neděle 23. září 2018

Národnost jako sprosté slovo



Tohle se mi nestalo poprvé a jsem si jistá, že určitě ne naposledy. Já nevím, buď je moje otázka tak špatná, osobní, nevhodná, nebo je něco špatně se všemi těmi klienty, co mi zavolají a zachovají se v podstatě stejně. 

Jak zareagujete, když se vás někdo zeptá na to, odkud pocházíte? Většina lidí normálně odpoví, protože na tom není přece nic špatného. Není nic špatného na tom druhému říci, odkud pocházíme. I když já se někdy stydím říct, že jsem z České republiky. Ano, občas se za tu naši "vísku" stydím. To ovšem není případ  některých klientů, kteří mi volají. Zvláštní na tom celém je to, že když klient mluví anglicky, tak většinou nemá sebemenší problém mi říct odkud je. No a někdy to taky poznám sama. Například zpívavou angličtinu (Italové), nebo spolykané britské koncovky, kde musím mnohdy přemýšlet, co že mi to ten klient vlastně řekl, či odporný hindský přízvuk, kdy mám sto chutí ten telefon položit už během toho, jak klient mluví, ale ze slušnosti to neudělám.

Ale běda, jakmile klient mluví česky s náznakem nějakého přízvuku. Někdy je ten náznak tak velký, že mám pocit, že snad ani nemluví česky, i když on je pochopitelně přesvědčený o opaku. No  a běda, jakmile já se ho zeptám odkud pochází. Někteří mi řeknou část Prahy, i když jsem přesvědčena o tom, že z mé otázky jasně pochopili, že myslím zemi původu (teď to trošku vypadá, jako kdybych mluvila o banánech a ne o klientech :D). Zkrátka si myslí, že tím ukojí moji zvědavost a že mi to bude stačit. No a když se zeptám tedy přímo na zemi, ze které volající pochází, tak je většinou oheň na střeše. A rozhodně se nejedná o malý plamínek, ale o o pořádný a rozsáhlý požár.

V takový okamžik se buď klient naštve a bez jediného slova mi položí telefon, nebo změní tón hlasu a naštvaně se zeptá proč mě to zajímá a že to přece není důležité. No a nebo jako ten dnešní, co mi volal mi řekne, že o tom mám přemýšlet :D Jako by snad národnost byla sprosté slovo. Jako kdybych se ptala na počet holek co měli v posteli nebo na velikost jejich nádobíčka, kterou se mi někteří velice rádi chlubí, a pak jsou zklamaní, když jim řeknu, že pro mě je ta dvacka takovej průměr a že v mých očích tam nemají anakondu, jak si doposud mysleli, ale spíš takovou užovku. 

Jenže já tu otázku nepokládám ze zvědavosti. I když... No co, jsem ženská a ženská, co není zvědavá, je divná. Zvědavost je až na úplně posledním místě, vážně. Primárně ji pokládám proto, abych věděla, na jakého klienta se mám připravit. Jasně, národnost mi neřekne, jaký ten klient je/bude, ale může mi hodně napovědět. Má mi přijít klient z Itálie? Super, tak to bude milá pohodová schůzka plná komplimentů na mou osobu a něžného ne moc dlouhého sexu. Má mi přijít arabsky mluvící klient? Tak to abych si šla oběhnout kolečko kolem baráku a nastartovala fyzičku. A tak dále a tak dále. 

Každý klient je jiný. Klidně se může stát, že dva klienti stejné národnosti budou natolik odlišní, jak jen dva lidé mohou být. Ale 8 z 10 klientů stejné národnosti bude mít stejné určité vlastnosti a na tyto vlastnosti já se potřebuji před příchodem každého klienta připravit, protože chci, aby si klient z naší schůzky odnesl to nejlepší a aby se případně v budoucnu vrátil. Že vám to připadá trochu jako věda? Ona to věda tak trochu totiž je, pro mě :-)  

Žádné komentáře:

Okomentovat