neděle, prosince 23, 2018

Já a Vánoce plus shrnutí roku 2018 a nahlédnutí do roku 2019


Krásnou neděli,

Vzhledem k nadcházejícím svátkům mi začaly chodit dotazy typu: Jak to mám s Vánoci, proč je neslavím, zda navštívím rodinu, jaké jsem měla Vánoce v dětství atd. No a aby tento článek nebyl jen o nadcházejících svátcích, tak jsem se rozhodla, že v něm shrnu i můj rok 2018 plus nahlédneme do roku 2019 :-)


Vánoce v dětství

Mívala jsem nádherné Vánoce. Díky tetě a strýci, kteří na tom byli, jakožto bezdětní, co se finanční stránky týče mnohem lépe než moje máma, co by samoživitelka, jsem vždy měla bohatého a krásného Ježíška. Dostávala jsem kopu dárků, nejen od nich, samozřejmě. Babička to vždy doplnila svým kulinářským uměním, no a mamka převážně měkkými dárky, které u mě, asi jako u většiny, nebyly moc oblíbené, na druhou stranu byly praktické. Pamatuji si jedny Vánoce, kdy jsem se se strýcem schovávala u babičky v ložnici, zatímco ostatní dávali dárky pod stromeček. Byly to krásné časy a dodnes na ně ráda vzpomínám. Ačkoli by se mohlo zdát, že jsem, vzhledem ke svému postoji krásné Vánoce nikdy neměla, tak opak je pravdou.         


Vánoce dnes

Nenávidím je, doslova. Stal se z toho marketingový svátek (asi takový byl vždy, jen mě opustila ta dětská nevědomost), kdy lidé utrácejí mnohdy horentní sumy, někdy ani ne ze svého, jen proto, aby někomu něco dokázali. Tráví spolu čas, ačkoli se po zbytek roku nemohou vystát, nebo se vídají jen zřídka na tzv. zdvořilostní návštěvy. V obchodech s potravinami to vypadá, jako by se chystali přinejmenším na 3. světovou válku, viz má návštěva Tesca včera v podvečer, kdy jsem málem přišla o nervy. Je to svátek plný lží a přetvářky. Lidé šílí, jen aby se zavděčili někomu, koho třeba ani nemají rádi, tráví čas s někým, s kým by si navzájem nejraději vyškrábali oči, a to jen proto, že jsou Vánoce. K čertu s nimi. K tomu, abych byla s někým, s kým chci být, je opravdu nepotřebuji. No a když s někým být nechci, tak s ním přece nebudu trávit čas, a už vůbec ne proto, že jsou Vánoce. 

To je ostatně i důvod, proč se neuvidím s rodinou. Nechci je vidět, nikoho z nich. Asi vám to připadá zvláštní, ale kdybyste je znali, pochopili byste. Vždy jsem byla černou ovcí. Nejdříve proto, že moje máma pila a já dělala průšvihy ve škole, no a proto, že jí se pití dařilo prvních několik let skrývat, tak se řešily jen ty moje průšvihy, zatímco ona byla za svatouška. No a pak proto, že se dozvěděli, čím se ve skutečnosti živím. Nenechte se mýlit, já jsem ráda, že to vědí. Představa, že by to nevěděli a já se musela přetvařovat a neustále si vymýšlet nové a nové odpovědi na jejich otázky, mě opravdu neláká. Bylo by to pro mě totiž doslova peklo na zemi.

Víte, vždy, když jsem se v poslední době viděla s rodinou, byť jen na den či dva, jsem po odchodu měla hlavu doslova jako lítací balón. Přijela jsem a jen jsem poslouchala, zvláště pak od babičky, kdo z nich co udělal, že máma zase chlastá, že teta jde v jejich šlépějích atd atd. Jako by snad ve mně chtěla vyvolat pocit viny, že ona to musí snášet, zatímco já se tomu, vzhledem k tomu, že bydlím v Praze, úspěšně vyhýbám.  No a jelikož nejsem psychicky zrovna odolný člověk (jsem docela cíťa) a ani nejsem typ člověka, kterému to jde jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, tak jsem to zkrátka nezvládala, jelikož ty informace se mě držely jako klíště, což mělo za následek to, že vždy, když jsem odjela a bylo úplně jedno na jak dlouho jsem tam byla, tak jsem se z toho minimálně týden dostávala. Měla jsem toho tak akorát a ptala se sama sebe, proč to vlastně trpím, když mám možnost volby, mimochodem všichni ji máme. No a tak jsem si řekla, že to trpět nadále nebudu. Utla jsem s nimi kontakt a nemám v úmyslu ho v nejbližší době obnovovat. Tady se asi nabízí otázka, zda mě to mrzí? Nemrzí, ani trochu. Rodinu si zkrátka nevybíráme.


Můj rok 2018

Byla naprostá katastrofa. Zkrátka se mi tu osmičku za ty "koule" chytit nepodařilo. Jediná věc, co se mi povedla, je adopce Ellinky, jinak nic jiného, vážně. Byla jsem jen ve Švédsku, což byl můj nejslabší rok za posledních několik let, co se cestování týče. Chtěla jsem sice letět na tour, ale cítila jsem, že ani já a ani princezna nejsme připravené na to, abychom letěly. Tento rok byl pro mě, vzhledem ke ztrátě Diega hodně smutný a rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém. O kariérním propadu raději ani nemluvím. Rok 2019 má "kouli" sice jen jednu, ale i tak doufám, že si to vynahradím - všechno.   


Rok 2019

Přemýšlela jsem, zda to s vámi vůbec sdílet. Nakonec jsem si řekla, že to s vámi sdílet chci, protože nejenže mi to pomůže těch úkolů lépe dosáhnout, ale taky se budu o to více snažit. Nevím proč, ale tak nějak cítím, že rok 2019 pro mě bude přelomový, tak uvidíme. Jo a neberte to jako předsevzetí, prosím.


Úkol číslo jedna: Do konce března 2019 si najít stálé bydlení, nejlépe v Praze

Mám toho tak akorát. Mám dost toho života v kufru, pendlování mezi Prahou a Brnem a té nevědomosti. Chci mít konečně své doma, mít svůj prostor, kde budu mít veškeré věci a nebudu muset v mínusových teplotách chodit v tenké bundě a teniskách, protože věci mám na druhé straně republiky. Chci mít své doma, které si budu postupně zvelebovat a tvořit si ho k obrazu svému a kde budeme s princeznou šťastné a spokojené.    


Úkol číslo dvě: Pokud jednička krachne, tak odletět na tour

Pokud se mi to ovšem nepodaří, tak našetřené peníze na byt použiji k zaplacení nákladů na tour a odletím. Měla jsem sice "nabídku" se přestěhovat do Řecka, ale z té nakonec asi nic nebude. Už nechci další rok tvrdnout v Česku a život v kufru má v zahraničí zkrátka úplně jiné grády :-) Přála bych každému zažít tu svobodu, kterou dává.


Úkol číslo tři: Konečně se rozhodnout, buď tours nebo práce "luxusky"

Tento úkol se sice vylučuje s úkolem číslo dvě, ale vím, že se v roce 2019 budu muset, tak jako tak, rozhodnout. Víte, myslela jsem si, že lze obojí, ale nelze. Pokud chcete něco dělat opravdu pořádně, nemůžete sedět zadkem na dvou židlích a musíte se rozhodnout. Příští rok mi bude 26 let a pokud se nerozhodnu v něm, tak už nikdy a do konce mé kariéry ze mě bude holka, co chodí za 15 stovek, a to je to poslední, co chci. Musím se zkrátka konečně rozhodnout. Jo, kdyby to bylo tak lehké, jak se to píše, to by bylo, jenže není. Asi už tuším, co chci, a dokonce jsem už na tom začala pracovat, jen "opustit" druhou možnost není vůbec jednoduché.


Úkol číslo čtyři: Cestovat

Pamatuji doby, kdy jsem o půlnoci kupovala letenku a hned ráno někam letěla, byť jen na pár dní. Bylo to ještě před Diegem, takže to šlo. Když totiž létáte se psem, tak musíte uvědomit aerolinky alespoň 48 hodin dopředu o tom, že chcete letět se psem, ale ani to není zárukou toho, že odletíte, protože ta dvě místa pro zvířata, která má vyhraněna většina aerolinek v ekonomické třídě, mohou být již obsazená. To ale neznamená, že to nejde. Stačí jen plánovat dostatečně dopředu. By mě zajímalo, kde se fláká ta Lena, co tak ráda plánovala, už by se měla vrátit, chybí mi.


Úkol číslo pět: Dát se dohromady

To znamená půjčit si od nějakého chlapa koule a podstoupit operaci, při níž mi vytrhnou všechny osmičky, plus si konečně nechat dát implantát, nechat si vyplnit vrásky na čele a pod očima kys. hyaluronovou (kdybych si já trubka nemyslela, že do čela musí zákonitě přijít botox, jak mi někteří tvrdili, mohla jsem je mít, teda spíš nemít už dávno), no a taky bych ráda nějaké to kilo shodila, ale to není podmínkou.


Úkol číslo šest: Psst, ten je tajný

Tento úkol si chci nechat pro sebe. Je to spíše takový sen, který bych si chtěla splnit, tak mi držte palce, ať se mi to podaří. Nebojte, pokud se mi to podaří, dozvíte se to :-)


Tímto bych se s vámi chtěla v tomto roce rozloučit. Doufám, že jsou mezi vámi tací, kterým se tu 2018 za ty "koule" chytit podařilo. Přeji vám klidné a pohodové prožití svátků vánočních a všechno nejlepší do nového roku :-)


1 komentář:

  1. Tohle je hrouny, jak ti neustale blokuji insta.. Nrchtela by sis zalozit jiny s normalnim jmenem, treba by to pomohlo..

    OdpovědětVymazat