pondělí 25. prosince 2017

Je čas se rozhodnout


Doma to bylo čím dál tím horší. Čím více jsem se snažila matce pomoci přestat s pitím, tím více pila. Asi si neuvědomovala, jak moc mi tím ubližuje. Bylo s podivem, že ještě měla práci, ale věděla jsem, že je to jen otázka času, než o ni přijde. Její věčné absence a omluvy za pozdní příchody nemohl zaměstnavatel dlouho přehlížet. A já jsem zkrátka nechtěla být u toho, až se tak stane. Protože kdo by za to mohl? No, koberec v pokoji asi těžko. Ona si žila svůj život a já ten svůj. Roky jsem se o sebe prakticky starala sama, a mně došlo, že to brzy bude už pět let! Nemohla jsem tomu uvěřit, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem pořád tady a ne na onom světě.

Pár měsíců před mými osmnáctými narozeninami vyšla MF DNES s přílohou, kde byl článek Studentky na prodej. A jelikož mě onen článek zajímal a přeci jen jsem nebyla holka, co o tom vůbec nic nevěděla, koupila jsem si ji. Článek se mi moc líbil. Byl o třech holkách, které se profesionálně živily sexem, ale příběh každé z nich byl odlišný. Onu přílohu jsem si schovala do šuplíku a postupem času na ni zapomněla.

Stalo se to pár týdnů před mými osmnáctými narozeninami. Byla jsem doma a snažila se učit na důležitou písemku, která mě čekala a na které mi velmi záleželo. Jenže mi to nešlo. Byl podvečer a ona ještě nebyla doma. Měla ranní kde končila ve dvě odpoledne. Bylo  mi jasné, kde je a co dělá, ale čím víc jsem se na to snažila nemyslet, tím víc jsem na to myslela. Vadilo mi, jak se ničila, jenže co jsem zmohla? Pokud závislý člověk nechce sám, nepomůžete mu, ani kdybyste se na hlavu postavili. Pokračovala jsem v učení, které mi spíše nešlo než šlo, a najednou slyším zvonek. Byla to sousedka, která bydlela o dvě patra nad námi. Prý leží dole u schodů a měla bych ji jít pomoci. Řekla jsem, že půjdu, poděkovala jsem a zavřela dveře. Šla jsem si sednout zpět ke stolu, neměla jsem sílu na to, jí jít dolů pomoci a vidět ji znova v tom stavu. Možná si říkáte, že jsem po těch pěti letech byla zvyklá vídat ji v takových stavech, ale nebyla. Vždy, když jsem ji takhle viděla mě to velice ranilo. Jako kdyby mě někdo bodal do srdce a čím déle to trvalo, tím byly ty bodance bolestivější.

Asi po půl hodině jsem slyšela, jak se snaží klíčem strefit do klíčové dírky u dveří, jenže v tom stavu jí to nešlo. Bylo mi to jedno, zavřela jsem si dveře v pokoji a nechala ji. Po cca další půlhodině se rozrazily dveře pokoje a začala na mě řvát. ,,Jo, taky tě ráda  vidím, mami", prolétlo mi hlavou. Prý proč jsem ji nešla otevřít, když jsem ji určitě musela slyšet. Řekla, jsem, že jsem měla zavřené dveře a učila jsem se. Hodila mi tu učebnici s tím sešitem na zem a když jsem se  sehnula, abych si to podala, tak přišla velká rána hlavou o zem, při které jsem po chvíli ztratila vědomí.


Probrala jsem se až v nemocnici na jipce s bolestí hlavy, jakou jsem nezažila ani při své největší depresi a s pořádnou boulí. Kapačka v levé ruce naznačovala jistý a pravidelný přísun analgetik, ale cítila jsem se, jako kdybych dostávala jen placebo. Neměla jsem přehled o čase, ale dle všeho jsem se probudila až další den. Po chvíli si mě všimla sestřička, která seděla za sklem v druhé místnosti. Její překvapený výraz, že jsem se vůbec probrala, mě až vyděsil. Po chvíli přišla s tím, že ten den přijde někdo od policie, aby mě vyslechl a taky, že mám očekávat návštěvu psychologa. Jako kdybych měla najednou dežaví.

Od pana policajta jsem se dozvěděla, že jsem měla neuvěřitelné štěstí. Nebýt vysokého koberce v pokoji, a souseda, který zavolal záchranku, už jsem tu prý nemusela být. Ptal se, co se stalo. Věděla jsem to přesně, ale neměla jsem v úmyslu ji potopit. Ostatně to bravurně zvládala sama, takže jsem řekla, že si to vzhledem k okolnostem nepamatuji. Dle jeho výrazu jsem poznala, že mi nevěří, ale nemohl nic dělat, už vůbec ne mě nutit k tomu, abych řekla pravdu. Takže si zapsal, co jsem mu řekla a odešel.

Návštěva psychologa byla horší. Tam jsem nespolupracovala, a to z jednoho prostého důvodu. Chtěla jsem v nemocnici zůstat co nejdéle. Jenže můj plán mi jaksi nevyšel, protože ona za mě další den podepsala revers. Ještě jsem nebyla plnoletá, takže jsem nic nezmohla. Připadala jsem si trochu jako její hadrová panenka. Pořád se mi omlouvala a děkovala mi, že jsem neřekla pravdu, ale šlo mi to jedním uchem tam a druhým zase ven. Když Vám někdo tak ublíží, jako ona mně, pak už těm omluvám a slibům pomalu přestáváte věřit, až jim jednoho dne přestanete věřit úplně. No a ten den právě nastal. Ta rána mi vlastně otevřela oči a donutila mě vidět realitu takovou, jaká doopravdy byla. Bez všech těch mých naivních představ o tom, že ona si jednoho krásného dne uvědomí, že má problém, který by měla začít nejen řešit, ale který by měla hlavně vyřešit.

Týdny ubíhaly a já přemýšlela, co budu dělat. Ve škole to za moc nestálo a doma to bylo pořád stejné, bez sebemenší změny. Ačkoliv ona mi v nemocnici slibovala něco jiného. Překvapilo mě to? Ne, tentokrát už ne. Jednou jsem něco hledala v šuplíku a najednou jsem narazila na onen magazín s článkem, který jsem si znovu přečetla. V hlavě mi to začalo šrotovat na plné obrátky. No a když se ten večer vrátila domů opět zlitá pod obraz, měla jsem jasno, musím pryč! Sedla jsem k internetu a vyhledala si pár klubů v mém okolí, ovšem na to, abych tam zavolala jsem neměla dost odvahy, takže jsem jen rozeslala esemesky a čekala, zda se někdo ozve.

Žádné komentáře:

Okomentovat