neděle, ledna 13, 2019

Proč nechci být luxuskou, kurtizánou ani jinou elitní nadku*vou plus shrnutí mých placených výletů


V minulém článku jsem nakousla pojem rádoby luxusní společnice. Takovým holkám zkráceně říkám luxusky. No a dnes bych se o něm ráda více rozepsala. Poměrně často mi totiž také chodí otázky typu: Proč nejsi luxuskou? Dříve jsem si myslela, že je to proto, že na to nemám vzhledově. Dnes už ale vím, že je to proto, že zkrátka nechci. V dnešním článku se nedozvíte jen to, proč nechci být takovou společnicí, ale také to, že jsem jí vlastně byla a proč ty skutečné luxusní společnice dle mého názoru u nás vůbec nenajdete. Plus jsem se v něm rozhodla shrnout všechny mé placené výlety :)

Co si představíte pod slovy luxus, elitní, vysoká třída...? Něco, co je drahé a zaslouží si svoji cenu? Pokud ano, tak uvažujete jako většina lidí. A co když vám řeknu pojem luxusní/elitní společnice, co si představíte nyní? Krásnou vzdělanou ženu hovořící plynně několika jazyky? Mající všeobecný přehled a základy etikety? Nemající problém chodit několik hodin na vysokých podpatcích? Tak se vraťte zase hezky zpátky nohama na zem. Takhle to totiž u většiny českých luxusních/elitních high class společnic není. 

Klidně to může být holka, co neví o existenci členů v anglickém jazyce a která přijede za klientem sice v podpatcích, ale odchází v hotelových pantoflích, protože přecenila své síly. A vysoká škola?Kdeže. To některé tvrdí, jen aby působily v očích klienta lépe. My Češky si rády hrajeme na něco, co nejsme. Rády ukazujeme navoněnou bídu. Někdy si říkám, že bychom na to mohly mít patent. No a u luxusek to platí dvojnásob. Takové holky jsou schopny klientovi tvrdit cokoli, jen aby v jeho očích povýšily a působily tak lepším a "luxusnějším" dojmem. Co na tom, že to není pravda, hlavně že to vzbudí klientův zájem a ony tak vydělají. Netvrdím, že jsou takové všechny, ale většina, dle mých několikaletých zkušeností, bohužel ano. A tak to jediné, co na nich bývá luxusní, je ta cena. I když to už taky moc neplatí. Není tomu totiž tak dávno, kdy si takové "společnice" říkaly 200 euro na hodinu a více. Dnes najdete málokterou, která by si na hodinu říkala takovou sumu. Zpravidla to bývá méně. Jsou například takové, které začínaly na 200 eurech na hodinu, dnes si říkají 150 euro na hodinu a jsou rády, že jim to vůbec někdo dá. Paradox je na tom to, že si za to mohou samy svým přístupem a chováním ke klientům. Ono když někde dostanete stejně dobrý, ne-li lepší servis (teď opravdu nemyslím jen sex), tak těžko budete platit více peněz, proč taky. No a tak klienti, kteří si dřív takové společnice platili, si dnes mnohem raději zaplatí nějakou holku z privátu či takovou, která pracuje sama na sebe, ale má adekvátní finanční ohodnocení. Krásně to jde vidět na jednom fóru, kde byly dříve recenze jen na luxusky, dnes je to tam tak 50/50 a recenzí na ně rapidně ubývá. 

Víte, když jsem tehdy četla onen článek, pomyslela jsem si, že takové společnice, tedy ty opravdu luxusní, mají jen pár klientů měsíčně a rozhodně nejsou placené od hodiny, ani od dvou a ani od tří. Že létají za klienty přinejmenším v business class, jedí v nejlepších restauracích a spí v těch nejluxusnějších pětihvězdách. No a na letišti rozhodně nejsou mezi obyčejnými cestujícími, ale využívají VIP salónky. Jenže takových je jen malá hrstka. A rozhodně ji nenajdete u nás. Asi si teď říkáte proč? Proč tomu tak je, že takové společnice u nás nejsou. Celkem dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlela a došla jsem k závěru, že v naší malé zemičce je kurev jako hub po dešti. Obzvláště pak v Praze. Možná vám pro lepší představu pomůže tento krátký video dokument. A možná moje představa byla zkreslená, jelikož v době jejího vzniku mi bylo stále náct, ale drží se mě do dneška. A rozhodně ji nehodlám opustit jen proto, že o sobě neluxusní společnice tvrdí že jsou luxusní. Jet totiž Českými dráhami (v "lepším" případě vlastním autem) na schůzku do zahraničí, či se krčit někde vzadu v letadle v ekonomické třídě, není žádný luxus. To si totiž může dovolit skoro každý.

Já a luxuska? Vlastně ano!

I já měla možnost okusit život luxusky. Dvakrát pod agenturou a několikrát sama na sebe. 

Hned poprvé jsem letěla přes agenturu na tři dny na Kypr za jedním bohatým Egypťanem. Bylo to tak, jak jsem popsala výše. Let v business class, čekání ve VIP salonku, honosné apartmá, kde jsem měla vlastní pokoj a jedla jsem v nejlepších místních restauracích. Jenže Hassan měl rád své zaběhnuté zvyky. A tak jsme každý den dělali v podstatě to samé. Kypr jsem tedy viděla jen z auta při cestě z/na letiště. I korejský turista toho za den stihne více, než já tehdy viděla za celé tři dny. Nikdy jsem se při své práci tak nenudila jako tehdy s ním. Cítila jsem se jako loutka na provázku a fakt, že jsem tehdy viděla pozůstatky mé kolegyně, která odletěla těsně přede mnou to ještě zhoršil. A tak, ačkoli jsem od něj dostala spoustu drahých dárků mezi kterými byly i hodinky od Gucciho, které později skončily v popelnici, protože se mi zkrátka nelíbily, jsem usoudila, že tento život loutky na provázku  nebude asi nic pro mě, ačkoli to byl cíl, kterého jsem vždy chtěla dosáhnout. Po příletu od něj jsem se cítila nejhůř za celou svoji dosavadní kariéru.  Zatímco jiná by se cítila jako "princezna" (drahé dárky, let v business class, večeře v drahých restauracích...), tak já se cítila jako hodně použitý hadr na podlahu. Když se nad tím tak zamyslím, možná nebyl problém v hodinkách, ale v tom, kdo mi je dal. 

Další placený výlet pak proběh přes jinou agenturu. Letěla jsem za klientem na jeden den do Stuttgartu. Celé to bylo takové o ničem a  s klientem jsme si vůbec nesedli, tudíž není o čem psát.

Uběhl zhruba rok. Já pracovně vyspěla, protože už jsem neživila pasáky a začínala jsem pracovat sama na sebe. Řekla jsem si, že si dám pár inzerátů i na zahraniční stránky a uvidím, co z toho bude. Než jsem se nadála, měla jsem v mailu letenku do business class na 12 hodin do Hamburku. Říkala jsem si, že je šílené letět někam jen na 12 hodin, asi i proto se mi to tak líbilo. Bylo to skoro stejné jako poprvé, s tím rozdílem, že si dal klient úkol stihnout za těch 12 hodin co nejvíce orgasmů. Proti tomu jsem nic neměla, ale udělat chlapa ve středních letech několikrát po sobě není lehké. Byl to přesně takový typ klienta, co si myslel, že jakožto prostitutka umím zázraky. A tak jsem se opět cítila jako loutka na provázku. Udělej to, pohni se takhle... Snad chápete, jak to myslím. A tak jsem se opět vracela domů úplně rozbitá a s pocitem několikrát použitého hadru na podlahu. Říkala jsem si, že to není možné, že už se mi to stalo podruhé. Myslela jsem si, že když nebude ve hře agentura, že to bude jiné, ale nebylo.  

Další výlet byla doslova katastrofa. Letěla jsem do Ženevy za postarším klientem.Podle fotky, kterou mi poslal mu bylo tak 60. Po příletu jsem ovšem zjistila, že je fotka přinejmenším 15 let stará. Ne, nebyl to jeden z těch udržovaných sedmdesátníků, naopak. Udělala jsem tu chybu, že jsem s ním odjela, nebo to možná nebyla chyba, nevím. Šlo mi o to zachovat se profesionálně a nepokazit si to hned na začátku. Naivně jsem se domnívala, že to bude dobré a že to nějak přežiju. No, sice jsem to přežila, ale dobré to nebylo. Klient bydlel v městečku Lausanne. Přiletěla jsem dopoledne, takže jsme jeli z letiště rovnou tam. Dali jsme si dobrý oběd, prošli se po okolí a jeli k němu. Chyba číslo dvě - nikdy nejezdit ke klientovi domů. Z bytu byl přenádherný výhled na hory, ale tím jeho pozitiva končila. Byl tam nepořádek. Všude se válely nějaké dokumenty a léky s arabskými nápisy. V tu chvíli mi došlo, že je Francouz asi stejně, jako já čínská supermodelka. Vůbec jsem se tam necítila dobře a modlila se, ať už je ráno a já jsem na letišti. Viděl, že jsem odtažitá. Po večeři jsem mu na férovku řekla, že jsem unavená a že jdu spát. Unavená jsem byla, ale ne a ne usnout. Takže jsem tam jen ležela a dívala se do zdi. Vnímala jsem, jak si lehá ke mně a doufala, že mě nechá být. Nechal. Oba jsme se probudili relativně brzy ráno. Byl naštvaný. Na jednu stranu jsem se mu nedivila, na stranu druhou se on nemohl divit mně. Posnídali jsme a odvezl mě na nádraží. Byla jsem neskutečně vděčná za to, že mě nepoveze až na letiště.

Uznávám, že tento výlet mohl dopadnout jinak. Dnes bych se na letišti otočila na podpatku a nejbližším letadlem letěla zpátky, ale byla jsem novicka a taky jsem nechtěla dostat špatné hodnocení. Ačkoli by se mohlo zdát, že vše bylo špatně, tak se mi při procházce podařilo udělat několik fotek, o které se chci s vámi podělit :)










Nechala jsem to být a pracovala sama na sebe bez toho, aniž bych měla zaplacenou reklamu zaměřující se na zahraniční klientelu. Nějaké zahraniční klienty jsem sice měla, ale moc jich nebylo. Říkala jsem si, že je to škoda nechat moji angličtinu stagnovat. Nehledě na to, že zahraniční klienty mám ráda. Umí mě lépe ocenit a mohu si říkat o více peněz. A tak jsem si řekla, že to udělám stejně jako ostatní luxusky. Vytvořila jsem si první pořádné pracovní stránky a zaplatila si reklamu zaměřující se na zahraniční klienty. Po pár fajn klientech, jsem poznala staršího Brita - lékaře. Namísto jedné hodiny jsme spolu strávili hodiny tři. Byl milý, galantní a do ničeho mě netlačil. Když odcházel zeptal se mě, zda bych za ním nepřiletěla třeba na den. Řekla jsem, že to není problém, ale nebrala jsem to vážně. Když totiž klienti odcházejí, mají stále více krve v penisu než v mozku.

Po pár dnech mi ale napsal, takže jsme dohodli podmínky a za pár dní jsem seděla v letadle směr Londýn. Bylo to úžasné. Bydleli jsme v hotelu s výhledem přímo na Tower Bridge. Na to, že jsme tam byli jen na jeden den jsme toho stihli poměrně hodně. Navštívili jsme The Shard, přičemž z výhledu jsme neměli nic, jelikož se počasí změnilo z minuty na minutu. Tehdy jsem ostatně pochopila výraz londýnské počasí. Poté jsme se vydali na The Tower of London a odtamtud na krásnou procházku po Hyde Parku, no a nakonec jsme se vydali na Trafalgar Square a navštívili jednu kavárnu. Nevěřila jsem, že si návštěvu Londýna tolik užiju. Byla to příjemná změna po těch předchozích dvou katastrofách.

Výhled z okna hotelového pokoje













Podruhé mě pozval do Brightonu. Podle fotek, co jsem našla na google to vypadalo moc hezky. To bych ale nebyla já, abych neměla smůlu na počasí. Když jsme tam přijeli, tak byla neskutečná mořská mlha. Hustší mlhu jsem nikdy předtím a ani nikdy potom neviděla. I přes nepřízeň počasí jsme vyrazili ven a zkusili si to co nejvíce užít. Ráno nebylo počasí o nic lepší, a tak jsme se rozhodli, že po snídani vyrazíme do Londýna. Jelikož jsme neměli moc času, stihli jsme jen návštěvu Královských botanických zahrad, což opět bylo nad má očekávání. Londýn mě zkrátka nikdy nezklamal.

První dvě fotky jsou z Brightonu, další pak z oněch zahrad :)










Naše třetí a zatím poslední setkání proběhlo v Manchesteru. Dostala jsem na výběr, buď Liverpool nebo Manchester. Ani nevím proč, ale zvolila jsem druhou možnost. Tady to je docela zajímavé, protože celou návštěvu Manchesteru mám zamlženou. Letiště si nepamatuju vůbec, to mám doslova okno. Vůbec nechápu, jak je to možné, když si pamatuju i "blbou" Arlandu, kterou jsem jen proběhla, abych stihla navazující let. Co si ale pamatuji, je hotel, kde recepce nebyla dole, jak jsem normálně zvyklá, ale úplně nahoře. Zkrátka Britové :D Tam jsem jedla k snídani svá dosud nejlepší vejce Benedikt, no a počasí nám, jak jinak, opět moc nepřálo. V den příletu jsme navštívili místní galerii. A ačkoli nejsem fanoušek do umění, tak tohle bylo velice povedené.  Večer jsme pak zašli na večeři do místního Steak housu no a další den před mým odletem jsme navštívili jeden z tamějších parků.












Úžasná Paříž

Ačkoli tohle byl poslední placený výlet, tak jsem se rozhodla dát ho jako předposlední a to nejlepší si nechat na konec Napsal mi klient, že bude několik dní pracovně v Paříži, a i když nebude mít moc volného času, tak by rád nějakou příjemnou společnost tak na dva dny. Souhlasila jsem, takže jsme dohodli detaily a v mailu mi s velkým předstihem přistála letenka.  Zeptal se mě, zda se zvládnu sama dostat na jistou stanici pařížského metra. Napsala jsem, že určitě ano. Napíšu to asi takhle. Jestli jsem si někdy stěžovala na to pražské, tak už nebudu, protože to pařížské je sakra jiné kafe. Hlavně některé jejich stanice, kde je několik různých schodišť, vchodů a východů, takže když to tam neznáte, tak nemáte nejmenší ponětí, kam jít. Nakonec jsme se s klientem našli a jeli společně do apartmánu. Byla jsem ráda, že to není typická schůzka ala luxusní hotely taxíky atd. Další den měl trochu času, takže jsme se šli projít. Šli jsme kolem Seiny a tehdy si mě Paříž, i přes nepřízeň počasí, které se měnilo co pár minut, naprosto získala. Druhý den mého pobytu měl času o dost méně a hned ráno musel do práce. No a já si řekla, že se zajdu podívat do  Louvreu. Vždycky jsem si přála vidět obraz Mony Lisy. Předchozí den mi klient ukázal co a jak a ačkoli pařížské metro je pro mě dodnes španělskou vesnicí, tak vyznat se v Paříži jako takové, je kupodivu snadné. A tak jsem se vydala směr Louvre, bez navigace a jen se sluchátky v uších. Bylo to fajn, protože jsem měla mnohem více času si to užít a nasát tak atmosféru. Chvíli jsem se posadila u řeky a jen se kochala. Poté jsem šla dál a než jsem se nadála, došla jsem do cíle. Byla jsem ohromena a uchvácena zároveň. Upřímně jsem nečekala, že bude kolem jejího obrazu takový rozruch. Nakonec jsem její fotku ulovila a kupodivu se mi ji podařilo ulovit bez hlav asijských turistů :D Paříž jsem si moc užila. Dodnes mě mrzí, že jsem nestihla navštívit katedrálu Notre-Dame, tak snad někdy příště :-)





















Jednou to bylo fajn... Až moc

Jednoho dne mi přišel email od klienta z Norska. Četl mé webovky a všiml si, že mezi městy, které bych si přála navštívit je i Oslo. No a tak by mě tam rád na víkend pozval. Vyměnili jsme si několik opravdu dlouhých emailů a poslal mi svoji fotku. Byl to sympaťák. Mailem jsem dostala letenku a začínala se těšit. Před příletem se mě zeptal, co bych chtěla navštívit. Tady mi moc pomohl článek od Terezky. Napsala jsem mu, že bych ráda navštívila Ekebergparken, pak taky nějaké muzeum a že bych se moc ráda podívala do části Aker brygge. V dalším emailu jsem se dozvěděla, že to nebude problém, protože tam budeme v podstatě bydlet, jelikož máme rezervaci v hotelu The Thief.

Po příletu do Osla a setkání tváří v tvář mi spadla brada. Byl mnohem hezčí než na fotce a já začala cítit trable. Odjeli jsme do hotelu, kde jsme se ubytovali. Dodnes je to nejhezčí hotel, ve kterém jsem měla možnost bydlet. První den jsme se procházeli po Oslu, no a než jsem se nadála drželi jsme se za ruce. Chovali jsme se, jako kdybychom byli pár. Večer jsme pak šli na večeři do restaurace Fjord.

Další den jsme po snídani vyrazili do Ekebergparku, kde jsme se stavili na kafe v místní kavárně a na oběd v místní restauraci. Měl to vše moc hezky naplánované a já si začala uvědomovat, že se začínám citově angažovat. Odpoledne jsme pak byli chvíli na hotelu a užívali si jeden druhého. Večer nás čekala návštěva restaurace Kontrast, což je restaurace, která získala michelinskou hvězdu. Asi nemusím říkat, že to byl zcela výjimečný zážitek.

V neděli, tedy v den mého odletu jsme po snídani vyrazili na poloostrov Bygdøy, kde jsme navštívili dvě muzea a to Viking Ship Museum a Fram Museum. Na  pozdní oběd jsme si pak zašli do hotelové restaurace, která se nacházela přímo na střeše hotelu, tudíž jsme měli moc hezký výhled. Pamatuji si, že jsme moc nemluvili, což bylo ještě dobré oproti naší cestě taxíkem na letiště, kdy jsme seděli vedle sebe, drželi se za ruce, ale ani jednou na sebe za celou cestu nepromluvili, či se na sebe nepodívali. Před kontrolou, kam už se mnou pochopitelně nemohl jsme se rozloučili. Bylo mi hrozně. Jakmile mě políbil a podíval se na mě, tak mé emoce převzaly velení a já ucítila jak se mi po tváři kutálí slza a za ní následovaly další. Šla jsem ke kontrole a ohlédla se. Pořád se na mě díval a ačkoli jsem se je snažila držet na uzdě, nepodařilo se mi to.

Cestu zpět do Prahy jsem doslova prořvala. Bylo mi, jako kdyby mi někdo vrazil kudlu přímo do srdce. Následující dva týdny jsem nebyla schopná pracovat. Věděla jsem, že si za to můžu sama. Kdybych se citově neangažovala, nemusela jsem v takovém srabu být. Asi teď vyvstává otázka, zda jsem byla zamilovaná. Já to nevím, nebo možná si to spíš nechci přiznat.

























Tak proč?

Musím říct, že až na ty dva první karamboly jsem měla na klienty obrovské štěstí, za což jsem neskutečně vděčná. To ale neznamená, že bych ho měla vždy. Nikdo mi zkrátka nezaručí, že bych se s nějakým dalším klientem necítila stejně jako tenkrát s Hassanem. Život luxusky je hrozně svazující a nevypočitatelný. Nechci sedět na zadku a čekat až mě někdo někam pozve. Nechci "cestovat" jen prostřednictvím výhledů z hotelových pokojů či taxíků. Nechci žít život loutky na provázku. 

Když vidím fotky luxusek, které tvrdí jak cestují po všech čertech, ale přitom sdílejí jen fotky z letišť, z oken hotelových pokojů či restaurací, kde se nalévají alkoholem, jinak by to totiž nezvládly, tak se mi chce "brečet". Ne kvůli tomu, že je mi jich líto, to vůbec ne, jaké si to kdo udělá, takové to má, ale proto, že si něco takového vůbec dovolí nazvat cestováním. To, že si totiž z dané země přivezete nějaký suvenýr neznamená, že jste po ní cestovali.  

Jsem jen obyčejná holka, která se rozhodla dělat tuhle práci, aby se mohla co nejdříve osamostatnit a která ji po nějaké době začala bavit. A která ze sebe nebude dělat něco, co není. Nic víc a nic míň. Tak jako se z dámy nestane vesnická buranka, tak se ani z vesnické buranky nestane dáma. Vždy se totiž najde něco, co vás prozradí, ať chcete nebo ne. Zkrátka vždy tam ten základ bude zakořeněný a tohle nejsou kořeny, které se dají vytáhnout, i když se snažíte sebevíc. Ne že bych byla tou vesnickou burankou, ale snad chápete, co jsem tím chtěla říct. 


3 komentáře:

  1. Tohle je fakt super článek, krásné fotky, upřímně ti to cestování trochu závidím :D ale věřím že to musí být pořádně těžké

    OdpovědětVymazat
  2. Lenko, je videt, ze sis dala praci, clanek je kupodivu ctivy a konecne bez nechutnych pipin v hlavni fotce.
    Kdyz porad mluvis o tom, ze v CR neni zadna luxuska, zní to, že máš dost přehled, mohla bys tedy pro nas mimo obor uvest par prikladu opravdovych luxusek? Protoze mne treba ta, co si vse nechava kupovat, prijde dost reprezentativni, ale obcas lacina jak z poute, viz ruzove bikini, lak a rtenka boha jeho....

    OdpovědětVymazat
  3. Super clanek, setkala by ses jeste nekdy s tim norskym klientem? Nebo byli jste pak jeste nekdy v kontaktu?

    OdpovědětVymazat