neděle 5. srpna 2018

Sbohem a vítej zpátky, Katko!


Rozhodla jsem se napsat zpověď, kterou jsem nevěřila, že někdy napíšu. Jenže mnoho lidí má o životě prostitutky spoustu smyšlených představ. A kdo ví, možná vám o těchto představách taky někdy napíšu. Dnes ale o ztrátě pracovní identity a o tom, jak je někdy těžké jí dostat zpátky.

Do Brna jsem se vrátila v první polovině května s tím, že si tu odpočinu, naberu síly a něco vydělám. Měla jsem našetřeno, a tak nebyl důvod, abych se honila za penězi, jako v několika posledních měsících, kdy jsem žila po po předražených apartmánech a nebyla schopná si přiznat, že to nezvládám. Zvlášť po jeho smrti. Práce bylo dost, ale sil na ni už méně, takže jsem  spousty klientů kvůli únavě a celkovému vyčerpání musela odmítnout. Dodnes si to vyčítám, ale než abych klientovi poskytla 90 procent z celkové stovky, tak ho raději odmítnu. Možná jsem na sebe někdy až moc tvrdá, co se práce týče, ale kdybych nebyla, tak bych dodnes živila nějakého pasáka. 

No a tak jsem se vrátila do Brna, odhodlaná zvolnit tempo a nabrat síly. Můj plán byl jasný. První týden budu jen odpočívat a nebudu vůbec řešit práci. No a po tom týdnu se začnu pomalu rozkoukávat a zjišťovat, co a jak. Na každý den jsem si naplánovala nějakou aktivitu, abych se nenudila a volno mi tak rychleji ubíhalo. Nedokázala jsem si totiž představit, že celý týden nebudu mít klienta, že nebudu zvedat telefony a bědovat nad diářem ve snaze, tam ještě toho jednoho klienta vmáčknout, protože to přece nějak jít musí, i kdybych se měla rozkrájet.  Můj pečlivě a důmyslně připravovaný plán, který byl docela nabitý, se mi zbortil jako domeček z karet. Zkrátka aktivity, na které jsem si vyhradila celý týden, jsem měla za tři dny splněné. A třetí den večer mě začala honit mlsná - na práci.

Měla jsem obrovské dilema a to, zda zůstat Katkou, nebo vystupovat pod zcela novým jménem. Dnes už vím, že jsem se rozhodla špatně. Vybrala jsem si zcela novou identitu - Lauru. Nevím, co mě to napadlo. Asi jsem si myslela, že Katka by mě nutila držet se pražského tempa, cen, jednání s klienty atd. Jenže když jste jednou zvyklí na jakýsi standard, tak se ho jen tak nevzdáte. A je úplně jedno, zda jste Katka, Laura nebo třeba Žaneta. Tohle mi v tu chvíli bohužel nedocházelo. Nedocházelo mi, že i když si změním to jméno, tak to bude pořád jen jméno, ale charakter, povaha a přístup zůstane stejný, což by bylo v naprostém pořádku, kdybych byla v Praze. Jenže tam jsem nebyla. Měla jsem nasazené brýle s jistou vizí a odmítla jsem je sundat, ať se děje, co se děje. Ovšem to byla vize pro Prahu a ne pro Brno. Odmítla jsem přijmout, že v Brně je to jiné než v Praze. I když jsem v Praze měla vlastní prostor a escorty jezdila minimálně. Jako bych zapomněla na jedno ze základních pravidel a to, že prostitutka, která přijímá klienty u sebe, má víc práce než ta, která tuto možnost nemá. Tímto odmítnutím jsem si pěkně natloukla.


Na Lauru jsem si nikdy nezvykla. Kolikrát jsem si cestou za klientem musela říkat větu: Hlavně se představ jako Laura a ne jako Katka. Několikrát se mi stalo, že když mě klient oslovil jako Lauru, tak jsem nereagovala, protože jsem na to jméno neslyšela. A  celkově jsem jí brala jako nevítaného hosta než vítaného nováčka. Byla pro mě přítěží a utrpením ve všech směrech, a mně se najednou začalo stýskat po Katce. Po tý lehce ztřeštěný blondýně, která se ke klientům vždy chovala spíš jako kamarádka než jako prostitutka a pro kterou byla práce vždy zábava, i když měla nějakého ne zrovna zábavného klienta. Ona si na tom zkrátka vždy dokázala najít nějaké to pozitivum. Laura taková nebyla, ani nemohla být, jelikož vznikla v Brně, kde jsou klienti trošku jinde. Byla z nich čím dál tím víc otrávená a čím dál tím víc jí štvali. Až to došlo tak daleko, že jí vadily i úplné maličkosti.    
A tak bylo načase přivítat zpátky Katku. Tu praštěnou prostitutku, která se sice někdy chová jako děcko, ale pro kterou je uspokojení klienta nadevše. Mnohdy i nad vlastní komfort a pohodlí, ale to se stává jen zcela výjimečně, protože její klienti se k ní chovají jako k princezně. Bohužel to nebude vůbec lehké, protože jí se do Brna vůbec nechce. Na druhou stranu mi tu zbývá poslední měsíc a já doufám, že se mi jí podaří přesvědčit. Její dávka pokory by se mi tu opravdu hodila.   

Při téhle práci (a nejen při ní), je strašně důležité, neztratit samu sebe, svoji tvář a především identitu, protože to nás dělá tím, kým jsme. A i když se to stane, což není nic neobvyklého, protože každý občas hledá sám sebe (opravdu to není problém jen puberťáků), tak je potřeba mít před sebou nějaký cíl, nějakou metu, které chceme dosáhnout a která nám pomůže zase najít to, co jsme ztratili. Spoustě lidem se v životě stane, že neví, kým vlastně jsou a zda to, co dělají a pro co se rozhodli, je správné. A to je naprosto v pořádku. Rozhodně to není něco, za co bychom se měli stydět. Někdy je lepší přiznat porážku s pokorou v srdci a s uvědoměním si vlastních chyb, než si hrát na hrdiny a přitom stát nad propastí. 

2 komentáře: