dobu, co jsem tam létala mě jednou vyhmátla policie. Strávila jsem asi 2 hodiny na výslechu a poté mě odvezli na nádraží.

Nejvyšší výdělek byl něco málo přes 300 tisíc, opět po odečtení nákladů a provize, a bylo to za 14 dní práce, když bylo mistrovství světa v ledním hokeji.

Byla jsem ubytovaná ve stejném hotelu jako hráči slovenské hokejové reprezentace při MS v roce  2013.

Finové mají velice zvláštní pižmo. Později, když jsem létala jinam a na pražském letišti si šla pro kufr, tak jsem procházela kolem skupinky lidí. Okamžitě jsem poznala, že jde o Finy a skutečně tomu tak bylo.

I když vím, že už tam nejsou výdělky, co bývaly, tak se tam pracovně určitě znovu podívám, už jen kvůli polárním dnům, které mi tu neskutečně chybí.

Mými nejoblíbenějšími městy jsou Vaasa a Oulu. 

neděle 9. září 2018

26 nejčastějších otázek z Instagramu



Krásnou neděli,

Na Instagramu jsem dávala anketu, zda tento článek chcete, protože jsem si nebyla jistá, zda má smysl ho psát a investovat tak čas, který bych mohla třeba využít lépe. Více jak 80 procent bylo pro, no a tak ho tu dnes máte :-)


1. Opravdu se živíš jako prostitutka?

Ano a to už osmým rokem.


2. Kolik ti je?

25 let a než to někdo napíše, vím, že vypadám starší. Bylo tomu tak vždycky. 


3. Jaký byl tvůj nejmladší a nejstarší klient?

Klientů se na věk většinou neptám, takže buď mi ho řeknou sami nebo se jedná o můj hrubý odhad. Nejmladšímu bylo 18 let a bylo to v mém prvním klubu, kde jsem pracovala. Nejstaršímu bylo dle mého odhadu 75 let (no spíš více) a poznali jsme se v Helsinkách.


4. Kdo byl Diego a co se s ním stalo?

Diego byl kluk krátkosrsté čivavy, který v dubnu tohoto roku bohužel zemřel.


5. Kolik jsi měla celkem klientů?

Těžko říct. Mohla bych tu plácnout nějaké číslo, ale byl by to jen opravdu hrubý odhad, který by se mohl lišit i o několik stovek.


6. Chceš mít někdy děti?

Nejsem mateřský typ, takže ne. Nehledě na to, že ani nemohu, protože je velké riziko, že bych při porodu vykrvácela.


7. Kde tě najdu?

Už když jsem blog a následně pak Instagram zakládala řekla jsem si, že je nikdy nebudu využívat k práci, nemám to zapotřebí. Tudíž tuto informaci zde nebudu uvádět. 


8. Kolik měsíčně vyděláš?

To záleží na strašné spoustě faktorů, ale skoro vždy hlavně na mně. Svoji leností jsem přišla o spousty klientů. To ale neznamená, že nejsou slabé měsíce. Ty jsou všude a prostituce opravdu není výjimkou.  


9. Šla bys do porna?

Nikdy. Jako ještě neplnoletá jsem měla nabídku a dodnes jsem vděčná, že jsem ji nepřijala. Pro mě je tam strašně obrovské riziko a málo peněz.


10. Proč tvoje máma sedí?

Tohle nikdy neprozradím.


11. Kolik vážíš?

Jak kdy, váha se mi neustále mění. Teď už naštěstí směrem dolů. 


12. Jak a proč jsi začala s prostitucí?

Vše o tom si můžeš přečíst zde.


13. Vzdala by ses práce kvůli příteli?

Byly doby, kdy jsem říkala, že ne. Byla jsem toho názoru, že za to žádný chlap nestojí, ale dnes už to vidím jinak. Asi je to tím, že jsem starší. Zkrátka, kdyby se objevil někdo, koho bych milovala a cítila bych, že to má smysl a budoucnost, pak ano. 


14. Kdy jsi měla první styk?

Bylo to pár dní před mými 15. narozeninami. 


15. Zamilovala ses někdy do klienta?

To asi úplně ne. Spíš to bylo takové zakoukání se.


16. Jak dlouho se plánuješ živit jako prostitutka a co pak?

Tak dlouho, jak to jen půjde. No a co potom? Kdo ví.


17. Jaký vztah máš s mámou?

Nic moc. Jasně bavíme se, sneseme se, ale nikdy už to nebude takové jaké to bylo, než začala holdovat alkoholu.


18. Kolik klientů máš denně?

To záleží, kde zrovna jsem. V Praze se snažím mít v průměru dva klienty za den, tedy kromě víkendů, ty bývají slabší. 


19. Ví tvoje rodina čím se živíš?

Ano, ví.


20. Co říkají na to, že se živíš jako prostitutka?

No co, nadšeni nejsou, ale čas je naučil to přijmout a brát to tak, jak to je.


21. Měla jsi někdy černocha/Asiata?

Jasně. Černoši jsou moc fajn a vůbec neplatí, že každý černoch ho má jako hadici od vysavače. Za to u Asiatů obecně platí, že jsou méně obdařeni. Proto, i když jsou hrozně milí, se jim vyhýbám, protože s nimi se musím mít pořád na pozoru. Díky jejich muší velikosti jim klasické kondomy pořádně nedrží, no a co je horší, já je v sobě skoro necítím a tím pádem si to neužiji. No a když ne já, tak pak ani oni ne. Ovšem mým posledním Asiatem byl Japonec tady v Brně a ten ho měl normálního. Asi si říkáte, proč jsem se mu nevyhnula, když ostatním se vyhýbám. Bylo to proto, že Japonce jsem nikdy neměla a byla jsem zvědavá.

    
22. Jaké máš vzdělání?

Jen základní školu, poté rok na střední škole se zaměřením na IT, no a pak ještě jeden na obchodní škole.


23. Měla jsi někdy trojku/styk se ženou?

Ano, a není tomu tak dávno.


24. Kolik si bereš na hodinu?

To opět záleží, kde jsem. V Čechách 2000 na hodinu, pokud se jedná o českého klienta. Pokud se jedná o zahraničního klienta pak 3000 na hodinu. No a v zahraničí od 5000 na hodinu. 


25. Máš nějaké kamarádky?

V Brně jich pár mám, v Praze žádnou. A ne, nevadí mi to. 


26. Ublížil ti někdy nějaký klient?
 
Fyzicky ani tak ne, psychicky ano.