neděle, ledna 13, 2019

Proč nechci být luxuskou, kurtizánou ani jinou elitní nadku*vou plus shrnutí mých placených výletů


V minulém článku jsem nakousla pojem rádoby luxusní společnice. Takovým holkám zkráceně říkám luxusky. No a dnes bych se o něm ráda více rozepsala. Poměrně často mi totiž také chodí otázky typu: Proč nejsi luxuskou? Dříve jsem si myslela, že je to proto, že na to nemám vzhledově. Dnes už ale vím, že je to proto, že zkrátka nechci. V dnešním článku se nedozvíte jen to, proč nechci být takovou společnicí, ale také to, že jsem jí vlastně byla a proč ty skutečné luxusní společnice dle mého názoru u nás vůbec nenajdete. Plus jsem se v něm rozhodla shrnout všechny mé placené výlety :)

Co si představíte pod slovy luxus, elitní, vysoká třída...? Něco, co je drahé a zaslouží si svoji cenu? Pokud ano, tak uvažujete jako většina lidí. A co když vám řeknu pojem luxusní/elitní společnice, co si představíte nyní? Krásnou vzdělanou ženu hovořící plynně několika jazyky? Mající všeobecný přehled a základy etikety? Nemající problém chodit několik hodin na vysokých podpatcích? Tak se vraťte zase hezky zpátky nohama na zem. Takhle to totiž u většiny českých luxusních/elitních high class společnic není. 

Klidně to může být holka, co neví o existenci členů v anglickém jazyce a která přijede za klientem sice v podpatcích, ale odchází v hotelových pantoflích, protože přecenila své síly. A vysoká škola?Kdeže. To některé tvrdí, jen aby působily v očích klienta lépe. My Češky si rády hrajeme na něco, co nejsme. Rády ukazujeme navoněnou bídu. Někdy si říkám, že bychom na to mohly mít patent. No a u luxusek to platí dvojnásob. Takové holky jsou schopny klientovi tvrdit cokoli, jen aby v jeho očích povýšily a působily tak lepším a "luxusnějším" dojmem. Co na tom, že to není pravda, hlavně že to vzbudí klientův zájem a ony tak vydělají. Netvrdím, že jsou takové všechny, ale většina, dle mých několikaletých zkušeností, bohužel ano. A tak to jediné, co na nich bývá luxusní, je ta cena. I když to už taky moc neplatí. Není tomu totiž tak dávno, kdy si takové "společnice" říkaly 200 euro na hodinu a více. Dnes najdete málokterou, která by si na hodinu říkala takovou sumu. Zpravidla to bývá méně. Jsou například takové, které začínaly na 200 eurech na hodinu, dnes si říkají 150 euro na hodinu a jsou rády, že jim to vůbec někdo dá. Paradox je na tom to, že si za to mohou samy svým přístupem a chováním ke klientům. Ono když někde dostanete stejně dobrý, ne-li lepší servis (teď opravdu nemyslím jen sex), tak těžko budete platit více peněz, proč taky. No a tak klienti, kteří si dřív takové společnice platili, si dnes mnohem raději zaplatí nějakou holku z privátu či takovou, která pracuje sama na sebe, ale má adekvátní finanční ohodnocení. Krásně to jde vidět na jednom fóru, kde byly dříve recenze jen na luxusky, dnes je to tam tak 50/50 a recenzí na ně rapidně ubývá. 

Víte, když jsem tehdy četla onen článek, pomyslela jsem si, že takové společnice, tedy ty opravdu luxusní, mají jen pár klientů měsíčně a rozhodně nejsou placené od hodiny, ani od dvou a ani od tří. Že létají za klienty přinejmenším v business class, jedí v nejlepších restauracích a spí v těch nejluxusnějších pětihvězdách. No a na letišti rozhodně nejsou mezi obyčejnými cestujícími, ale využívají VIP salónky. Jenže takových je jen malá hrstka. A rozhodně ji nenajdete u nás. Asi si teď říkáte proč? Proč tomu tak je, že takové společnice u nás nejsou. Celkem dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlela a došla jsem k závěru, že v naší malé zemičce je kurev jako hub po dešti. Obzvláště pak v Praze. Možná vám pro lepší představu pomůže tento krátký video dokument. A možná moje představa byla zkreslená, jelikož v době jejího vzniku mi bylo stále náct, ale drží se mě do dneška. A rozhodně ji nehodlám opustit jen proto, že o sobě neluxusní společnice tvrdí že jsou luxusní. Jet totiž Českými dráhami (v "lepším" případě vlastním autem) na schůzku do zahraničí, či se krčit někde vzadu v letadle v ekonomické třídě, není žádný luxus. To si totiž může dovolit skoro každý.

Já a luxuska? Vlastně ano!

I já měla možnost okusit život luxusky. Dvakrát pod agenturou a několikrát sama na sebe. 

Hned poprvé jsem letěla přes agenturu na tři dny na Kypr za jedním bohatým Egypťanem. Bylo to tak, jak jsem popsala výše. Let v business class, čekání ve VIP salonku, honosné apartmá, kde jsem měla vlastní pokoj a jedla jsem v nejlepších místních restauracích. Jenže Hassan měl rád své zaběhnuté zvyky. A tak jsme každý den dělali v podstatě to samé. Kypr jsem tedy viděla jen z auta při cestě z/na letiště. I korejský turista toho za den stihne více, než já tehdy viděla za celé tři dny. Nikdy jsem se při své práci tak nenudila jako tehdy s ním. Cítila jsem se jako loutka na provázku a fakt, že jsem tehdy viděla pozůstatky mé kolegyně, která odletěla těsně přede mnou to ještě zhoršil. A tak, ačkoli jsem od něj dostala spoustu drahých dárků mezi kterými byly i hodinky od Gucciho, které později skončily v popelnici, protože se mi zkrátka nelíbily, jsem usoudila, že tento život loutky na provázku  nebude asi nic pro mě, ačkoli to byl cíl, kterého jsem vždy chtěla dosáhnout. Po příletu od něj jsem se cítila nejhůř za celou svoji dosavadní kariéru.  Zatímco jiná by se cítila jako "princezna" (drahé dárky, let v business class, večeře v drahých restauracích...), tak já se cítila jako hodně použitý hadr na podlahu. Když se nad tím tak zamyslím, možná nebyl problém v hodinkách, ale v tom, kdo mi je dal. 

Další placený výlet pak proběh přes jinou agenturu. Letěla jsem za klientem na jeden den do Stuttgartu. Celé to bylo takové o ničem a  s klientem jsme si vůbec nesedli, tudíž není o čem psát.

Uběhl zhruba rok. Já pracovně vyspěla, protože už jsem neživila pasáky a začínala jsem pracovat sama na sebe. Řekla jsem si, že si dám pár inzerátů i na zahraniční stránky a uvidím, co z toho bude. Než jsem se nadála, měla jsem v mailu letenku do business class na 12 hodin do Hamburku. Říkala jsem si, že je šílené letět někam jen na 12 hodin, asi i proto se mi to tak líbilo. Bylo to skoro stejné jako poprvé, s tím rozdílem, že si dal klient úkol stihnout za těch 12 hodin co nejvíce orgasmů. Proti tomu jsem nic neměla, ale udělat chlapa ve středních letech několikrát po sobě není lehké. Byl to přesně takový typ klienta, co si myslel, že jakožto prostitutka umím zázraky. A tak jsem se opět cítila jako loutka na provázku. Udělej to, pohni se takhle... Snad chápete, jak to myslím. A tak jsem se opět vracela domů úplně rozbitá a s pocitem několikrát použitého hadru na podlahu. Říkala jsem si, že to není možné, že už se mi to stalo podruhé. Myslela jsem si, že když nebude ve hře agentura, že to bude jiné, ale nebylo.  

Další výlet byla doslova katastrofa. Letěla jsem do Ženevy za postarším klientem.Podle fotky, kterou mi poslal mu bylo tak 60. Po příletu jsem ovšem zjistila, že je fotka přinejmenším 15 let stará. Ne, nebyl to jeden z těch udržovaných sedmdesátníků, naopak. Udělala jsem tu chybu, že jsem s ním odjela, nebo to možná nebyla chyba, nevím. Šlo mi o to zachovat se profesionálně a nepokazit si to hned na začátku. Naivně jsem se domnívala, že to bude dobré a že to nějak přežiju. No, sice jsem to přežila, ale dobré to nebylo. Klient bydlel v městečku Lausanne. Přiletěla jsem dopoledne, takže jsme jeli z letiště rovnou tam. Dali jsme si dobrý oběd, prošli se po okolí a jeli k němu. Chyba číslo dvě - nikdy nejezdit ke klientovi domů. Z bytu byl přenádherný výhled na hory, ale tím jeho pozitiva končila. Byl tam nepořádek. Všude se válely nějaké dokumenty a léky s arabskými nápisy. V tu chvíli mi došlo, že je Francouz asi stejně, jako já čínská supermodelka. Vůbec jsem se tam necítila dobře a modlila se, ať už je ráno a já jsem na letišti. Viděl, že jsem odtažitá. Po večeři jsem mu na férovku řekla, že jsem unavená a že jdu spát. Unavená jsem byla, ale ne a ne usnout. Takže jsem tam jen ležela a dívala se do zdi. Vnímala jsem, jak si lehá ke mně a doufala, že mě nechá být. Nechal. Oba jsme se probudili relativně brzy ráno. Byl naštvaný. Na jednu stranu jsem se mu nedivila, na stranu druhou se on nemohl divit mně. Posnídali jsme a odvezl mě na nádraží. Byla jsem neskutečně vděčná za to, že mě nepoveze až na letiště.

Uznávám, že tento výlet mohl dopadnout jinak. Dnes bych se na letišti otočila na podpatku a nejbližším letadlem letěla zpátky, ale byla jsem novicka a taky jsem nechtěla dostat špatné hodnocení. Ačkoli by se mohlo zdát, že vše bylo špatně, tak se mi při procházce podařilo udělat několik fotek, o které se chci s vámi podělit :)










Nechala jsem to být a pracovala sama na sebe bez toho, aniž bych měla zaplacenou reklamu zaměřující se na zahraniční klientelu. Nějaké zahraniční klienty jsem sice měla, ale moc jich nebylo. Říkala jsem si, že je to škoda nechat moji angličtinu stagnovat. Nehledě na to, že zahraniční klienty mám ráda. Umí mě lépe ocenit a mohu si říkat o více peněz. A tak jsem si řekla, že to udělám stejně jako ostatní luxusky. Vytvořila jsem si první pořádné pracovní stránky a zaplatila si reklamu zaměřující se na zahraniční klienty. Po pár fajn klientech, jsem poznala staršího Brita - lékaře. Namísto jedné hodiny jsme spolu strávili hodiny tři. Byl milý, galantní a do ničeho mě netlačil. Když odcházel zeptal se mě, zda bych za ním nepřiletěla třeba na den. Řekla jsem, že to není problém, ale nebrala jsem to vážně. Když totiž klienti odcházejí, mají stále více krve v penisu než v mozku.

Po pár dnech mi ale napsal, takže jsme dohodli podmínky a za pár dní jsem seděla v letadle směr Londýn. Bylo to úžasné. Bydleli jsme v hotelu s výhledem přímo na Tower Bridge. Na to, že jsme tam byli jen na jeden den jsme toho stihli poměrně hodně. Navštívili jsme The Shard, přičemž z výhledu jsme neměli nic, jelikož se počasí změnilo z minuty na minutu. Tehdy jsem ostatně pochopila výraz londýnské počasí. Poté jsme se vydali na The Tower of London a odtamtud na krásnou procházku po Hyde Parku, no a nakonec jsme se vydali na Trafalgar Square a navštívili jednu kavárnu. Nevěřila jsem, že si návštěvu Londýna tolik užiju. Byla to příjemná změna po těch předchozích dvou katastrofách.

Výhled z okna hotelového pokoje













Podruhé mě pozval do Brightonu. Podle fotek, co jsem našla na google to vypadalo moc hezky. To bych ale nebyla já, abych neměla smůlu na počasí. Když jsme tam přijeli, tak byla neskutečná mořská mlha. Hustší mlhu jsem nikdy předtím a ani nikdy potom neviděla. I přes nepřízeň počasí jsme vyrazili ven a zkusili si to co nejvíce užít. Ráno nebylo počasí o nic lepší, a tak jsme se rozhodli, že po snídani vyrazíme do Londýna. Jelikož jsme neměli moc času, stihli jsme jen návštěvu Královských botanických zahrad, což opět bylo nad má očekávání. Londýn mě zkrátka nikdy nezklamal.

První dvě fotky jsou z Brightonu, další pak z oněch zahrad :)










Naše třetí a zatím poslední setkání proběhlo v Manchesteru. Dostala jsem na výběr, buď Liverpool nebo Manchester. Ani nevím proč, ale zvolila jsem druhou možnost. Tady to je docela zajímavé, protože celou návštěvu Manchesteru mám zamlženou. Letiště si nepamatuju vůbec, to mám doslova okno. Vůbec nechápu, jak je to možné, když si pamatuju i "blbou" Arlandu, kterou jsem jen proběhla, abych stihla navazující let. Co si ale pamatuji, je hotel, kde recepce nebyla dole, jak jsem normálně zvyklá, ale úplně nahoře. Zkrátka Britové :D Tam jsem jedla k snídani svá dosud nejlepší vejce Benedikt, no a počasí nám, jak jinak, opět moc nepřálo. V den příletu jsme navštívili místní galerii. A ačkoli nejsem fanoušek do umění, tak tohle bylo velice povedené.  Večer jsme pak zašli na večeři do místního Steak housu no a další den před mým odletem jsme navštívili jeden z tamějších parků.












Úžasná Paříž

Ačkoli tohle byl poslední placený výlet, tak jsem se rozhodla dát ho jako předposlední a to nejlepší si nechat na konec Napsal mi klient, že bude několik dní pracovně v Paříži, a i když nebude mít moc volného času, tak by rád nějakou příjemnou společnost tak na dva dny. Souhlasila jsem, takže jsme dohodli detaily a v mailu mi s velkým předstihem přistála letenka.  Zeptal se mě, zda se zvládnu sama dostat na jistou stanici pařížského metra. Napsala jsem, že určitě ano. Napíšu to asi takhle. Jestli jsem si někdy stěžovala na to pražské, tak už nebudu, protože to pařížské je sakra jiné kafe. Hlavně některé jejich stanice, kde je několik různých schodišť, vchodů a východů, takže když to tam neznáte, tak nemáte nejmenší ponětí, kam jít. Nakonec jsme se s klientem našli a jeli společně do apartmánu. Byla jsem ráda, že to není typická schůzka ala luxusní hotely taxíky atd. Další den měl trochu času, takže jsme se šli projít. Šli jsme kolem Seiny a tehdy si mě Paříž, i přes nepřízeň počasí, které se měnilo co pár minut, naprosto získala. Druhý den mého pobytu měl času o dost méně a hned ráno musel do práce. No a já si řekla, že se zajdu podívat do  Louvreu. Vždycky jsem si přála vidět obraz Mony Lisy. Předchozí den mi klient ukázal co a jak a ačkoli pařížské metro je pro mě dodnes španělskou vesnicí, tak vyznat se v Paříži jako takové, je kupodivu snadné. A tak jsem se vydala směr Louvre, bez navigace a jen se sluchátky v uších. Bylo to fajn, protože jsem měla mnohem více času si to užít a nasát tak atmosféru. Chvíli jsem se posadila u řeky a jen se kochala. Poté jsem šla dál a než jsem se nadála, došla jsem do cíle. Byla jsem ohromena a uchvácena zároveň. Upřímně jsem nečekala, že bude kolem jejího obrazu takový rozruch. Nakonec jsem její fotku ulovila a kupodivu se mi ji podařilo ulovit bez hlav asijských turistů :D Paříž jsem si moc užila. Dodnes mě mrzí, že jsem nestihla navštívit katedrálu Notre-Dame, tak snad někdy příště :-)





















Jednou to bylo fajn... Až moc

Jednoho dne mi přišel email od klienta z Norska. Četl mé webovky a všiml si, že mezi městy, které bych si přála navštívit je i Oslo. No a tak by mě tam rád na víkend pozval. Vyměnili jsme si několik opravdu dlouhých emailů a poslal mi svoji fotku. Byl to sympaťák. Mailem jsem dostala letenku a začínala se těšit. Před příletem se mě zeptal, co bych chtěla navštívit. Tady mi moc pomohl článek od Terezky. Napsala jsem mu, že bych ráda navštívila Ekebergparken, pak taky nějaké muzeum a že bych se moc ráda podívala do části Aker brygge. V dalším emailu jsem se dozvěděla, že to nebude problém, protože tam budeme v podstatě bydlet, jelikož máme rezervaci v hotelu The Thief.

Po příletu do Osla a setkání tváří v tvář mi spadla brada. Byl mnohem hezčí než na fotce a já začala cítit trable. Odjeli jsme do hotelu, kde jsme se ubytovali. Dodnes je to nejhezčí hotel, ve kterém jsem měla možnost bydlet. První den jsme se procházeli po Oslu, no a než jsem se nadála drželi jsme se za ruce. Chovali jsme se, jako kdybychom byli pár. Večer jsme pak šli na večeři do restaurace Fjord.

Další den jsme po snídani vyrazili do Ekebergparku, kde jsme se stavili na kafe v místní kavárně a na oběd v místní restauraci. Měl to vše moc hezky naplánované a já si začala uvědomovat, že se začínám citově angažovat. Odpoledne jsme pak byli chvíli na hotelu a užívali si jeden druhého. Večer nás čekala návštěva restaurace Kontrast, což je restaurace, která získala michelinskou hvězdu. Asi nemusím říkat, že to byl zcela výjimečný zážitek.

V neděli, tedy v den mého odletu jsme po snídani vyrazili na poloostrov Bygdøy, kde jsme navštívili dvě muzea a to Viking Ship Museum a Fram Museum. Na  pozdní oběd jsme si pak zašli do hotelové restaurace, která se nacházela přímo na střeše hotelu, tudíž jsme měli moc hezký výhled. Pamatuji si, že jsme moc nemluvili, což bylo ještě dobré oproti naší cestě taxíkem na letiště, kdy jsme seděli vedle sebe, drželi se za ruce, ale ani jednou na sebe za celou cestu nepromluvili, či se na sebe nepodívali. Před kontrolou, kam už se mnou pochopitelně nemohl jsme se rozloučili. Bylo mi hrozně. Jakmile mě políbil a podíval se na mě, tak mé emoce převzaly velení a já ucítila jak se mi po tváři kutálí slza a za ní následovaly další. Šla jsem ke kontrole a ohlédla se. Pořád se na mě díval a ačkoli jsem se je snažila držet na uzdě, nepodařilo se mi to.

Cestu zpět do Prahy jsem doslova prořvala. Bylo mi, jako kdyby mi někdo vrazil kudlu přímo do srdce. Následující dva týdny jsem nebyla schopná pracovat. Věděla jsem, že si za to můžu sama. Kdybych se citově neangažovala, nemusela jsem v takovém srabu být. Asi teď vyvstává otázka, zda jsem byla zamilovaná. Já to nevím, nebo možná si to spíš nechci přiznat.

























Tak proč?

Musím říct, že až na ty dva první karamboly jsem měla na klienty obrovské štěstí, za což jsem neskutečně vděčná. To ale neznamená, že bych ho měla vždy. Nikdo mi zkrátka nezaručí, že bych se s nějakým dalším klientem necítila stejně jako tenkrát s Hassanem. Život luxusky je hrozně svazující a nevypočitatelný. Nechci sedět na zadku a čekat až mě někdo někam pozve. Nechci "cestovat" jen prostřednictvím výhledů z hotelových pokojů či taxíků. Nechci žít život loutky na provázku. 

Když vidím fotky luxusek, které tvrdí jak cestují po všech čertech, ale přitom sdílejí jen fotky z letišť, z oken hotelových pokojů či restaurací, kde se nalévají alkoholem, jinak by to totiž nezvládly, tak se mi chce "brečet". Ne kvůli tomu, že je mi jich líto, to vůbec ne, jaké si to kdo udělá, takové to má, ale proto, že si něco takového vůbec dovolí nazvat cestováním. To, že si totiž z dané země přivezete nějaký suvenýr neznamená, že jste po ní cestovali.  

Jsem jen obyčejná holka, která se rozhodla dělat tuhle práci, aby se mohla co nejdříve osamostatnit a která ji po nějaké době začala bavit. A která ze sebe nebude dělat něco, co není. Nic víc a nic míň. Tak jako se z dámy nestane vesnická buranka, tak se ani z vesnické buranky nestane dáma. Vždy se totiž najde něco, co vás prozradí, ať chcete nebo ne. Zkrátka vždy tam ten základ bude zakořeněný a tohle nejsou kořeny, které se dají vytáhnout, i když se snažíte sebevíc. Ne že bych byla tou vesnickou burankou, ale snad chápete, co jsem tím chtěla říct. 


neděle, ledna 06, 2019

Novoroční escort



Byla nuda jako v kostele. No a když už někdo zavolal, tak byl na přesdržku. Doslova. Podívala jsem se na své nehty a řekla si, že když mám čas, tak bych je konečně mohla nalakovat. Pustila jsem se tedy do lakování, a hádejte. Telefon začal zvonit. Tomu se dámy a pánové říká zákon schválnosti. Tím, jak jsem zvedala telefony jsem si několik nehtů poškodila, no a dva vzhledem k notnému poškození zůstaly nenalakované. Stejně z toho dnes nic nebude, proběhlo mi hlavou.

Mýlila jsem se. Zavolal mi klient, že by měl zájem o escort. Když mi řekl, kam to bude, tak jsem se domnívala, že je to stále část Brno-město. Tudíž jsem mu řekla cenu 2 500 Kč na hodinu, s níž souhlasil. Poprosila jsem ho tedy o adresu do sms zprávy, kterou jsem vzápětí dostala. Vždy po obdržení sms zprávy s adresou se přes aplikaci dívám, jak je to daleko a kolik budu za odvoz zhruba platit. Je dobré mít přehled. No jo, ale tady cena přesahovala 400 Kč. Klientovi jsem napsala, že se omlouvám, ale že je to dál než jsem si původně myslela a že cena nebude 2 500 Kč na hodinu, ale 3 000 Kč na hodinu. Nečekala jsem, že s ní bude souhlasit, ale souhlasil.

No a tak jsem se šla připravit. Dala jsem si sprchu, kde jsem odstranila veškeré nežádoucí chloupky, vyčistila si zuby a natřela se tělovým mlékem. Poté jsem se nalíčila. Měla jsem čas, takže po delší době přišla na řadu i řasenka, se kterou jsem tak trochu bojovala. Po nalíčení jsem začala přemýšlet co na sebe. Chtěla jsem jet v šatech, ale po poslední schůzce jsem si nestihla koupit nové samodržky, jelikož se mi ty původní roztrhly, a na to abych jela bez nich to fakt nebylo. Za prvé proto, že venku byla zima. Jasně, šla jsem jen z auta a do auta, ale i tak, no a za druhé, a to je mnohem závažnější důvod, mám zase období, kdy mám nohy samou modřinu, takže by to zkrátka nevypadalo dobře. Jedinou volbou byly legíny a elegantní "košile". Chtěla jsem se klienta zeptat, zda trvá na podpatcích, ale po velmi rychlé úvaze jsem usoudila, ze by moje otázka byla dost nevhodná, ne-li nemístná. Asi jako kdyby právník chtěl přijít na důležitou schůzku s klientem v jeansech a keckách. Zkrátka se to nehodí. A tak jsem, ač neochotně, nazula lodičky. Poté přišla na řadu kabelka. Kondomy, peněženka, pudr, štětec, balzám na rty, malé balení intimních ubrousků... Oči mi sjely na lahvičku s gelem. Říkala jsem si, že je to schůzka na hodinu, takže jsem ji se slovy sliny budou stačit nechala tam kde byla, kabelku zavřela a vyrazila.

V autě jsem přemítala veškeré možné, ale i úplně šílené scénáře. Především jsem nechápala, co se to se mnou děje. Já, zásadová holka, která za normálních okolností jezdí escorty jen po Brně a která, není to tak dávno odmítla klienta, který chtěl, abych za ním přijela kousíček za Brno a který mi za hodinu nabídl dvakrát tolik. Ano, a přes to jsem tehdy nejela. No a teď jsem na ten escort kousíček za Brno jela. No co, buď přijdu o cca tisícovku nebo si vydělám. Risk je zisk. Byla jsem ze sebe zmatená a vyděšená zároveň. Pokora nikdy nebyla moji velkou kamarádkou a začalo to vypadat, že se jí stává. Čas nad tím přemýšlet jsem neměla, protože jsme přijížděli k domu. Vystoupila jsem a na chvíli mě přepadly obavy, které se ale otevřením dveří ihned rozplynuly, takže jsem se vydala po schodech nahoru. 

Byl to sympatický zhruba padesátiletý muž na kterém šlo vidět, že má sice něco popito, ale nebylo to nic hrozného. Zajímavé, tohle by mi dřív taky vadilo. Jako kdybych najednou samu sebe nepoznávala. Než jsem se nadála, ocitla jsem se v krásně a moderně zařízeném domě. Zaujal mě otočný krb a taky stůl, ovšem jeho pětimístná cifra, kterou údajně stál, už moc ne. Posadila jsem se a dostala otázku, zda si dám něco na pití. Když klienti popíjejí alkohol, tak je dobré být s nimi na stejné vlně, tudíž jsem si z klientovi nabídky řekla o dvojku bílého vína. Sedět tam se sklenicí vody by působilo přinejmenším divně. Takže jsme seděli a povídali si. No, spíše povídal on, což jsem kvitovala, jelikož já jsem zpočátku stydlivější. Ano, i po těch 8 letech, co to dělám. Zeptal se mě, zda mám ten den ještě nějaké plány. Řekla jsem mu, že nemám. Prý je mu se mnou dobře a rád by, abych zůstala dvě hodinky. Proč ne, odpověděla jsem mu a než jsem se nadála, leželo na stole 5000 Kč. Pokračovali jsme v popíjení a povídání si. Moje dvojka bílého byla pryč a namísto něj mi bylo nabídnuto Cinzano, které jsem přijala. Dvě hodinky se blížily ke konci a já byla dotázána, zda bych mohla zůstat celou noc. Mohla. 

Požádala jsem klienta o vodu. Bylo toho alkoholu na mě moc, takže jsem to potřebovala spláchnout. Na to konto mě provedl po domě, ukázal mi, co a jak a taky jak si z lednice napustit vodu, když bych třeba v noci vstala a měla žízeň. Měl přesně takovou lednici, jakou můžeme vidět v různých amerických filmech a seriálech. Já zkrátka neumím ocenit obrazy nebo umělecká díla. Nábytek, spotřebiče a elektronika, to je moje :D


Ještě chvíli jsme popíjeli. Já Cinzano, on skotskou. Měli jsme pořád o čem mluvit, což bylo hezké a sem tam jsme se políbili.Věděla jsem, že náš privátní čas - ano, myslím ten postelový se blíží a že to nebude lehké. Alkohol je totiž zabiják orgasmu. Nehledě na to, že mě víno spolu s Cinzanem solidně uspávalo, takže jsem se začala "modlit" abych mu tam v tom nejlepším neusnula. Což se naštěstí nestalo, ale bylo to tak tak a musela jsem se hodně přemáhat. Zeptal se mě na orál bez ochrany, což jsem razantně odmítla. I když mu pořádně nestál, nasadila jsem kondom a řekla si, že se ho pokusím postavit pusou, což se podařilo tak napůl. Cítila jsem průšvih. Šla jsem na něj, pak on na mě. Ačkoli jsem se snažila, tak se mi klienta přivést k vrcholu nepodařilo a oba jsme to po notné chvíli vzdali a šli spát. I na něm šlo vidět, že je unavený a že toho má tak akorát. Usnula jsem, ani jsem pomalu nevěděla jak. 

Byly čtyři hodiny ráno a mě probudilo klientovo chrápání. Věděla jsem, že při něm znovu neusnu a ani se mi kupodivu spát nechtělo. Po chvíli jsem tedy vstala a šla do koupelny, kde jsem úzkostlivě hledala ústní vodu. Potřebovala jsem přebít tu poalkoholovou pachuť, kterou jsem měla v ústech. Naštěstí jsem ji našla a použila hned několikrát po sobě. Poté jsem zamířila do kuchyně. Z lednice jsem si napustila vodu a šla si sednout na sedačku, kde jsem s telefonem v ruce jen tak rozjímala. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, ale především jedna. Říkala jsem si, jak mi ten nový rok krásně začal a jaké mám štěstí. Byla jsem za to neskutečně vděčná. Z mých myšlenek mě asi po hodině vytrhl klient, který vstal a přišel. Zeptal se mě, proč nespím. Samozřejmě, že jsem mu neřekla, že je to proto, že by jeho chrápání probudilo celý Ústřední hřbitov. Odpověděla jsem, že jsem zvyklá vstávat brzy. A on, ať si jdu zase lehnout. Věděla jsem, o co mu jde. Tak do práce, Katko!

Nechtělo se mi, fakt že ne. Bohužel jsem nebyla v pozici, kdy bych si mohla vybírat. To je jeden z důvodů, proč bych asi nikdy nemohla dělat rádoby luxusní společnici. Taková společnice se musí umět výborně přetvařovat, protože musí být klientovi vždy plně k dispozici, a to i když ona zrovna chuť na sex nemá. Zkrátka musí být připravena otevřít krám, i když už je zavřeno. Protože za to klient platí. Takové ty kecy, které píšou některé na stránkách, že klient platí za čas a nikoli za sex, jsou opravdu jen kecy. Ano, je to tak, klient platí za čas, ale oba tak nějak víme, že sex bude součástí. Psát to někam mi přijde přehnané. Asi se chtějí cítit lépe. Stejně jako se označují slovem společnice a ne prostitutka. Jakmile je tam sex, tak je to šlápota, ať chce nebo ne. Alespoň tak to vidím a vnímám já. No, ale zpátky ke klientovi.

Šla jsem tedy zpět do ložnice, kde se na mě, ještě než jsem si stačila lehnout, vrhl. Pokoušel se o líbání, tomu jsem se ale vyhýbala. Bohužel nepoužil ústní vodu tak jako já, no a opravdu jsem nestála o skotskou z druhé ruky. Nepamatuji, kdy naposledy jsem se musela k sexu tak nutit. Líbala jsem ho po těle a snažila se mu ho postavit - podařilo se. Tak jako noc předtím, tak i to ráno se mě zeptal na orál bez, a tak jako noc předtím tak i to ráno jsem razantně odmítla. Chvíli jsem mu ho kouřila a šla na koníčka. Vypadalo to, že to bude na dlouhé lokte, což bylo přesně to, co jsem nepotřebovala. No a tak jsem si řekla, že zkusím trik, který holky dělají, když chtějí, aby se klient udělal rychleji. Normálně bych to tak rychle neudělala, ale mé libido bylo hluboko pod bodem mrazu a dole jsem měla Saharu. Už asi nikdy neřeknu větu, že sliny budou stačit. Nehledě na to, že včera se klient neudělal, takže jsem mu ten orgasmus vlastně dlužila. Hezky jsem ho poprosila, abychom šli zezadu. Klient souhlasil. Stačilo pár přírazů, pár mizerných zvukových projevů (alespoň pro mě) no a dílo bylo dokonáno. Před chvílí se to zdálo jako věčnost, no a najednou bylo hotovo. Měla jsem ze sebe neskutečnou radost a neskutečně dobrý pocit z toho, že jsem to dokázala. 

Klient usínal s rukou na té mojí, zatímco já jsem asi hodinu koukala do zdi. Měla jsem strach, že bych ho probudila, kdybych vstala, no a to jsem pochopitelně nechtěla. Až když jsem věděla, že spí opravdu tvrdě, tak jsem vstala a šla pokračovat ve svém rozjímání, které bylo ještě o něco příjemnější, právě díky jeho orgasmu. Vstal asi hodinu po mně. Řekli jsme si dobré ráno a měli k sobě takový zvláštní odstup. Nevím, jak to mají ostatní holky, ale pro mě jsou rána s klienty taková chladná. Asi jako když se potká chladnička s mrazákem. Pravda, moc jsem jich nezažila, na druhou stranu je to celkem logické. Víme, že už je po zábavě a že se náš společný čas chýlí ke konci. Co jsme si měli předat, jsme si předali, co mělo být řekněme vypuštěno, bylo vypuštěno. Dali jsme si kafe, oblékli se a vyrazili. Řekl, že mě odveze zpět. Já po cestě dostala zbytek peněz a než jsem se nadála, tak jsem s polibkem na rozloučenou opouštěla koženou sedačku luxusního auta ve kterém, jak sám řekl, v podstatě bydlí. No, ještě aby ne, protože kam se na něj hrabal můj hotelový pokoj. 

neděle, prosince 23, 2018

Já a Vánoce plus shrnutí roku 2018 a nahlédnutí do roku 2019


Krásnou neděli,

Vzhledem k nadcházejícím svátkům mi začaly chodit dotazy typu: Jak to mám s Vánoci, proč je neslavím, zda navštívím rodinu, jaké jsem měla Vánoce v dětství atd. No a aby tento článek nebyl jen o nadcházejících svátcích, tak jsem se rozhodla, že v něm shrnu i můj rok 2018 plus nahlédneme do roku 2019 :-)


Vánoce v dětství

Mívala jsem nádherné Vánoce. Díky tetě a strýci, kteří na tom byli, jakožto bezdětní, co se finanční stránky týče mnohem lépe než moje máma, co by samoživitelka, jsem vždy měla bohatého a krásného Ježíška. Dostávala jsem kopu dárků, nejen od nich, samozřejmě. Babička to vždy doplnila svým kulinářským uměním, no a mamka převážně měkkými dárky, které u mě, asi jako u většiny, nebyly moc oblíbené, na druhou stranu byly praktické. Pamatuji si jedny Vánoce, kdy jsem se se strýcem schovávala u babičky v ložnici, zatímco ostatní dávali dárky pod stromeček. Byly to krásné časy a dodnes na ně ráda vzpomínám. Ačkoli by se mohlo zdát, že jsem, vzhledem ke svému postoji krásné Vánoce nikdy neměla, tak opak je pravdou.         


Vánoce dnes

Nenávidím je, doslova. Stal se z toho marketingový svátek (asi takový byl vždy, jen mě opustila ta dětská nevědomost), kdy lidé utrácejí mnohdy horentní sumy, někdy ani ne ze svého, jen proto, aby někomu něco dokázali. Tráví spolu čas, ačkoli se po zbytek roku nemohou vystát, nebo se vídají jen zřídka na tzv. zdvořilostní návštěvy. V obchodech s potravinami to vypadá, jako by se chystali přinejmenším na 3. světovou válku, viz má návštěva Tesca včera v podvečer, kdy jsem málem přišla o nervy. Je to svátek plný lží a přetvářky. Lidé šílí, jen aby se zavděčili někomu, koho třeba ani nemají rádi, tráví čas s někým, s kým by si navzájem nejraději vyškrábali oči, a to jen proto, že jsou Vánoce. K čertu s nimi. K tomu, abych byla s někým, s kým chci být, je opravdu nepotřebuji. No a když s někým být nechci, tak s ním přece nebudu trávit čas, a už vůbec ne proto, že jsou Vánoce. 

To je ostatně i důvod, proč se neuvidím s rodinou. Nechci je vidět, nikoho z nich. Asi vám to připadá zvláštní, ale kdybyste je znali, pochopili byste. Vždy jsem byla černou ovcí. Nejdříve proto, že moje máma pila a já dělala průšvihy ve škole, no a proto, že jí se pití dařilo prvních několik let skrývat, tak se řešily jen ty moje průšvihy, zatímco ona byla za svatouška. No a pak proto, že se dozvěděli, čím se ve skutečnosti živím. Nenechte se mýlit, já jsem ráda, že to vědí. Představa, že by to nevěděli a já se musela přetvařovat a neustále si vymýšlet nové a nové odpovědi na jejich otázky, mě opravdu neláká. Bylo by to pro mě totiž doslova peklo na zemi.

Víte, vždy, když jsem se v poslední době viděla s rodinou, byť jen na den či dva, jsem po odchodu měla hlavu doslova jako lítací balón. Přijela jsem a jen jsem poslouchala, zvláště pak od babičky, kdo z nich co udělal, že máma zase chlastá, že teta jde v jejich šlépějích atd atd. Jako by snad ve mně chtěla vyvolat pocit viny, že ona to musí snášet, zatímco já se tomu, vzhledem k tomu, že bydlím v Praze, úspěšně vyhýbám.  No a jelikož nejsem psychicky zrovna odolný člověk (jsem docela cíťa) a ani nejsem typ člověka, kterému to jde jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, tak jsem to zkrátka nezvládala, jelikož ty informace se mě držely jako klíště, což mělo za následek to, že vždy, když jsem odjela a bylo úplně jedno na jak dlouho jsem tam byla, tak jsem se z toho minimálně týden dostávala. Měla jsem toho tak akorát a ptala se sama sebe, proč to vlastně trpím, když mám možnost volby, mimochodem všichni ji máme. No a tak jsem si řekla, že to trpět nadále nebudu. Utla jsem s nimi kontakt a nemám v úmyslu ho v nejbližší době obnovovat. Tady se asi nabízí otázka, zda mě to mrzí? Nemrzí, ani trochu. Rodinu si zkrátka nevybíráme.


Můj rok 2018

Byla naprostá katastrofa. Zkrátka se mi tu osmičku za ty "koule" chytit nepodařilo. Jediná věc, co se mi povedla, je adopce Ellinky, jinak nic jiného, vážně. Byla jsem jen ve Švédsku, což byl můj nejslabší rok za posledních několik let, co se cestování týče. Chtěla jsem sice letět na tour, ale cítila jsem, že ani já a ani princezna nejsme připravené na to, abychom letěly. Tento rok byl pro mě, vzhledem ke ztrátě Diega hodně smutný a rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém. O kariérním propadu raději ani nemluvím. Rok 2019 má "kouli" sice jen jednu, ale i tak doufám, že si to vynahradím - všechno.   


Rok 2019

Přemýšlela jsem, zda to s vámi vůbec sdílet. Nakonec jsem si řekla, že to s vámi sdílet chci, protože nejenže mi to pomůže těch úkolů lépe dosáhnout, ale taky se budu o to více snažit. Nevím proč, ale tak nějak cítím, že rok 2019 pro mě bude přelomový, tak uvidíme. Jo a neberte to jako předsevzetí, prosím.


Úkol číslo jedna: Do konce března 2019 si najít stálé bydlení, nejlépe v Praze

Mám toho tak akorát. Mám dost toho života v kufru, pendlování mezi Prahou a Brnem a té nevědomosti. Chci mít konečně své doma, mít svůj prostor, kde budu mít veškeré věci a nebudu muset v mínusových teplotách chodit v tenké bundě a teniskách, protože věci mám na druhé straně republiky. Chci mít své doma, které si budu postupně zvelebovat a tvořit si ho k obrazu svému a kde budeme s princeznou šťastné a spokojené.    


Úkol číslo dvě: Pokud jednička krachne, tak odletět na tour

Pokud se mi to ovšem nepodaří, tak našetřené peníze na byt použiji k zaplacení nákladů na tour a odletím. Měla jsem sice "nabídku" se přestěhovat do Řecka, ale z té nakonec asi nic nebude. Už nechci další rok tvrdnout v Česku a život v kufru má v zahraničí zkrátka úplně jiné grády :-) Přála bych každému zažít tu svobodu, kterou dává.


Úkol číslo tři: Konečně se rozhodnout, buď tours nebo práce "luxusky"

Tento úkol se sice vylučuje s úkolem číslo dvě, ale vím, že se v roce 2019 budu muset, tak jako tak, rozhodnout. Víte, myslela jsem si, že lze obojí, ale nelze. Pokud chcete něco dělat opravdu pořádně, nemůžete sedět zadkem na dvou židlích a musíte se rozhodnout. Příští rok mi bude 26 let a pokud se nerozhodnu v něm, tak už nikdy a do konce mé kariéry ze mě bude holka, co chodí za 15 stovek, a to je to poslední, co chci. Musím se zkrátka konečně rozhodnout. Jo, kdyby to bylo tak lehké, jak se to píše, to by bylo, jenže není. Asi už tuším, co chci, a dokonce jsem už na tom začala pracovat, jen "opustit" druhou možnost není vůbec jednoduché.


Úkol číslo čtyři: Cestovat

Pamatuji doby, kdy jsem o půlnoci kupovala letenku a hned ráno někam letěla, byť jen na pár dní. Bylo to ještě před Diegem, takže to šlo. Když totiž létáte se psem, tak musíte uvědomit aerolinky alespoň 48 hodin dopředu o tom, že chcete letět se psem, ale ani to není zárukou toho, že odletíte, protože ta dvě místa pro zvířata, která má vyhraněna většina aerolinek v ekonomické třídě, mohou být již obsazená. To ale neznamená, že to nejde. Stačí jen plánovat dostatečně dopředu. By mě zajímalo, kde se fláká ta Lena, co tak ráda plánovala, už by se měla vrátit, chybí mi.


Úkol číslo pět: Dát se dohromady

To znamená půjčit si od nějakého chlapa koule a podstoupit operaci, při níž mi vytrhnou všechny osmičky, plus si konečně nechat dát implantát, nechat si vyplnit vrásky na čele a pod očima kys. hyaluronovou (kdybych si já trubka nemyslela, že do čela musí zákonitě přijít botox, jak mi někteří tvrdili, mohla jsem je mít, teda spíš nemít už dávno), no a taky bych ráda nějaké to kilo shodila, ale to není podmínkou.


Úkol číslo šest: Psst, ten je tajný

Tento úkol si chci nechat pro sebe. Je to spíše takový sen, který bych si chtěla splnit, tak mi držte palce, ať se mi to podaří. Nebojte, pokud se mi to podaří, dozvíte se to :-)


Tímto bych se s vámi chtěla v tomto roce rozloučit. Doufám, že jsou mezi vámi tací, kterým se tu 2018 za ty "koule" chytit podařilo. Přeji vám klidné a pohodové prožití svátků vánočních a všechno nejlepší do nového roku :-)


čtvrtek, prosince 13, 2018

Profesionální plivačka jedu


Zase mi ho vzali. Je pryč, už nadobro. S ním i čas, co jsem do něj investovala. A přitom jsem se ničím neprovinila, alespoň ne tím, čím říkají. Tak proč mi ho vzali? Možná díky lidem, co mě sledovali. Ale je chyba opravdu v nich, že nahlašovali relativně nezávadný profil, nebo je ta chyba někde jinde, třeba ve mně? Ne, to přece není možné, nebo že by ano?

Pokud někdo nepochopil, o čem mluvím, tak jsem mluvila o Instagramu. Cítím se, jako kdybych měla celou dobu neskutečně dlouhé vedení a teprve dnes mi vše došlo. Ty hrůzy, co jsem napáchala, ty věci, co jsem říkala, ač někdy pravdivé. To, kolika lidem včetně sebe jsem ublížila, aniž bych si to uvědomovala, protože mně to přišlo naprosto normální a zcela v pořádku. Vždyť říkám pravdu, co je na tom? Bylo na tom hodně, víc, než jsem si uvědomovala. Nedocházelo mi, že to, že já jsem otevřená a upřímná neznamená, že takový musí být každý. A už vůbec mi nedocházelo, že nemám právo zveřejňovat informace, které ten dotyčný nechce sám sdělit. Bylo mi to, jak se říká, šumák, zda chce nebo nechce, prostě tak to je, takže jsem neviděla důvod to neříct. Dnes už ho naštěstí vidím. SOUKROMÍ. Má na něj právo každý. Bez ohledu na to co dělá, kým je, nebo jakým je. Ano, neztotožňuji se s tím, aby lhal, ale o to tu ani tak nejde. 

Jako plivačka jsem byla dobrá, nebojím se říci dokonce excelentní. Klidně bych mohla vystupovat v nějakém cirkuse. Jako člověk jsem ale byla naprosto příšerná, a stále jsem. Tohle totiž jen tak nevymizí. Ten jed, který jsem šířila, ze mě bude prosakovat setsakramentsky dlouho. Asi jako sojovka, když budete denně jíst v asijském bistru. Jsem ale toho názoru, že pokud ho nebudu nadále plivat, tak jednou dojde. Jasně, bude to trvat sakra dlouho, ale dojde. Víte, bude to pro mě těžká cesta. Celý život jsem byla zvyklá, že jsem říkala své názory bez ohledu na to, jak moc to těm osobám ublíží. Bylo mi to jedno, nezajímalo mě to. Vždy jsem říkala, že to už je jejich problém a ne můj, jak se s tím vypořádají. Asi ale snad nemusím ani říkat, že slova mnohdy ublíží víc než facky nebo snad pěsti. To je nám všem jasné. Tedy doufám :D 

Ano, ta chyba byla ve mně a nebyla jen jedna. Byla jich spousta. A stále jsou. Víte, já jsem vlastně i docela ráda, že mi ho vzali. Díky tomu jsem si to všechno uvědomila. No a díky novému Instagramu mám šanci začít znovu a snad lepší a spokojenější. Ještě něco. Ráda bych se omluvila. Chci se omluvit Haně Horňákové z Ostravy za to, že jsem jí napsala dost ošklivé věci, ale především za to, že jsem jí pokazila její start v "novém" byznyse (ty už budeš vědět :D). Už pracuji na nápravě, snad to vyjde. Dále bych se ráda omluvila Veronice Sokolové z Olomouce a to za šíření pravdy o její osobě. Neměla jsem na to žádné právo. Pokud něco nechceš říct, je to jen tvoje věc, a máš právo na soukromí. Aneb jak s oblibou říká jedna slečna, kterou obě rády sledujeme - pravda je pružná. Dále bych se ráda omluvila slečně/paní, už nevím, za to, že jsem přála smrt jejímu dítěti. I kdybys mi napsala cokoli, tak tohle bylo přes čáru, a to hodně. Opravdu mě to mrzí, promiň. Další omluva patří všem, kterých jsem se nějakým způsobem dotkla. nebo jim napsala něco ošklivého.Těžko si na vás všechny vzpomenu, bylo vás opravdu hodně. Věřím, že se všechny mé omluvy díky hodným vílám ze Slacku dostanou tam, kam mají :-)

No a když už jsme u těch víl. Ve spoustě věcech jste měly pravdu, holky. Jen já se bála/styděla to přiznat, a něco ještě stále přiznat nedokážu. Omlouvám se i vám. Věřím, že spousta z vás je v reálu fajn a v pohodě. Jen vám ta anonymní maska dává jakýsi pocit toho, že si můžete dovolit víc než normálně. Znám to. Když já vystupovala pod anonymními profily, taky jsem se cítila jako Schwarzenegger za mlada :D V některých věcech jsme si docela podobné. Tak jako já měla problém přiznat svoje chyby vůči vám, tak vy jste měly problém zase přiznat ty svoje vůči mně. Netvrdím že všechny, ale většina ano. Já na tom začínám pracovat, tak doufám, že vás inspiruji a začnete taky :-)  

To je z mého sypání si popela na hlavu všechno. Mějte se krásně a dobrou noc :-)