neděle 14. října 2018

Moje nejhorší zkušenost s airbnb



Dnešní článek nemá nic společného s moji prací. I když jak se to vezme. Tím, že pracuji převážně ve svém soukromí, je pro mě prostor a jeho správné fungování velice důležité. Jde o to, abych se tam cítila dobře, proto si vždy velice pečlivě vybírám, kde se ubytuji, dívám se na fotky, čtu hodnocení a tak dále. Jenže teď bylo volných bytů na celý týden tak málo, že jsem musela vzít malý byt na Zličíně. Jiná možnost tu zkrátka nebyla. Raději malý, ale hezký než větší a ošklivý. Bohužel i mistr tesař se někdy utne. 

Nemůžu spát. Lednice neskutečně vrčí. Na mrazáku je tolik ledu, že by mi i Antarktida mohla závidět a matrace je tak měkká, že budu ráda, když za pár dní odejdu po svých a ne na invalidním vozíku. Vlastně na něm bych spíš odjela. Normálně bych teď byla na internetu a pustila si nějaký film/seriál u kterého bych znovu usla, nebo se o to alespoň pokusila, ale Wi-Fi nefunguje. Chtěla jsem si alespoň pustit televizi, což normálně nedělám, ale někdo asi dlouho v ovladači neměnil baterky, tudíž nefunguje. A to je teprve začátek. Vítejte v bytě “hrůzy”. 

Byt vypadal moc hezky a měl i dobrá hodnocení, tudíž jsem se rozhodla pro rezervaci. Komunikace s hostitelem byla rychlá a bezproblémová a bylo mi oznámeno, že mě ubytuje paní uklízečka. Vše  proběhlo jak mělo a já se ocitla v nádherném bytě v odlehlejší části Prahy, kde jsem se snažila ignorovat kompletně bílé lůžkoviny a kde jsem byla upozorněna, abych nestahovala moskytiéru, protože ji hosté přede mnou rozbili. V tak klidné a v tak odlehlé, že jsem začala obdivovat lidi, co tam bydlí. Mám ráda klid, ale když bydlíte v novostavbě a kolem vás jsou další novostavby a vy máte pocit, jako byste tam bydleli úplně sami, přičemž při venčení nepotkáte mnohdy ani živáčka, tak je to trošku na palici. Cítila jsem se jako Poppy Moorová, která se ze slunného Malibu odstěhovala do upršené Anglie.  

Uklidila jsem si věci a rozhodla se, že si dám sprchu, kterou jsem opravdu potřebovala. Ve sprchovém koutě jsem si po pár vteřinách všimla, že neodtéká voda. Oddělala jsem horní část a dostala se k jakémusi filtru, který smrděl a byl plný vlasů a kdoví čeho ještě. Dala jsem to na umyvadlo a pokračovala ve sprchování během kterého mi došlo, že sprchový kout nikdo před mým příchodem neumyl, protože by voda spolu s prostředkem zkrátka neodtekla. Neuměla jsem si představit, že by uklízečka oddělala filtr, aby voda odtekla a pak ho tam dala zpátky aniž by si všimla toho, jak je zanesený či se nezajímala o to, proč voda neodtéká. Toho co tam bylo by si totiž všiml i slepý. 

Po sprše jsem vzala filtr vyfotila ho a poslala hostiteli. Obratem mi přišla zpráva s omluvou a informací, že filtr byl poměrně nedávno čištěn. Ano, čtete správně POMĚRNĚ NEDÁVNO. Volně jsem si to přeložila tak, že byl čištěný kdoví kdy. Zůstala jsem v lehkém šoku. Nechápala jsem to. Vždyť tohle je věc, která by se měla dělat po odchodu každého hosta. Zkrátka po každém hostovi by ho měla uklízečka vzít a propláchnout v teplé vodě spolu s prostředkem na koupelny, aby se zbavila byť i těch nejmenších nečistot a usazenin a nenastala tak situace, která bude vyžadovat přinejmenším hygienika (nadsázka).  

Doufala jsem, že to byl první a taky poslední problém. Kdybych věděla, jak moc jsem se mýlila, asi bych se ještě ten den odstěhovala. Po sprše a následné péči jsem vzala do ruky telefon. Bylo mi divné, že dlouho nezazvonil, zvlášť v pátek odpoledne. V levém rohu, kde se normálně zobrazuje stav signálu bylo napsáno žádná služba. Řekla jsem si, že to bude asi nějaká chyba a telefon vypnula a zapnula. Po zapnutí se mi místo čtyř plných čárek signálu nebo alespoň tří objevila jen jedna. Chodila jsem po bytě a opět si připadala jako Poppy Moorová, která na koleji hledala signál, aby mohla zavolat terapeutce. Pro mě byla situace horší, já ho potřebovala k práci. Najednou mi začaly chodit sms zprávy, které mi oznamovaly, že se mi to a to číslo pokoušelo dovolat. Chvíli na to mi začali volat klienti a hovor dopadl vždy stejně. Buď mi klient musel několikrát opakovat, co mi řekl, protože jsem ho zkrátka slyšela velice špatně, nebo jsem ho opravdu neslyšela a musela mu psát, ať mi zavolá znovu. V tu chvíli jsem si připadala jako debil, doslova. Na tuto skutečnost, tedy na to, že je v bytě velice špatný signál mě pochopitelně hostitel neupozornil. 

Řekla jsem si, že to nechám být a uklidním se procházkou do nedalekého nákupního centra, které bylo vzdáleno něco málo přes kilometr. Šla jsem tam proto, abych koupila prostředek na koupelnu a mohla tak udělat to, co nikdo neudělal a za co jsem v podstatě zaplatila. Připadala jsem si jako v nějaké špatné operetě. Po návratu z obchodu jsem umyla koupelnu a řekla si, že si ten den udělám volno. Byla jsem tak rozladěná, že pracovat by nebylo moudré. 

Večer to pak na mě nějak padlo a já si nějakou chvíli pobrečela. Stýskalo se mi po bytě na Barrandově a po tom přístupu a servisu, kterého se mi tam dostalo. Někteří Češi by se měli od cizinců opravdu učit. Dokonce se mi stýskalo i po tom křiku dětí od sousedů, který jsem pochopitelně v tu danou chvíli proklínala. Co bych teď za to vše dala. Na druhou stranu jsem se snažila uklidňovat tím, že už to je snad vše a že už tu bude všechno v pořádku (ha, ha). 

Další den jsem si šla nakoupit a koupila si můj oblíbený ledový čaj, který jsem dlouho neměla. Chtěla jsem se mrknout na mrazák, zda tam není nějaký led. No, ledu tam bylo až až, bohužel ne v podobě kostek, nýbrž v podobě námrazy, díky které se mi nepodařilo šuplíky vůbec otevřít, abych se tam mohla podívat. Začala jsem se smát. Já mistryně stresových situací, kterou by to v tu chvíli položilo a rozbrečela se jako malé dítě po pádu na kole, se začala smát. Nemělo smysl brečet, proč taky. V ničem by mi to nepomohlo. Začala jsem chápat, proč je tu pro hosty zdarma ta láhev vína. Možná bych ji pro příště nahradila něčím ostřejším a to především pro hosty s kardiostimulátorem, kteří by pobyt tady nemuseli ve zdraví přežít. 

No a aby toho nebylo málo, protože když už tak už, že jo, tak mi tu v neděli při Fabienne kolem 11 hodiny večer přestala fungovat Wi-Fi. Takže pokud jsem si do té doby myslela, že jsem odříznutá od světa, tak teď jsem opravdu byla. A to doslova! Ano, máme 21. století tudíž mobilní internet, jenže k němu potřebujete dobrý signál a ne takový co je silný asi jako alkoholik sedící před poloprázdnou flaškou. Takže z novověku zpátky do středověku. Jupí!

Čekala jsem, kdy mi tu na hlavu začne padat lustr nebo omítka, či kdy mi v ruce zůstane nějaký kus nábytku, což se mimochodem taky málem stalo, protože skříňka v koupelně padala z pantů. Bylo vidět, že vše tady bylo uděláno horkou jehlou, prostě tak, aby se neřeklo, ale hlavně aby ten byt vydělával. Už jsem ani nevěřila tomu, že tu moskytiéru rozbili hosté přede mnou. Vlastně ono to tak bylo, otázkou zůstává, kteří hosté. Zda ti co tu byli poslední před mým příjezdem, jak mi bylo řečeno nebo někteří z hostů před nimi. 

Jenže to zdaleka není všechno. Asi kolem 7 hodiny ráno jsem šla do koupelny a asi dvě vteřiny na to se v bytě spustil alarm. Nemyslím nějaké pípání, ale takový ten typicky pištivý hlasitý nepříjemný zvuk, který vám doslova rve uši. V tu chvíli jsem myslela, že mě snad vomejou. Cítila jsem, že se začínám klepat. Stává se mi to vždy, když je toho na mě moc nebo jsem ve velkém stresu. Mám to od doby, co si moje máma léčila své alkoholové absťáky na mně. Za doprovodu toho zvuku jsem šla do hlavní místnosti sedla si a zkoušela se uklidnit. Snažila jsem se ho ignorovat, ale moc mi to nešlo. Naštěstí po chvíli ustal a já začala být klidnější. Tento klid mi vydržel do doby, než jsem šla do předsíně (byla tam jediná skříň v bytě a já tam měla všechny věci) a alarm se znovu spustil. V tu chvíli jsem se sesunula jako klubíčko neštěstí k zemi a klepala se jak čivava stojící před dogou. Jakmile jsem se trochu uklidnila, šla jsem si pro telefon a zavolala zprostředkovateli ubytování, o kterém jsem si do té doby myslela, že je majitelem onoho prokletého bytu. Snažil se, abych to vyřešila sama. Jenže ono nebylo jak. Nemohla jsem z bytu odejít a byla jsem odkázaná na hlavní místnost. Naštěstí měl byt předzahrádku, tudíž se Ellinka vyvenčila tam, ale i tak jsem s ní potřebovala jít pochopitelně ven. Po asi 10 minutách debaty o tom, že si opravdu sama nepomohu a že tedy bude muset přijet mi dost neochotně řekl, že přijede. Zeptala jsem se ho, kdy tu bude, prý za půl hodiny. 

Přijel skoro za tři hodiny! V tu chvíli jsem měla sto chutí mu zakroutit krkem, ale byl jediný, kdo mě mohl dostat z toho pekelného bytu, který se proti mně spikl. Po příjezdu jsem zjistila, že o onom bytě ví asi tolik co já. Cítila jsem, jak začínám rudnout vzteky. Prý se snažil dovolat majiteli, ale ten mu nevzal telefon. Kdoví jak to bylo. Po tom všem jsem zkrátka nevěřila ničemu. Každopádně ho napadlo vyhodit pojistky. V tu chvíli jsem se tomu smála, protože který debil by si nechal napojit alarm na pojistky v bytě. To by už rovnou mohl pozvat zloděje a nachystat jim nějaké občerstvení. No mohl, protože alarm byl opravdu napojený na pojistky v bytě a jedna ta páčka sloužila přímo k jeho vypnutí. Oba jsme se tomu smáli. Zbývalo ještě vyřešit problém s internetem, který stále nefungoval. Neznal ani poskytovatele, což mě nepřekvapilo vzhledem k tomu, jak málo obecně o tom bytě věděl. Šel tedy dolů podívat se na poskytovatele a zavolal tam. Prý je výpadek v celém domě a už je tam technik, který to řeší a snad by měl za dvě hodiny zase fungovat. Řekl mi, že už by to vše mělo být v pořádku a odjel. Asi za dvě hodiny mi volal znovu, prý internet už funguje. Snažila jsem se mu vysvětlit, že proto, aby fungoval, musí přijít technik nebo někdo, kdo má  v notebooku síťovou kartu a router znovu nastavit, marně. Prý tam zavolá. No a tam mu řekli to stejné co já. Takže mi zavolal znovu a znovu přijel. Vše s pomocí technika na telefonu nastavil a odjel. Teď už bylo vše v nejlepším pořádku, ale já díky tomu ztratila celý den práce. Po tom všem jsem byla zralá tak na panáka a ne na sex.                    

Možná si řeknete, že bych si neměla stěžovat a měla bych držet pusu a krok, když hostitelé nevědí o mé pracovní činnosti. Jenže jako host jsem opravdu zlatá. Ano, dělám co dělám, ale jsem tichá diskrétní a vždy po sobě uklidím alespoň ten základ. To znamená vyhodím smetí, umyju a utřu nádobí a stáhnu lůžkoviny. Tohle většina lidí neudělá. Více dělat by bylo zbytečné, jelikož úklid je v ceně pronájmu a mnohdy to ani není možné, protože chybí potřebné prostředky a pomůcky. Nehledě na to, ze když hostitel něco nějak prezentuje, tak by to taky tak mělo být, nebo by to mělo být lepší, ale rozhodně ne horší. A ne že to bude hezké jen na fotkách. Jak mi někdo relativně nedávno trefně napsal, tohle je typické čecháctví. Nahoře huj, dole fuj. Tahle zkušenost mě utvrdila v tom, že se hodnocení na airbnb dají koupit. V dnešním světě se dá totiž koupit všechno, když víte kde. Teda kromě zdraví pochopitelně. Doteď jsem pochybovala, ale už nepochybuji. Po této zkušenosti opravdu ne. 

Prosím, berte některé části, kterými jsem se snažila článek odlehčit s nadhledem. Samozřejmě vím, že ve středověku neměli iPhony ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat