pondělí 27. listopadu 2017

Můj příběh aneb dětství, které mě dohnalo k prostituci


Krásný den všem, 

Pohodlně se usaďte, dejte si něco dobrého, a pokud vám nevadí dlouhé články, pak tu jeden pro vás mám. Jeden, kde shrnu vše od A-Z a kde najdete i něco, o čem jsem se nikdy předtím nezmínila. Shrnu tu vše, co se týče mého obyčejného života nejen dospívající holky. V dalších článcích už se k tomu nechci vracet. Jsem toho názoru, že tahle minulost by už měla nadobro spát.

Máma na mě byla od narození sama. Snažila se, alespoň z počátku. Ovšem nebyla úplně zdravá (psychicky), a neměla pevnou vůli, takže ji rodinné "prokletí" (závislost na alkoholu) dostalo. Víte, závislost v rodině je poměrně častá. Ovšem aby byla přítomna z obou stran (alkoholici byli jak v babiččině tak i v dědově rodině), to se už moc často nestává. Možná se snažila, možná i chtěla, ale nestačilo to. Je důležité zmínit, že přes to všechno mě dobře vychovala. Její výchova byla mnohdy tvrdá, ale naučila mě hodně. Především to, že nechci být jako ona.


Dětství

Byla jsem velice šťastné dítě. Otec mi nijak výrazně nechyběl. Zkrátka velice brzy jsem pochopila, že ne každé dítě ho může mít. A já jsem ho zkrátka neměla. Matka byla poměrně tvrdá, takže v mnoha ohledech a situacích zastala i tuhle roli. Ovšem plně nahradit ho nedokázala. Což je pochopitelné. Když jsem byla malá, tak byla na alkoholu (pivě) závislá moje babička. Nikdy mi to ale nikdo otevřeně neřekl. Já to na jednu stranu chápu. Byla jsem děcko, a tak mě nechtěli nijak zatěžovat a chtěli, abych byla pokud možno co nejšťastnější. Nebyla jsem hloupá, takže mi to poměrně brzy došlo. Pamatuji, že mě měla jednou hlídat. Já ji utekla. Byla hrozně opilá, a já s ní nechtěla být. Dopadlo to tak, že jsem odjela tramvají přes půl města. Přejela jsem několik zastávek. Byla jsem zmatená a měla jsem strach. Tenkrát mi pomohla jedna paní. Měla jsem dobrého pamatováka a pamatovala si hned několik čísel. Řekla jsem jí číslo, ona na něj zavolala a přijeli si pro mě. Tohle byl vlastně můj první útěk. Mohlo mi být tak 8 možná 9 let. Tehdy jsem ale netušila, že nebude poslední.


Začátek prokletí

Označuji to jako začátek, protože s mámou jsem žila. Navíc už jsem byla o něco starší, takže jsem to vnímala daleko víc. Začalo to kolem třináctého roku mého života. Ráda se občas napila. Zpočátku to nebylo nic dramatického, ale její touha po alkoholu, konkrétně po bílém víně, byla čím dál tím silnější. Já si to ale neuvědomovala. Možná jsem si to spíše nechtěla přiznat. A  když už v tom pěkně lítala, já to brala pořád tak, že se občas napije. Uvědomila jsem si to až tehdy, kdy byl pro ni alkohol důležitější než já. Tou dobou chodila do práce na směny - ranní a odpolední. Milovala jsem ty týdny, kdy měla odpolední, protože jsem měla relativně klid. Naopak ty týdny, kdy měla ranní, byly peklem. Kolikrát se vracela domů zlitá pod obraz. A byla jsem to já, kdo se musel postarat. Když jsem se jí zeptala, kde se tak ztřískala, tak mi odpovídala, že nikde a že je úplně střízlivá. Po nějaké době jsem se ptát přestala. Nemělo to smysl. Kolikrát se domů ani nevrátila, protože skončila někde na záchytce. A já se to dozvěděla až tehdy, když domů začaly chodit upomínky o nezaplacení pobytu v tomto zařízení. Problém byl v tom, že mi cca rok možná dva nikdo nevěřil. Vždy, když jsme měli nějakou rodinnou sešlost, tak několik dní před tím nepila, aby to na ni nikdo nepoznal, a aby ze sebe udělala vzornou matku, která má nevděčnou a problémovou dceru. Nesnášela jsem to. Byla jsem za černou ovci rodiny, protože ona si nedokázala přiznat, že má problém, který sama opravdu nezvládne. Víte, říkala jsem si, že kdyby to rodina věděla, že by to bylo jiné, že by mi pomohli a já tak na to nebyla sama - jak naivní jsem tehdy byla.

Její závislost se začala stupňovat, a ona už nevydržela několik dní před rodinnou sešlostí nepít, takže začali vidět to, co jsem se jim pokoušela celou tu dobu říci. Alespoň jsem si to myslela. Ale jako by se vůbec nic nestalo, nic se nezměnilo. Nechali mě tomu všemu napospas. Jediné, co přibylo byla otázka: „Tak co doma?" Bylo mi z toho všeho na nic. Doufala jsem, že když to budou vědět, tak že se něco změní, že mi pomůžou, abych na ni nebyla sama. Paradoxně jsem se sama cítila daleko více, než když o tom nevěděli. Přišlo mi, že na mně nikomu nezáleží a že jsem jen vzduchem, který nikoho nezajímá a který berou jako samozřejmost.

Tohle všechno se odrazilo na mém chování ve škole. Do té doby jsem sice nebyla žádný anděl, ale od těch cca 14 let jsem své chování posunula na zcela nový level. Byla jsem drzá na učitele, především na třídní učitelku, kterou nikdo neměl rád. Začala jsem chodit za školu a celkově se chovala hůře než kdejaký kluk. V deváté třídě jsem to pak završila krádeží a následným zmizením třídní knihy, což byl doslova veleprůšvih, ke kterému jsem se ale přiznala. Ono končila jsem devítku, takže mi stejně nikdo nic nemohl. A všichni včetně vedení školy se modlili, abych už byla pryč.

Když se na to podívám zpětně, tak některých svých činů opravdu lituji. Především chování k mé třídní, která díky mně kolikrát odešla z hodiny a už se do ní nevrátila, nebo bývala na několik týdnů "nemocná". Na druhou stranu jsem to někde vypustit musela. A škola byla jediným místem, kde jsem mohla. Ne, neříkám, že to bylo správné, ale já to tehdy viděla jako jedinou možnost.


Útěky a Deprese

Ta mi ovšem nijak nepomohla. Myslela jsem, že si tímto chováním nějak pomůžu, že na sebe upozorním a rodině tak dojde, že potřebuji pomoct a že to s ní sama nezvládnu. Jediné, čeho jsem dosáhla bylo, že jsem se stala takovou černou ovcí. Začala jsem utíkat k babičce. Kolikrát v noci a jen spoře oděná jsem jela tramvají přes půl města v domnění, že mi pomůže a že mě pochopí. Vždy udělala to samé - poslala mě zpátky do toho pekla. Tehdy mi došlo, že rodina vlastně neví, jak moc pije, a že má opravdu problém. Buď to opravdu nevěděli, nebo si to nechtěli přiznat. To už se dnes nedozvím.

Tyto mé útěky začaly brzy zajímat sociálku na místní radnici. Pamatuji si situaci, kdy jsme tam přišly a čekaly před kanceláří, až nás sociální pracovnice vyzve, ať jdeme dál. Na její pohled, který mi dával jasně najevo, že mám o její zálibě v alkoholu mlčet, nebo že teprve zažiju peklo nezapomenu. Šly jsme dovnitř, a já jen poslouchala, jak nevděčná a špatná dcera jsem, a že ona i přes to, že je na mě sama, se mi snaží dát vše, co může. O své zálibě v alkoholu se pochopitelně nezmínila. Z těch jejich lží se mi chtělo zvracet. Takže jsem tam jen tak seděla a poslouchala tu sociální pracovnici jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven. Byla to ztráta času.  

Tohle všechno vyústilo v to, že jsem začala mít deprese, kterým jsem zpočátku nevěnovala pozornost. Jenže tyto stavy byly čím dál tím častější a čím dál tím intenzivnější. Mnohdy jsem probrečela celé odpoledne schoulená v klubíčku a se strachem, co zase přijde. Po nějaké době se stal z tohoto nepřítele můj přítel, kterému jsem i sama pomáhala. Kolikrát jsem si dávala za vinu i něco, za co jsem nemohla jen proto, abych měla důvod brečet. Moji nejoblíbenější písní v těchto chvílích byla skladba River flows in you. 

Stačilo ji pár vteřin poslouchat a zase jsem začala brečet jako želva. Po nějaké době se to začalo podepisovat na mém zdraví. Jednou si mě do kabinetu zavolala učitelka tělocviku a zeptala se, zda mám doma nějaké problémy. Zpočátku jsem její dotaz nechápala. Ano, věděla jsem, že jsem zhubla, ale nepřišlo mi to jako nic dramatického. Řekla jsem jí, že je doma vše v naprostém pořádku a že nechápu, proč se mě na to ptá. „Jdi domů, svlékni se a podívej se na sebe do zrcadla, kdybys potřebovala pomoct tak přijď.“ Na tyhle její slova nikdy nezapomenu.

Když jsem přišla domů, udělala jsem přesně to, co mi řekla a lekla se. Vypadala jsem komicky. Byla jsem doslova kostra potažená kůží s trojkami a větším zadkem. Když jsem si stoupla na váhu tak ukazovala 48 kilo. Tehdy jsem si nebyla schopna ani vzpomenout, kdy naposledy jsem pořádně jedla. Došlo mi, že takhle to dál nejde, a začala jsem  s tím něco dělat. Sice se mi podařilo postupně přibrat, ale deprese neustávaly.


Návštěva psychiatra a pilulky štěstí

Matka se dozvěděla o mých depresivních stavech. Psycholog byl pasé, bylo jasné, že tady to chce jinou a daleko cílenější pomoc. A tak jsem začala navštěvovat psychiatričku, která mi po nějaké době začala předepisovat léky - antipsychotika. A později antidepresiva. Na tu modro-bílou krabičku s pilulkami štěstí (tak jsem jim tehdy říkala) nikdy nezapomenu. Zpočátku bylo vše úžasné. Brala jsem je a deprese byly najednou ta tam. Dalo by se říci, že jsem byla šťastná, alespoň na chvíli. Vše se zdálo natolik úžasné, že se psychiatrička po nějaké době rozhodla ke snížení dávky, a pak k jejich úplnému vysazení. To byl bod zlomu. Po snížení dávky přišla tak silná a dlouhá deprese, kterou jsem se rozhodla vyřešit tak, že jsem se předávkovala. Lékaři to vyhodnotili jako pokus o sebevraždu, ačkoliv to tak nebylo, a připsali to k už tak dlouhému seznamu mých prohřešků. Vždyť já jen chtěla, aby ta hrozná silná a dlouhá deprese skončila, nic víc.


Sebepoškozování

Už ani nevím jak, ale přišla jsem na to, že fyzická bolest tlumí tu psychickou. Přesně to jsem potřebovala, takže jsem do sebe začala řezat. Paradoxně mi šlo o to, aby to co nejméně bolelo. K této činnosti jsem využívala víčko od plechovky, které mělo hladký, ale přesto velice ostrý okraj. Nikdo nic nepoznal. Byla zima, takže dlouhý rukáv zakryl mé tajemství. Jenže přišlo jaro, a jak to tak bývá tak po něm i léto. No a moje tajemství odhalil jeden spolužák, který o něm řekl dál. A zase jsem se vrátila do role nepochopené puberťačky. Dodnes mi zůstalo několik jizev, které budu mít jako vzpomínku do konce života, a které mi budou připomínat toto období.


Soud a setkání s otcem

Vzhledem k tomu, že jsem se sociální pracovnicí nespolupracovala (tou dobou mi přišlo hloupé spolupracovat s někým, kdo je na její straně), tak to došlo až k soudu, kde právě soudkyně měla rozhodnout o tom, co se mnou bude dál. Hrozilo mi, že skončím v diagnostickém ústavu a následně i v dětském domově. U soudu byl přítomen i můj otec, který se mi snažil promluvit do duše. Bylo to asi jako kdyby mluvil do zdi. Zkrátka slovo člověka, který se mnou nežil mi bylo víte kde. Byla jsem puberťačka, a celé to pro mě byla neskutečná fraška. Zkrátka kdyby matka přiznala problémy s alkoholem, tak bych na tom byla hned líp. Což neudělala, naopak.   


Dva měsíce "svobody"

Udělala vše proto, aby se mě "zbavila". Skončila jsem na dva měsíce ve středisku výchovné péče pro problémové děti. Zpočátku jsem to brala jako trest. Byl to jako zlý sen, ze kterého jsem se nemohla probudit. Matka doslova oscarově hrála roli dokonalé matky samoživitelky, která nechápe, proč je její dcera drzá, proč chodí za školu a proč se pokusila o sebevraždu, která sebevraždou vlastně nebyla, nebo byla?!

Asi po týdnu jsem to přestala brát jako trest. Vlastně mi bylo dobře jako snad nikdy. Byla jsem pryč od matky alkoholičky, tím pádem deprese zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Trávila jsem čas mezi stejně starými vrstevníky, kteří taky nezapadali do tabulek. Jenže dva měsíce utekly jako voda a já byla zpět v pekle, kde už čekala kámoška depka. Asi jako když vyléčeného alkoholika, který sotva vyšel z léčebny pošlete do hospody, asi tak jsem se cítila.


Světlo na konci tunelu

Když mi bylo tuším 16 let, tak rodina konečně začala vidět to, jak na tom doopravdy je.  Dotlačili ji k tomu, aby s tím začala něco dělat. Léčebna u ní nepřicházela v úvahu, protože ona na tom ve svých očích až tak špatně nebyla. Začala chodit k nějakému psychiatrovi na jakési "koktejly", tuším, že se to jmenovalo Antabus nebo tak nějak. Vždy tam přišla, tuším, že tam chodila dvakrát týdně, vypila to a zase odešla. Kdyby se během té léčby opila, tak by měla mnohonásobně horší reakci než normálně a mohla by skončit i v nemocnici, protože to co pila, zhoršovalo snášenlivost alkoholu. Zabíralo to, ale ona toho po nějaké době nechala a vrátila se zpět do starých kolejí. A tím pádem i můj život. Ona se zkrátka neviděla jako alkoholička, a tak neměla důvod se léčit.


Absťáky

Ty ji provázely od té doby, co začala více pít. Nemohla pít pořád. Bude to asi znít neuvěřitelně, já sama jsem to nechápala, ale i přes to, jak moc kolikrát pila, se jí podařilo udržet si práci. Jenže bylo jedno, jestli je opilá, nebo má absťák. Kolikrát bylo lepší, když byla opilá. Zkrátka vždy jsem to byla já, kdo to odnesl. Když měla absťák, tak mě fyzicky i psychicky týrala. Kolikrát mě jen tak mlátila, nebo mě přehnaně kontrolovala a lezla mi do věcí. Když jsem přišla ze školy, tak jsem měla věci ze šuplíků a poliček na jedné hromadě, protože jí se nelíbilo, jak jsem to měla srovnané. A já to tak musela hodiny dávat dohromady. Ona pak v noci přišla z práce, a i když jsem spala, rozsvítila a naházela to na jednu hromadu znovu. A já to ještě tu noc musela rovnat, zatímco ona ležela v posteli a komandovala mě, ať to dělám potichu, protože ona je unavená z práce. Nebo se to samé dělo s mými sešity do školy, které mi trhala, protože se jí nelíbilo, že nejsou napsané psacím písmem. No a já je musela přepisovat. Každou chvíli jsem slyšela větu, ať píšu potichu, že slyší propisku a že se musí vyspat, protože je unavená z práce. Nemohla jsem jít ani psát do vedlejší místnosti, protože ona mě potřebovala mít pod kontrolou. Někdy mi řekla, ať si jdu lehnout, že to dopíšu další den. Jenže sotva jsem si lehla tak mi řekla, ať vstanu a jdu to dopsat hned.

Když jsem měla za úkol vysát, než ona přijde odpoledne z práce, tak přišla domů a kontrolovala, zda je opravdu vysáto. A když našla byť jen sebemenší smítko, tak jsem musela vysávat znova. Doma jsme měly tehdy koberce s vysokým vlasem, takže se vysávaly  opravdu blbě. No a když se jí zdálo, že jsem měla ten pokoj rychle vysátý, šla mi to zkontrolovat. Její absťáky byly plné buzerování, mlácení a vyhrožování. Když si na to vzpomenu, tak to bylo daleko větší peklo, než když byla opilá, to jsem aspoň měla "klid".


Pomocná ruka

Přeci jen mi chtěl někdo pomoci, pozdě, ale přece. Byl to můj děda, který velice stál o to, abych pokračovala ve studiu Informačních technologií a tu školu úspěšně dokončila. Chtěl, abych se přestěhovala k němu do domu a bydlela u něj. K mé smůle bohužel zanedlouho zemřel. Kdo ví, kde bych dnes byla, kdyby se tak nestalo.


Závěrem

Bylo pro mě velice těžké tento článek napsat. Musela jsem se vrátit zpět k mým nejhorším rokům života, abych ho napsala, pokud možno, co nejautentičtěji. Pobrečela jsem si u něj, ale taky se ohlédla a začala si více vážit toho, kdo jsem a kde jsem teď. Ano, jsem prostitutka a za to, kde jsem teď vděčím tomu, že prodávám své tělo. Ale kdo jsme abychom určovali, co je dobré a co špatné?

P.S. Článek jsem nenapsala proto, abyste mě litovali, ale proto, abyste mě  lépe pochopili. A kdo ví, třeba někomu, kdo prožívá něco podobného jako já tehdy pomůže vědět, že není sám. Prosím, nepište mi, že jsou lidé, kteří na tom jsou mnohem hůře, než jsem byla já, a přes to se nerozhodli pro něco takového. Na to, abyste mě mohli soudit, byste museli něčím podobným sami projít.

3 komentáře:

  1. Dobře vychovala... řekla prostitutka :D

    OdpovědětVymazat
  2. Musím říct, že tohle je síla. Hodně sis toho zažila a moc mě mrzí, jak jsi to měla v životě těžké. Nezáleží co děláš za práci :)

    OdpovědětVymazat