Chuť


Přemýšlela jsem, jak dnešní článek nazvat. Většinou nemám s názvy problém, ale dnes jsem ho tak trochu měla. Nakonec jsem ho pojmenovala jedním krátkým, za to dosti výstižným slovem, protože dnes to bude o chuti, ale ne jen tak o ledajaké chuti, nýbrž o chuti sexuální. Ovšem nebude to jen o ní, proto nepopírám, že název může být lehce zavádějící.  

Občas mi na Instagramu přistane otázka či zpráva typu: A co když nemáš chuť na sex? nebo Stává se ti  vůbec někdy, že nemáš chuť na sex? Já tyhle zprávy naprosto chápu. Nesčetněkrát jsem řekla, že mě ta práce baví. Ti z vás, co dělají práci, která vás opravdu baví, mi jistě dají zapravdu, když řeknu, že každý den zkrátka není posvícení. No a u mě je to stejné. Prostitutek jako já, které jsou schopné si sex s klienty užít, které klientovi nehrají divadlo, kde mu při schůzce lžou jako když tiskne a které si i tu práci do jisté míry užívají, je opravdu málo, alespoň podle mých zkušeností. To ale neznamená, že si schůzku s klientem užiji vždy a za každých okolností. To, že přijde sympatický, dobře vypadající muž ještě neznamená, že náš společný čas bude plný vášně a nezapomenutelných mnohonásobných orgasmů. Kéž by. Mnohdy ten jeho přijde tak rychle, že já na ten svůj nestačím ani pomyslet, natož abych ho měla. No a druhé kolo bývá většinou luxusem, alespoň v poslední době. A když už náhodou je, tak nebývá o moc delší než kolo první. Nejlepší (ironie) jsou pak situace, kdy mi chybí pár vteřin do mého orgasmu a na klienta to zrovna přijde. Moje frustrace se v takovou chvíli dá doslova krájet. Pravda, tady klientovi lžu, protože ačkoli jsem naštvaná, tak na sobě nedávám nic znát.     

Když jsem kolikrát na privátech nebo v klubech, kde jsem pracovala slyšela, jak se holky o klientech vyjadřují, že je nazývají kokoty apod (a to jsem použila jedno z nejméně ostrých slov), bylo mi z toho na nic. Nechápala jsem to. Namísto, aby byly rády a byly vděčné, že si z té hromady holek klient vybral právě je, se o nich vyjadřovaly dost nevybíravě. Dnes už sice pracuji sama na sebe, ale stačí mi, když občas zavítám na naše fórum (odkaz vám z pochopitelných důvodů dávat nebudu) a čtu tam, jak se holky vyjadřují a jak smýšlí o klientech. Vděk či pokoru byste tam nenašli ani pod mikroskopem, za to nadávek na klienty kolik byste jen chtěli. Je mi vždy zle, když to čtu a nechápu to úplně stejně, jako jsem ve škole při hodinách matiky nechápala rovnice s písmenky. Takhle se o klientech vyjadřují prostitutky, které ta práce nebaví, které jí dělají výhradně PRO peníze a ne ZA ně tak jako já, no a které klienta vnímají jen jako chodící peněženku. 

Ano, moje práce mě baví a nestydím se za to, proč taky. Nemohla bych jí dělat, kdyby mě nebavila. Neumím se přetvařovat, neumím lhát klientům a říkat jim, jak byli úžasní a jak se mi to s nimi líbilo, když to tak nebylo. Raději, ať se mi klient nevrátí, než aby se mi vrátil na základě lži a pohádky, kterou jsem mu napovídala.

Mám ráda sex a mám ráda peníze. Přesně v tomhle pořadí a přesně tak, jak to měla Belle v onom seriálu. Vždycky jsem byla náruživá a v pubertě a dospívání možná až příliš promiskuitní. Bylo to období hledání a nacházení se, zkoušení toho, co všechno vlastně tělo umí, jaké jsou možnosti v této oblasti, která pro mě v té době byla jednou velkou neznámou. A co je neznámé, je vlastně i vzrušující, tedy alespoň pro mě. Tehdy jsem poznala, že existují dva druhy orgasmu, což některé ženy nepoznají za celý život, a ne zrovna proto, že by žily v celibátu, že opravdu nezáleží na velikosti a že když chlap umí líbat a je dominantní, tak mě to neskutečně bere. Neumím si představit život bez sexu, bez toho vzrušení, chtíče a všeho, co k tomu patří. Představa, že by mé orgasmy závisely pouze na mém zápěstí, lépe řečeno prstech, mě děsí. To bych asi co chvíli měla záněty karpálního tunelu :D Mnohem víc mě ale děsí to, že by se o ně měl starat nějaký umělohmotný/silikonový kámoš. Živá ženská je přece taky vždycky lepší než ta umělá, byť je ta umělá "sebedokonalejší". Co se týče hraček, tak ty asi nikdy nebudu brát jako zpestření, nýbrž jako neschopnost. V překladu: Nevím, jak to protějšku zpestřit/ozvláštnit JÁ SAMA, tak vezmu kus plastu/silikonu a ten se o to postará. Vždyť proč se snažit a namáhat, když nemusím. Než takový druh uspokojení, tak to bych možná raději volila ten celibát. A to myslím zcela vážně.


To ovšem neznamená, že mám na sex chuť 24/7 nebo že občas nemám dny, kdy bych ten telefon nejraději hodila z okna, než abych si domluvila schůzku s klientem. Jistěže mám. Většinou takový den nastane tehdy, pokud jsem pracovala týden a víc vkuse a měla v průměru dva klienty denně (to platí jen pro Česko), nebo pokud jsem měla několik dní po sobě psychicky náročnější klienty, po jejichž odchodu jsem měla vymluvenou díru v hlavě, či to bylo psychicky náročné z jiného důvodu. Jsem introvert, tudíž zvládnu a vydržím méně než extrovertní "kolegyně". Mnohem méně. 

Doby, kdy jsem mohla pracovat celý měsíc v kuse bez jediného dne volna jsou už jen pouhou vzpomínkou.

V takový den se většinou cítím, jako kdyby mě někdo praštil něčím po hlavě. Jsem unavená, vyčerpaná a ani kafe, které na mě obvykle funguje dobře a postaví mě na nohy nezabírá. Tudíž jsem nucená nějak ten den přežít a sex je to poslední na co mám chuť No a takový den jsem měla právě ve středu, kdy to došlo tak daleko, že jsem si odpoledne musela jít na dvě hodiny lehnout, jak jsem byla unavená. Tohle se mi sakra dlouho nestalo. Normálně se snažím vydržet do večera a jít spát třeba dřív, abych si nerozhodila ten svůj (ne)režim, ale ten den jsem usínala vsedě, takže to opravdu nešlo. Byla jsem na tom dokonce tak špatně, že jsem ani nezvedala telefony, které normálně i v takový den volna většinou zvedám, když jsem doma a nemám jiný program, což zpravidla nemám, protože představa, že bych ve stavu, kdy jsem psychicky vyřízená, šla někam mezi lidi, je pro mě více než nereálná. V takový den toužím vždy po jediném a to BÝT SAMA! 

Jsem jen člověk a na každého z nás je toho někdy zkrátka moc. Zvlášť, jde-li o psychicky velmi náročnou práci, což prostituce bezesporu je. O to víc, když si vše zařizujete sami a jste svým pánem. Může se zdát, že je to jen o tom roztáhnout nohy, jak si myslí většina lidí. Jenže to bývá to poslední. O tom, co onomu roztažení předchází vám napíšu v jednom z příštích článků.

Mějte fajn zbytek neděle a opatrujte se

Lena :)   

Neobřezaný klient


Někdy v září 2019

Ten týden byl špatný, žalostně špatný. Přirovnala bych ho k prvnímu týdnu v červenci. A aby toho nebylo málo, tak mi volal samej zajda - klienti do zhruba 26 let. Což je pro mě absolutně nepřijatelné. Většinou si s nimi nemám co říct, v posteli jsou jako králíci na perníku a mají mylnou představu o tom, že jako prostitutka umím zázraky, což pochopitelně neumím. Vysvětlit jim, že tomu tak není a že jsem jen člověk, je prakticky nemožné. Takže když mi zavolal 40 letý Brit, byla jsem v sedmém nebi. Důraz na to byla. Bylo tomu tak do doby než přišel a svlékl se.

Většinou, když mám týden na prd, tak ani s klienty, co přijdou, to není nijak valné. Nevím, zda je to mnou, nebo zda mám "štěstí". Řekla bych, že tak trochu od obojího. Doufala jsem, že tady to bude jiné. Cizinec, víc peněz, žádná čeština, menší nároky - zkrátka ideální klient. Jo, namalované jsem to měla hezky, kam se na to hrabe Monet, ovšem realita byla jiná. Klient se mi jaksi zapomněl zmínit o sice velmi malém, za to podstatném problému. Pojďme to vzít hezky od začátku.

Byli jsme domluvení na 15 hodinu. Přesně v 15:00 jsem obdržela zprávu, že stojí před hotelem. Poslala jsem mu patro a číslo pokoje a čekala na jeho zaklepání. Vždycky jsem trochu nervózní a ani tady to nebylo jinak. Můžete si říkat, že to dělám několik let, tak jaká pak nervozita. Jenže tohle není normální práce kde si "odsedíte" 8 hodin a jdete domů. Když máte mít s někým intimní kontakt, tak je to jiné. Nikdy nevím, jaký ten člověk bude. Do telefonu může být sladký jako cumel, ale realita může být jiná. Tady ovšem nebyla. Přišel "lehce" oplácaný, ale sympatický Brit. Pozdravili jsme se a já ho pozvala dál. Chvíli jsme si povídali, načež mi dal peníze a šel do sprchy. Před musí jít každý klient, po je mi to jedno. To už je jejich věc. Pamatuji si, že jakmile byl ve sprše, měla jsem ohromnou radost. Nejen z toho, že to byl cizinec, tudíž pro mě tehdy naprostý jackpot a příjemné zpestření, no a samozřejmě taky lepší finanční ohodnocení, ale taky z toho, že jsem konečně měla klienta.

Přišel a lehl si ke mně. Vždy se snažím začínat mazlením, hlazením a popřípadě líbáním nejen na ústa, ale i po těle, tedy pokud klient nechce jinak. Jde mi o to klienta co nejvíce uvolnit, protože když je uvolněný, pak je obvykle jeho vzrušení (ztopoření) mnohem jednodušší. Říkala jsem si, že s ním to bude snadné vzhledem k jeho tělesné konstituci. Teď mě nechápete nějak špatně, ale klienti s ne zrovna zanedbatelnou nadváhou, (tím neříkám, že by se mohl účastnit zápasů samo, to vůbec ne, ostatně takového klienta bych ani nepřijala),  nebývají zrovna moc aktivní a bývá to s nimi vcelku rychlé. Občas jim říkám medvídci, protože bývají neskutečně zlatí, stejně jako ti plyšoví, alespoň já mám takovou zkušenost. 


Vše probíhalo jak mělo. Mazlili jsme se, pusinkovali, no a když jsem rukou sjela dolů, abych zjistila jakou to má odezvu, tak mě namísto ní zaujalo poměrně velké množství předložky. Nepanikařila jsem, nebyl důvod. Říkala jsem si, že jí stáhnu dolů a bude to. Jenže nebylo. Ona dolů stáhnout nešla. Respektive kdybych se o to pokusila, mohla bych mu ublížit. Přemýšlela jsem, co budu dělat, protože něco takového se mi ještě nestalo. Jistě, měla jsem klienty, jejichž předložka byla "těsnější", ale stáhnout šla. Jenže u něj jsem neměla ani tu sebemenší šanci. Pokračovali jsme v mazlení a pusinkování, zatímco mi jel mozek na plné obrátky. Nejenže mi vrtalo hlavou, jak ho přivedu k orgasmu, ale taky jsem si říkala, jak to asi dělá v soukromí a ptala jsem se sama sebe, proč nemá obřízku, když má takový problém. Vždyť by mu to pomohlo nejen po sexuální stránce. 

Cítila jsem, že by se ten jeho ptáček moc rád postavil, jenže nešlo to. Stál tak napůl, ale předkožka ho objímala tak pevně, až jsem si říkala, zda ho to nebolí. No co, i klienty s potvrdými jsem měla a skoro vždy se k mému velkému překvapení udělali. Mnohdy došlo i na sex. Ovšem tady ne, protože i kdybych nakrásno chtěla a ten kondom se mi podařilo nějakym zázrakem nasadit, tak by díky onomu problému byl neustále dole a na svém místě by nedržel.

Ať jsem přemýšlela jak jsem přemýšlela, tak jsem z té rovnice vyšla vždy jako poražená, což se mi dvakrát nezamlouvalo, ale těžko jsem něco zmohla, když proti mně stála samotná příroda. Chtěla jsem se klienta zeptat, proč si nenechal udělat obřízku, když má takový problém, ale styděla jsem se a přišlo mi trapné mu položit takovou otázku. Takže stejně jako jsem nedostala odpověď na ni jsem nedostala ani jeho orgasmus. I takhle někdy občas končí schůzky prostitutky a klienta - bez orgasmu. 

Prostituce versus Zlatokopectví


Možná si tímto článkem pod sebou podřežu větev, jak se říká, ale já musím. Je to totiž něco, co mám v hlavě už celkem dlouho. Nad čím důmám, jak by řekla moje babička a říkám si, proč je to první tak špatné a to druhé "správné", když podstata je vlastně skoro stejná, protože ani jedna činnost by bez roztažení nohou z dlouhodobého hlediska nefungovala. 

Žijeme v prapodivné době. V době, kdy je zlatokopectví veřejně podporováno a obhajováno. Kdy existují YouTube kanály a instagramové profily, které nejenže nabádají k tomuto životnímu stylu, ale které i radí, jak být takovou úspěšnou zlatokopkou a jak a kde najít může, který bude takovou ženu, ač vedomě či nevědomě podporovat, a dokonce pořádají online kurzy, za které si nechávají platit. Přijde mi to nefér vůči prostituci, která se řadí mezi nejstarší řemesla vůbec. Jasně, zlatokopectvi je možná ještě o něco starší, protože zatímco muž šel v pravěku na lov, žena zůstala v jeskyni (tohle berte s velkou nadsázkou), ale kdybych já se rozhodla, že budu ženám radit, jak se stát prostitutkou a dávala jim know-how, tak by mě dřív nebo později zavřeli, protože nabádání k prostituci je trestný čin.

Asi si teď možná říkáte jak nevědomě? Vždyť muž té ženě platí, tudíž ví, jak to mezi nimi je. No, ne vždy. Mnohé z těchto žen jsou tak bezcitné a vyčůrané (pardon, ale nepodařilo se mi najít vhodný spisovný ekvivalent tohoto slova, který by to dostatečně vystihl), že se nezdráhají onomu chudákovi tvrdit, že ho milují. Ano, MILUJÍ. Většinou se jedná o muže 50+, který je tak šokovaný a polichocený tím, že o něj projevila zájem žena o polovinu mladší, že vůbec není schopen přemýšlet racionálně, ač je za normálních okolností velmi racionální. Já vůbec nepochybuji, že tam láska z její strany je, ovšem ne k němu jako takovému, nýbrž k jeho majetku a penězům. Protože kdyby tam onen majetek a peníze nebyly, láska by byla ta tam a ona zlatokopka by se už poohlížela po jiném chudákovi, který se chytí a její báchorku jí spolkne i s navijákem. No, někdo její účty platit musí. 

Tady bych onoho může, říkejme mu třeba pan Platič, přirovnala k zamilované ženě, ne k té jeho, ale k úplné obyčejné ženě, co se zamilovala do nějakého muže. Zatímco ona má vlivem zamilovanosti nasazené růžové brýle a nevidí ani neslyší, tak u něj to je podobné s tím rozdílem, že se žádné růžové brýle nekonají. Jen má v tu dobu tak málo okysličený mozek vlivem nedostatku krve, která se mu nahrnula jinam, že není schopen ani plnit základní funkci jako racionálně myslet či uvažovat. No a můžete třikrát hádat, kde ta krev asi je :D Muži jsou zde v tomto případě oběťmi žen, které jim věší bulíky na nos, jen aby nemusely pracovat. Protože proč pracovat, proč se živit sama a být "nezávislá", když se nějaký oblbnutý chudák postará. 

Ruku na srdce. Asi každá z nás by čistě teoreticky dokázala nic nedělat, tedy kromě chození po nákupech, restauracích, salónech a dalších "nezbytnostech" a jen čekat, až nám v dohodnuté datum každý měsíc přistane na účtě nemalá částka od pana Platiče, kterého vidíme sotva párkrát do měsíce, no a někdy ani to ne. Já bych se z toho po pár týdnech zcvokla a hlavně bych nedokázala žít s pocitem, že můj život a má existence závisí na jednom jediném člověku, kterého oblbuji sladkými řečičkami, ale to je vedlejší. Co už by ale každá včetně mě nedokázala je stát se notorickou lhářkou, která uvěřila vlastním lžím a umět to bravurně hrát tak, aby pan Platič neměl sebemenší důvod se ani jedním očkem poohlížet po novém modelu. To chce kromě umění roztažení i umění být pěkná potvora. A na to musí mít ženská povahu a opravdu hodně silný žaludek.

No a za další tu máme fakt, že se taková žena nezdráhá a klidně mu dá bez ochrany, protože naivně věří, že ona je pro něj ta jediná. Nikdy nepochopím, jak někdo může upřednostnit peníze a materiální věci nad vlastním zdravím. No ale když něco chcete, musíte pro to něco obětovat. Jen se domnívám, že nikdo se zdravým rozumem by nikdy neobětoval zdraví, už vůbec ne pro něco tak... doplňte si raději sami. 


Ano, já jsem prostitutka. Na rozdíl od takové ženy mám mnoho mužů, klientů chcete-li. Pro mnohé z vás jsem já tou, která musí mít silný žaludek. Na jednu stranu máte pravdu. Na stranu druhou já svým klientům nelžu. Klient je ten, který vyhledává mé služby a moc dobře ví, že mi bude platit za můj čas ve kterém ony služby dostane. Nepíšu do inzerátů nesmysly, které nejsem ochotna poskytnout a které jsou pravdě na míle vzdálené, jen aby přišel. "Vše", co tam píši je pravda. Když klient přijde a něco se mi na něm nezdá, ať už co se týče vzhledu nebo jeho chování, tak ho raději odmítnu a vyzvu k odchodu. Když v koupelně opomene lahvičku s nápisem shower gel, pošlu ho tam zpátky a řeknu mu, že ona lahvička tam není pro srandu králíkům, ale je tam od toho, aby jí použil. Když se mi s ním v posteli cokoli nelíbí, tak to řeknu. No a když se mě zeptá, zda jsem měla orgasmus a já ho neměla, tak mu to řeknu také. Chci tím říct, že já své klienty neoblbuji sladkými řečičkami a jsem k nim víceméně upřímná.

Samozřejmě soukromí si musím chránit, ale to je něco jiného. 

A to úplně nejdůležitější, se svými klienty spím vždy jen a pouze s ochranou. Nikdy jsem s žádným z nich nespala bez ochrany a nikdy nebudu. Svědomí, vlastní rozum a především pud sebezáchovy mi to zkrátka nedovolí. Takže posouzení, kdo tady musí mít opravdu silný žaludek nechám zcela na vás.

Nežijeme v době pravěku, kdy žena seděla v oné jeskyni u ohně a čekala na může, až přijde z lovu. Máme 21. století. Tim chci říct, že zlatokopky jako takové neodsuzuji. Každý z nás má možnost volby, jak bude svůj život žít. Co ovšem odsuzuji jsou jejich metody a praktiky, které na ně používají a především způsob jakým tento řekněme životní styl prezentují. 

Vím, že se mnou spousta z vás nebude souhlasit. Na to jsem zvyklá, ale prosím, neberte tento článek tak, že se do někoho navážím, či snad nedej bože (i když toho bych raději vynechala) závidím, protože tak to vůbec není. Ono jak bych mohla závidět něco, když vím, že je pro to dáváno všanc vlastní zdraví. Pokud někoho uspokojuje život ve lži, plný materiálních věcí a na úkor zdraví je to jeho volba. Mně šlo jen o to poukázat na to, jak prapodivně až zvráceně je dnešní svět nastavený, protože zatímco být zlatokopkou je "v pořádku", tak prostituce je dalo by se říci tam, kde byla před několika staletími. Tomu ostatně odpovídají i zákony, které se od dob T. G.M skoro vůbec nezměnily.

Doufám, že se alespoň některým z vás dnešní článek líbil :)

Lena

Otázky na tělo #1


Krásnou středu :) 
Na Instagramu jsem se vás ptala, zda byste uvítali, kdybych občas napsala článek, kde bych zodpověděla několik otázek na tělo, na které se třeba nehodí odpovídat právě tam, nebo je odpověď na ně delší. Většina z vás byla pro, tudíž jsem vám další den dala možnost se mě zeptat. No a já pro dnešní článek vybrala 3 otázky.



Ano, je. Spousta lidí včetně mé rodiny si myslí, že jsem žila jen s alkoholičkou. Že byla věcně nalitá, tudíž se o mě moc nestarala, a já s ní tak vlastně neměla moc starostí. Což je hloupost, protože kdo někdy žil s alkoholikem, či jinak závislým člověkem, tak ví, že to není žádné jen. Jenže ona nebyla "jen" alkoholičkou. Když měla absťáky, ať už proto, že se snažila přestat nebo proto, že se zkrátka napít nemohla, tak mě jak fyzicky tak psychicky týrala. Dlouho jsem si nechtěla přiznat, že to bylo tyrání, vždyť je to moje matka, ale realita je taková, že bylo. Dvakrát mě málem zabila. Pamatuji, že když jednou měla popito, tak mě zavřela do naší miniaturní koupelny a mlátila mě hlava nehlava. Už za střízliva měla velkou sílu, a když se napila (nikoli opila), tak ještě větší. Když jsem se s tím svěřila babičce, tak se mi v podstatě vysmála a řekla mi, že v podnapilém stavu přece nemůže mít žádnou sílu a já jí tak mohla snadno přeprat a utéct. Tehdy jsem pochopila, že sveřovat se rodině a vůbec komukoli s tím, co se doma děje, nemá absolutně žádný smysl. Buď by mě odpálkovali, stejně jako babička, nebo by to ona popřela a hrála před nimi chudinku samoživitelku, což jí šlo mimochodem výborně, takže jsem si to nechávala pro sebe. 

Psychické týrání byla další lahůdka, ve které se vyžívala. Kolikrát jsem přišla domů ze školy a měla na jedné hromadě oblečení a věci z políček a šuplíků, protože jí se nelíbilo, jak byly uložené. Takže namísto, abych si dělala úkoly a připravovala se na další den do školy jsem je musela celé odpoledne přerovnávat a dávat zpátky. Nejednou přišla večer domů z odpolední směny, rozrazila dveře do pokoje, rozsvítila a všechny ty věci hodila znovu na hromadu a já musela vstát a znovu je dávat na místo jen při svitu malé lampičky, aby ona mohla spát (spaly jsme v jednom pokoji). Vůbec jí nezajímalo, že už jsem spala a že ráno vstávám do školy. Kolikrát mi během toho řekla, ať jdu spát, že to dodělám zítra, a když už jsem ležela a samým vyčerpáním skoro spala, řekla mi, ať vstanu a jdu to dodělat hned. A po chvíli se to opakovalo znovu a znovu. Takhle to dělala klidně i několik hodin. Když mi po několikáté, co jsem totálním vyčerpáním skoro spala řekla, ať vstanu a jdu to dodělat hned, tak jsem se kolikrát neudržela a normálně jí řekla, že  nepůjdu, protože jsem unavená a potřebuji se vyspat do školy. Načež mi začala vyhrožovat, že pokud nevstanu a nedodělám to hned, tak mě zbije. 

Nebo to takhle dělala se sešity do školy. Kolikrát stejným způsobem rozrazila dveře do pokoje, když přišla v noci z práce a začala mi jimi listovat. Pokud se jí nelíbilo, jak jsou napsané a jak si je vedu, tak mě nutila je v noci při svitu té stejné lampičky přepisovat, ale musela jsem psát potichu, aby ona mohla spát. Každou chvíli mě stejně okřikovala, že píšu moc nahlas. Nebo mi je rovnou trhala a já si je pak musela půjčovat od spolužaček a odpoledne je přepisovat, namísto, abych se učila na další den. 

Byla hrozný pedant na úklid. Neměla jsem problém uklidit, ale jí se nikdy nelíbilo, jak jsem uklidila. Vždy když přišla odpoledne domů z ranní směny, tak to po mně kontrolovala. Když jsem měla za úkol vysát, tak chodila po bytě a hledala sebemenší smítko, které by mi mohla vyčíst. Samozřejmě,. že vždy nějaké našla, a já tak musela v její přítomnosti vysávat znovu, což se neobešlo bez buzerace z její strany. Když se jí zdálo, že mám ten pokoj rychle vysátý (tehdy jsme měly doma koberce s vysokým vlasem a ty se vysávaly opravdu blbě), tak šla a znovu mi to kontrolovala. Když jsem měla třeba umýt koupelnu, tak hledala sebemenší kapku, kterou by mi mohla vyčíst. No a když jsem umyla nádobí, tak ho kontrolovala, zda je umyté pořádně. Samozřejmě, že vždy našla nějaký flíček. Ne proto, že by tam byl, ale proto, že ona ho tam chtěla najít, aby měla záminku mě seřvat, jak jsem neschopná a že ani to blbé nádobí neumím umýt pořádně. 

Toť v kostce život s mojí matinkou. 



Nejenže zkoušela, ale v jistém životním období jsem ho měla celkem pravidelně, protože můj bývalý milenec, který žije ve Švédsku, je původem z Iráku a dost ho vyžadoval. Zpočátku mi to nedělalo problém, jenže začal ho vyžadovat čím dál tím častěji (více než normální sex) a to už na mě bylo moc. Ostatně to byl hlavní důvod, proč jsme se přestali stýkat. Neměl ho zrovna malého a vždy to, alespoň z počátku, celkem bolelo. A to i když použil gel a šel na to pomalu.  

Tím tě nechci odradit, to vůbec ne. Člověk by měl zkoušet nové věci a nějakým způsobem se rozvíjet. A to i v sexuálních praktikách a hrátkách, tedy pokud je mu to blízké a má o něco takového zájem, samozřejmě. 


Jak tedy na to? 

Doporučuji se předtím samozřejmě co nejlépe vyprázdnit. Je důležité, abys byla co možná na nejvíce uvolněná, protože onen otvor je primárně určen na jinou funkci, tudíž se mu to z počátku nebude líbit, ale když budeš uvolněná, půjde to mnohem lépe. Klidně popros partnera o masáž celého těla, včetně onoho místa. Co se týče oleje, tak vám bude stačit i obyčejný dětský, nebo zkuste nějaký masážní například od značky Saloos, obojí se dá sehnat v dm drogerii. Udělejte si hezký večer, zapalte svíčky, pusťte nějakou příjemnou hudbu, klidně si dejte i vínko a začněte hezky pomalu onou masáží. 

Samozřejmě k análnímu sexu budete potřebovat gel. Za sebe doporučuji nějaký na silikonové bázi. Mým nejoblíbenějším, který používám již řadu let je GLIDE 4you. Dá se zakoupit i v některých lékárnách. Vyhněte se těm na bázi vodní, jelikož mají tendenci vysušovat a taky těm, co jsou určeny jen k tomuto účelu. Většinou mají vlastnost dané místo více či méně  znecitlivit, což se sice může zdát v daný moment fajn, ale další den už to tak fajn není a byla bys ráda, kdybys mohla chodit či se bezbolestně posadit. Samozřejmě tohle je velice individuální. Také záleží na velikosti partnerova přirození a na tom, jak něžný a opatrný bude. Nespěchejte, udělejte si hezký večer, jehož vrcholem bude právě tento druh sexu :)



Již několik let se holím pánským strojkem Gillette Fusion ProGlide v kombinaci s nějakým krémovým sprchovým gelem. Ano, vím, že existují pěny či gely na holení, ale pro mě to je krok navíc, na který nemám většinou čas. Hlavně jsem nikdy nevypozorovala, že by oholení s pěnou či gelem bylo lepší či účinnější. Před holením vždy pokožku ve vaně za pomocí sprchy nahřeji hodně teplou vodou, aby se póry otevřely a chloupky šly snáze oholit. Po holení se na závěr vždy osprchuji velice vlažnou až lehce studenou vodou, aby se pokožka zklidnila. No a na závěr pokožku ošetřím nějakým tělovým balzámem či mlékem.

Velice výjimečně se mi stává, že bych po holení měla červené pupínky, nebo že by mi snad chloupky zarůstaly. Ovšem slyšela jsem, že je na to dobrý buď obyčejný dětský pudr nebo tento krém po holení za pár korun, tak třeba to někomu z vás pomůže :)

Co mě trápí daleko více jsou viditelné chloupky i po oholení. Tím, že jsem hodně světlá a chloupky mám dost tmavé jakoby prosvítají. Kdoví, třeba se časem odhodlám k laserovému odstranění, které si spousta žen tolik chválí :)

Doufám, že se vám dnešní článek líbil. Pokud byste k němu měli nějaký komentář či připomínku, tak budu moc ráda, když mi napíšete DM na mém Instagramu. Mějte fajn zbytek dne.

Lena :) 

Návrat


V Praze

Sedím na posteli a koukám na svůj šedo-černý kufr, který je naproti. Na jeho uchu je up stále lístek, který o něm prozrazuje, že byl odbaven. Přepadá mě pocit nostalgie a vzápětí obrovský smutek z toho, že to skončilo. Vždyť kolikrát jsem s ním šla několik kilometrů, kolikrát jsem ho tahala a nadávala, že jsem si při jeho koupi nevšimla vystouplé části, která ohraničuje výsuvné madlo, takže když jsem ho brala za ucho a šla s ním třeba do schodů, tak mě dost nepříjemně tlačila do stehna. Kolikrát jsem nadávala na štěrkové kamínky, které jsou až na výjimky po celém Finsku, protože je používají namísto soli nebo písku. Teď mi to chybí. Za to všechno, na co jsem "nadávala", bych teď dala nevím co. Kdyby to šlo, kupuji zítřejší na nějakou dobu poslední let zpátky a jsem tam klidně další čtyři měsíce, nebo taky napořád. Nejde to. Mám tu nějaké povinnosti, které musím splnit. Teď je jedna z těch chvil, kdy nemohu dělat to, co chci (jako například koupit onu letenku a letět zpátky), ale kdy musím. Musím udělat tohle, musím udělat támhleto. Nutno podotknout, že to bytostně nesnáším. Cítím se, jako kdybych se vrátila do vězení. A taky že jo!


Ještě ve Finsku 

Tu situaci si pamatuji velice přesně. Seděla jsem u stolu a odhodlávala se zavolat do letecké společnosti, abych před koupí letenky zjistila, zda mají na letu volné místo pro psa. Přála jsem si, aby mi řekli, že nemají a že budu muset zvolit jiný let. Věděla jsem, že bych jiný let nezvolila. Brala bych to jako znamení, že mám zůstat. Muž na druhém konci mi řekl, že na letu žádný pes nahlášený není, takže letenku mohu bez obav koupit a zavolat jim zpět, abych psa přidala. Šla jsem do r-kiosku, koupila paygoo gift card na kterou jsem nahrála potřebné množství peněz (musela jsem koupit dvě, protože  změnili podmínky a namísto 200 euro šlo nahrát maximálně 150 euro, což by stačilo na letenku pro mě, ale ne pro princeznu) no a šla zpátky, kde jsem se další hodinu odhodlávala letenku koupit. 

Nakonec jsem jí koupila, vždyť co mi zbývalo. Práce posledních několik dní moc nešla, no  a nebýt stálých klientů, tak bych byla "v háji". Navíc, byla jsem tam přes 4 měsíce, aniž by o mně tamní úřady věděly, což nebyl dvakrát příjemný pocit. Jasně, kdyby bylo nejhůř, mohla bych zalhat, důkaz, že jsem byla mimo Finsko jsem měla, ale nechtěla jsem, aby k tomu došlo. V tu chvíli pro mě bylo zkrátka lepší letět zpátky. Podotýkám, že v tu chvíli. 




Den odletu

Odlétala jsem ve čtvrtek 12.03.20 odpoledne. Ráno jsem vstala, šla ven s Ellinkou, uklidila apartmán a vyrazila na nádraží, které jsem měla kousek. Ačkoli jsem byla ve městě Espoo, což je město hned u Helsinek, tak mi odtamtud žádný přímý vlak na letiště nejel. Měla jsem několik možností, kde přestoupit, já se rozhodla pro přestup v Pasile, což je část Helsinek. Překvapilo mě, jak je nádraží na rozdíl od toho přímo v centru obrovské a moderní. Měla jsem čas, takže jsem si zašla do K-Marketu pro vodu a pro poslední karelské pirohy. Sedla jsem si tam na takové obří posezení, kde byla naštěstí možnost si nabít i mobil, což jsem velice ocenila. Jak jsem tam tak seděla čekala jsem, že mě přepadne smutek či zlost, ale nic takového se nedostavilo. Můj mozek se tomu bránil zuby nehty. Jako by mi snad ani nedocházelo, že za pár hodin odlétám. V tu chvíli jsem si říkala, že to určitě přijde na letišti a v letadle.

Úspěšně jsem si zarezervovala ubytování v Praze, jehož cena mi oproti tomu, kolik jsem platila ve Finsku přišla úsměvná, a jen jsem tam tak seděla a užívala si poslední chvilky. Mrzelo mě, že to končí a já musím zpátky. Po chvíli jsem se naštvaně zvedla a šla směrem na nástupiště. Říkala jsem si, že je lepší, když budu na letišti dříve než později. 

Cesta na letiště byla taková nijaká. V hlavě jsem měla podivné prázdno, ale naštvaný pocit se mě pořád držel. Zpátky se mi nechtělo ani v nejmenším. Do toho jsme si psali s mým finským kamarádem, což na situaci taky zrovna nepřidalo, spíš naopak. 

Vystoupila jsem z vlaku a šla na terminál. Při cestě na něj mě až šokovalo kolik lidí se středními a velkými psy jsem potkala. Jen jsem doufala, že jejich cesta byla nutná. Já bych to srdce na to, dát psa do zavazadlového prostoru, neměla. 

Byla jsem tam brzy, a to tak moc, že odbavovací přepážka byla ještě zavřená. Našla jsem si poblíž volné místo, kam jsem si sedla. Vedle mě byli dva cestující, kteří jako jediní kolem měli roušky. Přišlo mi to úsměvné. V tu chvíli jsem netušila, že jí za pár dnů budu muset nosit taky. Po chvíli jsem díky jejich vzájemné konverzaci zjistila, že to jsou Češi. Přebalovali kufr, načež jsem díky nim zjistila, že je tam váha na zavazadla. Bála jsem se, abych neměla nadváhu, jako když jsem letěla tam. Přebalení kufru jim trvalo věčnost a u toho jsem slyšela jednu stížnost za druhou. Jako proč přepážka ještě není otevřená, když zbývá 15 minut a proč ČSA nemá možnost elektronické vstupenky a musí mít papírovou atd. Myslela jsem, že mě trefí. Přesně to byl jeden z důvodů, proč se mi tak moc nechtělo zpátky. Finové si nestěžují a berou věci tak jak jsou. To my Češi moc neumíme. Někdy si dokonce říkám, že máme stěžování a kritizování v krvi. Už jsem se chystala dát si sluchátka do uší, když najednou vstali a šli si stoupnout do té dlouhé fronty. Zvážila jsem kufr, který neměl ani 22 kg a šla si tam po chvíli stoupnout taky. Lidi ukazovali prstem na moji tašku, kde byla Ellinka, no a paní u odbavení se mě ptala, kde mám onoho nahlášeného psa, načež jsem tašku s Ellinkou více zvedla a zeptala se, zda ji mám dát na váhu. Prý není potřeba. Vzala jsem veškeré dokumenty včetně palubní vstupenky, kterou mi dala a jelikož jsem měla ještě čas, šla jsem vyvenčit Ellu, a pak rovnou ke kontrole. Jak jsem dávala věci do těch plastových boxů, vytáhla jsem Ellu z tašky a paní, co čekala u vedlejšího pásu si nás "nenápadně" fotila. Tedy spíš Ellu :D Kontroly jsem se bála ze všeho nejvíc, a to kvůli obsahu peněženky. Když jsem čekala na kabelku, měla jsem žaludek snad až v krku. Nevím, jak bych  to vysvětlila. Naštěstí vše proběhlo hladce a my šly čekat před bránu. Ellinka byla pořád mimo tašku. Chtěla jsem, aby v ní byla co nejméně. Takže tam seděla vedle mě a z okna se koukala na letadla. 

Když jsem v letadle dosedla na sedačku, ještě jsem se rychle podívala na zprávy, zda je něco nového. Vědela jsem, že se vracím jen tak tak. Let jako takový probíhal v pohodě. Celou řadu jsem měla pro sebe, takže jsem tašku s Ellou dala na sedadlo vedle sebe. Ačkoli jsem byla smutná a naštvaná, nebrečela jsem. Jako kdyby mi to stále nedocházelo. V průběhu letu si na sedadlo do uličky přisedl klučina, co jsem tak vypozorovala, jeho přítelkyně seděla na tom v druhé řadě. Skládala Rubikovu kostku. Vždy jí složila, on rozložil a ona jí zase složila. Byl to takový cyklus. Nevím proč, ale uklidňovalo mě to. Díky tomu mi let utekl, ani jsem nevěděla jak. 

Letadlo přistálo a já slyšela jak nějaký Fin telefonuje. Říkala jsem si, že je to na nějakou dobu naposledy, co takhle slyším finštinu. No a jedna Finka se na mě mile usmála, když jsem si brala kabelku z úložného prostoru nad sedačkami. Tak a to byl poslední úsměv od cizího člověka, projelo mi hlavou. 

Když jsem šla směrem k pásům pro kufr, cítila jsem se divně. Bylo zvláštní být po tak dlouhé době zpátky. Při cestě na byt mi vše připadalo skoro stejné jako před odletem. Čekala jsem, vzhledem k situaci, o které jsem četla v médiích, nějaké změny, že bude něco jinak, ale kromě dvou žen, které na letišti rozdávali nějaké letáčky a dezinfekci v letištní hale, nic. 

Ubytovala jsem se, vyvenčila Ellinku a šla  do obchodu koupit si něco na jídlo. A tehdy přišla ta očekávaná změna. Bylo to tam jako po vykradení, spousta regálů prázdná či poloprázdná. Nakonec jsem něco koupila a šla zpět.




První týden 

Přišlo to na mě hned ten večer. Obrovský smutek, lítost a pláč. Ačkoli jsem se snažila být silná a brát situaci takovou jaká je, nešlo mi to.  Brala jsem to jako trest, že jsem zpátky, ale říkala jsem si, že to tady nějak přežiju. Následující večery se nesly v podobném duchu. Smutek a lítost se střídala s hysterickým pláčem, který nešel zastavit. Kolikrát jsem měla pocit, že to nezvládnu. 


Po měsíci 

Po nějaké době jsem to přestala brát jako trest. Říkala jsem si, že čím hůř budu nastalou situaci brát, tím pomaleji mi bude čas tady utíkat. Začala jsem se na to dívat jinak. Říkala jsem si, že když už jsem tady, tak ten čas využiji. Jistě, možnosti jsou prozatím omezené, to ale neznamená, že to nejde, naopak. Začala jsem lépe jist, více si vážím času venku, protože ho prozatím moc není a příští týden se vrhám na mé oblíbené cvičení podle Cindy Crawford. Pro někoho to není nic moc, pro mě je to dost, alespoň prozatím. 


Návrat zpět 

Možná se někteří ptáte, kdy se vrátím zpátky. Jestli si myslíte, že poletím prvním možným letem, tak jste na omylu. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že se tam nahrne hromada holek a bude tam prostitutek jako hub po dešti. Nemám strach z konkurence, jen nechci být mezi prvními, co se tam nahrnou. Stále naivně doufám, že budu moci odletět v polovině srpna a zažít ještě kousek finského léta. Jejich noci, kdy se v létě nikdy úplně nesetmí mi opravdu chybí. 

(Ne)spolehlivý klent a můj první meeting bez agentury


Když jsem nedávno v archivu úplně prvního a původního blogu něco hledala, narazila jsem při tom na pár článků, které šly ještě otevřít. Neni jich moc, ale na Instagramu jste si ohlašovali, že by vám nevadilo, kdybych je  tu postupně publikovala. No a dnes přicházím s prvním

11.11.2014

Jednoho dne mi přišel email od muže z Hamburku. Psal, že je právník, a rád by mě pozval do jeho města na 12 hodin, tedy na overnight. Vyměnili jsme si pár emailů, a ani jsem se nenadála už jsem měla v příloze letenky.

Meeting se konal až za tři týdny, den před odletem jsem se jej zeptala, zda tedy vše platí. Neodpověděl. Bylo mi z toho celkem na nic, protože po emailu se to zdál být milý a upřímný člověk.

Další den mi v dopoledních hodinách přišla sms, že samozřejmě vše platí, ovšem do odletu zbývaly asi dvě hodiny. Bylo mi jasné, že to nestíhám. Napsala jsem mu sms, kde jsem mu sdělila, že píše pozdě, a s meetingem jsem tedy nepočítala. On mi napsal omluvu za jeho pozdní reakci. Prý práce. Vzhledem k času jsem let bohužel nestíhala. Myslela jsem, že bude naštvaný, ačkoliv to nebyla moje chyba. Nebyl. Napsal mi, že večer odlétá ještě jeden let do Hamburku, a prosil mě, abych přiletěla, nabídl mi dokonce i více peněz. Souhlasila jsem. Nesouhlasila jsem kvůli vyšší odměně, ale proto, že jsem se za to cítila tak trošku odpovědná. Obratem mi poslal letenku. Obvykle se na let strašně těším, a je mi jedno zda jde jen o krátký let jako v tomto případě, nebo o delší let, létání miluji. Ovšem v příloze emailu jsem se dozvěděla, že letím společností, kterou bytostně nesnáším, ačkoliv jsem s ní nikdy dříve neletěla, a nikdy ani neplánovala letět. Takže mé obvyklé těšení na odlet a na vše kolem toho, se změnilo v paranoidní představy o tom, že se letadlo zřítí a podobně.

Cesta na letiště byla strašná, měla jsem pocit, že trvá věčně, byla jsem vyklepaná jak ratlík, snažila jsem se sama sebe uklidňovat, ale jakmile jsem pomyslela na společnost, kterou letím bylo mi na omdlení. Takhle se nechovají snad ani lidé, kteří letí poprvé, pomyslela jsem si.

Na letišti jsem si šla k dotykovému monitoru vytisknout palubní vstupenku, a málem jsem padla na zadek, klient mi zaplatil business třídu. Najednou mi bylo strašně fajn, jako by mi spadl ze srdce obrovský kámen, který mě celou cestu tak strašně tížil, docela jsem se na ten let i těšila :-)

S sebou jsem měla jen příruční zavazadlo, takže jsem vynechala návštěvu přepážky a šla rovnou ke kontrole. Tam to proběhlo hladce jako vždy, aneb jsem tam opět strávila kus svého mládí, protože ačkoliv jsem vše měla uložené jak má být, pořád se jim něco nezdálo. Já nechápu co jim na mně vadí :D no a pak už klasicky čekačka před odletovou bránou.

Při nástupu do letadla mi bylo oznámeno, že se mohu posadit kamkoliv do přední části, protože jsem jediný pasažér, který letí business třídou. Ihned po usednutí mi bylo nabídnuto něco k pití. Ačkoliv nepiji vybrala jsem si šampaňské, tento let jsem si chtěla maximálně užít, se vším všudy :-)

Pohledy závistivých Čechů, kteří nastupovali do letadla ihned po mně nebraly mezí. Já nechápu proč jsme tak závistivý národ, opravdu.

Během letu jsem se krásně najedla, a než jsem se nadála, už jsme přistávali. Než jsem zamířila ke klientovi navštívila jsem ještě WC, kde jsem překontrolovala make-up. V téhle části jsem vždy nervózní, a to při cestě za klientem, kdy mě od něj dělí jen pár krůčků. Hlavou se mi honily otázky, jak asi bude vypadat, a co když se mu náhodou nebudu líbit. Pokud nevykročíš směrem k němu, tak se to nikdy nedozvíš, znělo mi v hlavě.

Klient byl milý, usměvavý padesátník. Přivítali jsme se a vyrazili společně ven k taxíku. Říkal, že budeme na hotelu, protože rekonstruuje dům. V taxíku jsme si povídali, měl perfektní angličtinu, a tak mi konverzace s ním nedělala žádný problém. Povídal mi o své práci, a ptal se, zda jsem již někdy v minulosti navštívila Hamburk. Odpověděla jsem, že ne.

Po příchodu na pokoj jsme si na uvítanou otevřeli láhev šampaňského, a po chvíli konverzace proběhl sex. Poté jsme si zase povídali, byl opravdu milý, co mi na něm ovšem vadilo bylo to, jakým způsobem mě líbal. Při líbání byl strašně hrubý až surový, jeho jazyk jsem cítila až v žaludku.

Po sprše jsme se oblékli a společně vykročili na večeři. On si dal steak a já jako správná dívka Caesar s kuřecím masem :D, nyní chtěl na oplátku zase něco vědět on o mně. Začala jsem mu vyprávět tu pohádku, kterou říkám každému (skoro každému) klientovi.

Po večeři následovala krásná procházka k místní řece, musím říci, že Hamburk se mi zalíbil. Byla teplá krásná noc. Po procházce jsme šli zpět do hotelu, kde následovaly nějaké ty hrátky, a pak spánek. Klient si asi myslel, že s ním budu dovádět celou noc, a že já vlastně spát nepotřebuji, protože platí za můj čas, a né za to abych tam spala. Tůdle. Už při hrátkách s ním mi padala hlava.

Ačkoliv jsem spala celou noc, tak jsem při ranním probuzení cítila strašnou únavu, nespala jsem moc dobře, ostatně jako vždy když spím v jedné posteli s klientem. Prostě to není ono. Po ranní hygieně mi zavolal taxíka, já se s ním rozloučila, poděkovala mu za krásně strávený čas a odjela směrem na letiště. Na letišti jsem byla velice brzy, a tak jsem si v místní kavárně dala latté a čekala na let. Zvláštní je to, že si na samotný let zpátky příliš nepamatuji, co ovšem bylo důležité je to, že jsem se domů vracela s příjemným pocitem a o pár set euro bohatší :-)

Jak to vidím dnes

Byl to jeden z těch klientů, který si myslel, že když to řeknu na plnou pusu, prošukáme celou noc. Po tomto meetingu jsem neměla moc dobrý pocit. Celé to bylo takové naškrobené a já už tehdy tak nějak tušila, že meta luxusní společnice nebude nic pro mě. Později se to ukázalo jako fakt. Více si o tom můžete přečíst v tomto článku.

Mějte príma den a dávejte na sebe pozor  :) 

Rekord


Byl to jeden z těch unylých dní, kdy jsem snídala až někdy po 10:00, takže o nějaké připravenosti na klienta nemohla být v  tu chvíli řeč, ačkoli mám na inzerci napsáno, že pracuji od 10:00. Na hlavě jsem  měla mastný drdol, na sobě oblečení, ve kterém bývám během dne, a ačkoli jsem si říkala, že bych se už měla jít nachystat, protože nikdy nevím, kdy telefon zazvoní a klient bude chtít přijít, tak jsem se k tomu pořád neměla. To, o kolik jsem přišla klientů díky své neorganizovanosti a nepřipravenosti, bych nespočítala. A ačkoli si vždy říkám, že od nového týdne budu každý den v 10:00 na značkách, to znamená osprchovaná, oholená, s umytými vlasy, když bude třeba (myju si je jednou za 2-3 dny), natřená tělovým mlékem a v mém oblíbeném županu sedět u stolu či na sedačce, tak tomu tak nikdy není. Představa to je ovšem krásná, ne že ne. Třeba jednou :D  

A tak tomu bylo i v onen den. S mastným drdolem a v černých lehce vytahaných legínách a tričku jsem seděla u stolu a končila se snídani. Popíjela jsem ranní kávu, když v tom mi zazvonil telefon. Zvedla jsem ho, muž na druhém konci byl hrozně příjemný. Zeptal se, zda mám teď čas. Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem mu, že můžu za hodinu. Když bych měla umyté vlasy, pak by mi hodina stačila, ale normálně na přípravu na klienta i s mytím a sušením vlasů potřebuji minimálně hodinu a půl. Domluvili jsme se na 11:45 a já zavěsila. Velké číslice na displeji telefonu mi jasně ukazovaly čas 10:50. Průser, pomyslela jsem si. To přece nemohu za žádnou cenu stihnout, jak? Rychle jsem dala špinavé nádobí od snídaně do myčky, ze skříně posbírala veškeré serepetičky o kterých jsem věděla, že je budu potřebovat to znamená ručníky, žiletku, sprchový gel, hřeben, šampón a kondicionér a vyrazila do koupelny, kde jsem v rychlosti rozčesala vlasy a fofrem dala sprchu. Chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych jela na autopilota. Ještě aby ne, vždyť jsem v oboru skoro osm let. Při holení jsem měla strach, abych se v té rychlosti, jakou žiletka klouzala po pokožce nepořezala. Vždy mi vše dlouho krvácí a to by mě solidně zdrželo. No  a zdržení byl pro mě v tu chvíli luxus, který jsem si opravdu nemohla dovolit. Naštěstí se tak nestalo. 


Po sprše jsem vlasy i sebe zabalila do ručníků a šla do pokoje, kde jsem se díky telefonu, který mi oznamoval příchozí sms zprávu dozvěděla, že jsem celý ten koupelnový proces,  který mi normálně trvá kolem 20 minut a který jsem započala v 10:55 stihla za 11 minut, protože čas ukazoval 11:06. Díky tomu jsem měla pocit, že to snad stihnu, aniž bych klientovi musela říct, ať mi dá ještě 5 minut. Což bytostně nesnáším, ale někdy to jinak nejde. Rychle jsem se natřela tělovým mlékem, použila antiperspirant a oblékla se do spodního prádla. No a přišla na řadu pleť. Tu jsem přejela tampónkem s tonikem a natřela krémem. Normálně používám arganový olej, ale je celkem mastný a já se nechtěla zdržovat. Ono i když ho nanesu málo, tak je pleť po něm mastnější než po krému. No a na řadu přišlo líčení. Nanesla jsem makeup, který jsem pořádně zapracovala štětcem. Po něm jsem pod oči na nos a na bradu nanesla korektor, který nejenže mi pomohl zakrýt ty malé kráterky na bradě, ale ještě obličej prosvětlil a prozářil. Celé dílo jsem zapudrovala, namísto tužky na obočí, kterou používám, když mám čas jsem použila barevný gel, který nejenže mu dodal barvu, ale ještě ho zafixoval. Poté jsem nanesla tvářenku a balzám na rty, kterým jsem dodala zdravější barvu trochou rtěnky. Vše jsem uklidila, vzala mobil a šla do koupelny. 

Tam jsem se pustila do vlasů, do jejichž konečků a délek jsem nejdříve vnesla několik pumpiček vlasového oleje a započala se sušením. Když mám čas tak vlasy nejdříve nechám proschnout a následně dosuším fénem, většinou na nejnižší teplotu, abych jim dávala zabrat co nejméně. Jenže ten jsem neměla. Takže jsem jak rychlost tak teplotu nastavila na maximum a pustila se do "práce". Nemohla jsem jinak. Po vysušení jsem vlasy opatrně od konečků rozčesala (nikdy vlasy nečešu mokré), doupravila, odnesla zbytek serepetiček z koupelny a oblékla si šaty. Zkontrolovala jsem byt, zda je vše ok tím myslím nachystaný ručník pro klienta, rozsvícená lampička, kondomy a kapesníky na svém místě atd. No a když jsem se podívala na hodiny, bylo 11:40. Celý ten proces mi s vypětím všech sil, u kterého jsem málem vypustila duši trval 45 minut, takže co se týče chystání se na klienta, trhla jsem nový osobní rekord. Nikdy bych si ani na vteřinu nepomyslela, že zvládnu být nachystaná tak rychle i s mytím a sušením vlasů. Pravda, praxe mám víc než dost :)

Vítejte :-)


Přemýšlela jsem, jak to pojmout. Jak to uchopit tak, aby mě psaní blogu opět bavilo. Aby to byla zase jedna z těch činností, která mi bude dávat smysl a kterou budu dělat ráda a pravidelně, protože jinak to dle mého názoru nemá smysl. A hlavně, ke které se nebudu muset dokopávat, jak je rok dlouhý. Jasně, občas se musíme dokopat i k činnostem, které máme rádi, ale mě by mnohdy k napsání článku na blog nikdo nedostal ani párem koní. A tenhle stav se bohužel stupňoval. Věděla jsem, že je problém ve mně, ale nevěděla jsem, kde se ten problém vzal a proč vznikl.

Došlo mi to, když jsem měla jedno ze svých "plodících" období. Trávila jsem na Instagramu neskutečné množství času (někdy i přes 8 hodin denně), a to jen proto, abych mohla rýpnout zpět ty, co rýpali a někteří bohužel stále rýpají do mě. Nebo abych se mohla veřejně jen tak někomu vysmát a zkritizovat ho za to, co dělá, protože když to dal veřejně, tak přece můžu, proč by ne. Ne, nemůžu. Je každého věc, co a jak dělá, a to i když to dá veřejně. Tímto se ti, Hani, velice omlouvám. Chovala jsem se jako blbka. Seděla jsem s telefonem v ruce a říkala si mám já tohle vůbec zapotřebí? Přináší mi to do života něco prospěšného a užitečného? Jsem takhle se svým životem spokojená? Odpověď na všechny otázky byla ne. V hlavě se mi k té odpovědi cpaly tři velké červené vykřičníky a hlasitá ohlušující siréna. To vše dohromady mi říkalo, že je nejvyšší čas se konečně vzpamatovat, než bude příliš pozdě. No a tak jsem s tím v podstatě ze dne na den přestala, a výsledek? Nikdy mi nebylo líp! A hlavně tohle období (karanténa) je pro zamyšlení se nad sebou a nad svým životem více než přínosné, protože když ne teď tak kdy?! 

Po dlouhých letech jsem se konečně zaměřila na sebe a začala na sobě pracovat. Snům a cílům, které jsem měla v hlavě několik let jsem dala nějaký smysl a řád a konečně jsem začala dělat něco pro jejich naplnění. Snění je fajn, ale pokud nezvednete zadek a nezačnete pro ně něco dělat, pak se nikdy nesplní, a  vy pouhým sněním ztrácíte čas a energii, kterou byste mohli věnovat k jejich realizaci. Ostatně tak, jako jsem ji několik let ztrácela já. V rámci své cesty jsem se rozhodla, že stáhnu z blogu i Instagramu svůj obličej a celkově budu méně aktivní. Původní plán byl, že si dám od Instagramu několikatýdenní pauzu, ale věděla jsem, že nebudu chtít tak dlouho s blogem čekat, no a blog by měl bez Instagramu sakra mizernou návštěvnost, a to jsem nechtěla. Kdy se vrátím v plné parádě, netuším. Den ode dne mi to tak vyhovuje čím dál tím víc. No a někteří sledující mi streamy natolik zprotivily, že mi ani ty vůbec nechybí. Před pár dny se mi po několika měsících podařilo ve chviličce napsat článek na blog, z čehož mám dodnes ohromnou radost. Možná to bude znít hloupě, ale beru to jako znamení, že jsem se vydala tím správným směrem. 

Co se týče blogu, tak zpočátku bude nový článek každou neděli. Postupem času bych se ráda dostala na dva články týdně, ale na to je ještě brzy. Nejdříve si potřebuji zajet tu jednotýdenní rutinu, no a pak se mohu posunout dále. Občas přidám i článek, který se nebude věnovat mé práci. Bude to třeba názorový článek nebo článek, který se bude týkat mé cesty atp. Kdybyste měli jakékoli názory či připomínky k blogu, budu moc ráda, když mi o nich napíšete, a to buď formou soukromé zprávy na můj Instagram, nebo na email blog@denikprostitutky.cz

Mějte se zatím krásně a dávejte na sebe pozor ♥ 

Schůzka


Sedím v Pendolinu a přemýšlím, co budu dělat. Na férovku si říkám tak a co teď? Je mi 26 let a já nemám ponětí, co se životem. Jediné, co vím je, že chci pokračovat v práci prostitutky. Baví mě, jsem za ni více než dobře finančně ohodnocená, tak proč s ní přestávat. Jistou představu jsem ovšem měla, vysnila jsem  si ji už v pubertě. Měla jsem to tak krásně naplánované, tak krásně vizualizované, ale nakonec se mi to celé zbortilo jako domeček z karet. Jenže zatímco domeček z karet můžete znovu postavit, tak tohle se už znovu postavit nedá. Ze sutin zkrátka solidní základy nepostavíte, ani kdybyste se na hlavu postavili. Někde jsem slyšela, že se musíte ztratit, abyste našli, co hledáte. Ztracená jsem jako Kevin ze Sám doma 2, ale to, co hledám, jsem zatím nenašla. Otázkou zůstává, zda vím, co hledám. Myslela jsem si, že vím, ale teď si nejsem jistá. 

Schůzka proběhla. Měla jsem od ní tolik očekávání. Vkládala jsem do ní tolik nadějí a všeho, co jen šlo. Doufala jsem, že to nějak půjde, abych tu mohla legálně zůstat, dělat co dělám teď, ale jen do doby, než bych se naučila pořádně finsky, mohla si dodělat školu a najít si normální práci. Realita tak jednoduchá není, bohužel. Ano, šlo by to, ale musela bych lhát, jako když tiskne. Na to nejenže nemám žaludek (už vůbec ne v cizí zemi), ale vím, že bych při vyprávění té své pohádky o tom, co tu budu dělat vybouchla a vše jim narovinu řekla. Což by rozhodně neprošlo, i když tu prostituce není nelegální. Problém tkví v tom, že stejně jako v Česku, není zlegalizovaná. Tudíž tu z ní nelze legálně odvádět daně. No a proto bych musela lhát v tom, čím se moje firma bude zabývat a co bude poskytovat. Ano, pro svoje počínání tady bych musela založit firmu, jinak by to nešlo.

Abych mohla ve Finsku legálně žít a pracovat, potřebuji finské identifikační číslo. Bez něj se tu nehnu. Tím myslím hlavně to, že bez něj tu nezískám byt k dlouhodobému pronájmu a věřte, že je sakra rozdíl platit kolem 800 euro měsíčně a kolem 3000 euro měsíčně. K jeho získání, tedy k získání onoho čísla, je potřeba vyplnit on-line formulář na stránkách imigračního oddělení, zaplatit poplatek a dostavit se na pohovor. Tam by po mně chtěli buď pracovní smlouvu nebo onu pohádku o tom, jak a v jakém oboru budu podnikat. Jde jim zkrátka o to, abych prokázala, že nebudu žít z peněz státu a nebudu tak další z těch, co bude žít ze sociálních dávek. Což naprosto chápu a respektuji.


No a tu stejnou pohádku bych pak musela převyprávět na úřadě v daném městě, kde bych chtěla žít a ono podnikání provozovat. Tedy co přesně budu dělat, jak to budu mít finančně ohodnoceno atd. No a samozřejmě, že by se mě jakožto cizinky, ptali o to více. Bylo mi také řečeno, že by bylo lepší mít na reklamě fotky bez obličeje. 24 procent z mého podnikání by šlo státu, a já bych si mohla nechat proplácet 24 procent za náklady, tedy za kondomy, gely, kapesníky, kosmetiku a další. Tady nastává další problém a to ten, jak si to odečíst, když na vše bych musela mít doklad. To by se dalo vyřešit najitím dobrého účetního, který by mi mohl případně poradit, ale ani to by nebylo lehké. V podstatě jsem se dozvěděla, že najít tady dobrého účetního je stejné, jako najít jehlu v kupce sena.

Na základě všech těch překážek (a že jich není málo), jsem se rozhodla to raději nepokoušet. Já jsem fakt mizerná lhářka a věřím, že by mě buď prokoukli, nebo bych jim řekla pravdu tak, jak leží  a běží. Spíš to druhé, protože už po pár slovech bych se neudržela. Já tu zkrátka nechci žít na základě lži, na kterou bych musela stavět další a další lži viz účtenky a kdovíco dalšího. Taky mít na reklamě fotky se zakrytým obličejem není nic pro mě. Já se nikdy za svoji práci nestyděla. Ano,  když jsem začínala pracovat sama na sebe, měla jsem na fotkách zakrytý obličej, ale to jen proto, že jsem nevěděla pořádně, co a jak.

Je na čase si přiznat realitu a to, že takhle to dál nejde. Dávat cca 4000 euro měsíčně za náklady na život tady (bydlení, reklama, vlaky, jídlo, kosmetika a další), je z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Ono by to udržitelné bylo, kdyby práce bylo stejně jako před lety, kdy ještě fungoval původní reklamní server. Od jeho pádu to jde s prací tady od desíti k pěti. A taky je mi těch peněz hrozně líto, ne že ne. Jistě, v Česku budu mít z klienta méně peněz, ale taky o více než polovinu (po najití vhodného dlouhodobého pronájmu) nižší životní náklady. A taky jsem unavená z neustálého cestování a přesouvání se z města do města. Zkuste si představit, že po dobu tří měsíců, budete zhruba dvakrát do týdne měnit město. Jo, je to na palici, a ačkoli to nerada přiznávám, tak mi to pomalu, ale jistě začíná lézt na mozek. Kolikrát se ráno probudím a sama sebe se ptám v jakém městě to vlastně jsem nebo co že je vlastně za den. Tím neříkám, že už se sem nikdy nevrátím. Vrátím, ale na kratší dobu cca 14 dní až měsíc, déle tu zůstávat nebudu. Nevím přesně, kdy se do Česka budu vracet, ale určitě to bude během března. A víte co? Já se tam začínám i docela těšit :)

Co se děje #1


Sedím v Tampere a kopu se nudou do zadku. Kdyby mě dnes nezachránil stálý klient, tak jsem na krásné kulaté nule. Ještěže zítra odjíždím. Nesnáším takové dny. Není jich moc, ale jsou. Stejně jako ty, kdy nevím, kam dřív skočit. Tady by se asi hodilo napsat spíš na koho. No a kdy nemám čas se ani pořádně najíst, či si vydechnout.  A aby toho nebylo málo, jsem posledních několik dní přepadlá, nic mě nebaví, občas si pobrečím a ze všeho nejradši bych utekla na nějaký finský ostrůvek, přemýšlela o tom, co vlastně chci a jen BYLA. Nic víc. Nic míň.

Dokonce si v tomhle svém prapodivném stavu, ve kterém se aktuálně nacházím, začínám pohrávat s myšlenkou, že bych se na několik týdnů vrátila do Česka. Ano, opět :D Ukázala se tam, zašla si ke kadeřnici, k zubaři, vyřídila si pas, sebrala veškerou odvahu a konečně si nechala vpravit ten jedovatý hnus do čela a sešla se s pár nejen stálými klienty. No a za měsíc plus mínus bych se vrátila zpátky. Když jsem se ale dívala na krátkodobé pronájmy, jímala mě hrůza. Bylo mi špatně a chvílemi jsem měla pocit, že se skácím k zemi jako pytel brambor. Ne snad proto, že by ty pronájmy byly drahé, to vůbec ne (tady platím v průměru 90 euro na noc, tam bych platila nanejvýš tak 40 euro na noc), ani ne proto, že by se mi tam nechtělo, jak jsem se celou dobu mylně domnívala, ale proto, že se bojím toho, že bych se odtamtud už nevyhrabala, nebo že by mi to trvalo příšerně dlouho. Jako tomu bylo ostatně naposledy, kdy mi návrat do Finska trval dva roky. Ano, čtete správně. Jasně, kdybych si neadoptovala princeznu, tak by mi trval "jen" rok. 

Když jsem se nad tím pořádně zamyslela, došlo mi, že by nebylo tak špatné se tam na pár týdnů vrátit. Být chvíli na jednom místě a odpočinout si tak od neustálého cestování a přesouvání se. Mít zase náročnější klienty (Finové jsou zlatíčka, jen jsou dost často zlatí až moc), vidět se s kamarádkami atd. Naopak, mohlo by to být docela fajn. Jen se pořád nemůžu zbavit toho strachu, že bych se odtamtud nevyhrabala, jak je rok dlouhý. A že bych tam, jak se hovorově říká, skejsla. Takže i když vím, že by mi tam pobyt ve finále, dalo by se říci, prospěl, tak ho neustále odkládám a odsouvám. A tak nějak naivně doufám, že to, co potřebuji vyřídit, se nějakým zázrakem vyřídí samo. No, Hermiona nejsem, takže kouzelnou hůlku bohužel nemám. Tudíž z toho plyne jediné a to, že si jednoho dne budu muset tu letenku zpět koupit a odletět tam. A něco mi říká, že odlet zpět doslova ořvu, ostatně tak jako vždycky, když jsem letěla ze severu zpět do Česka, a že už při příletu na letišti v Praze dostanu pořádnou depku a budu mít co dělat, abych se neotočila na podpatku a nejbližším letem neodletěla zpátky, což by ostatně kvůli princezně nešlo, protože pes musí být na letu nahlášen alespoň 48 hodin dopředu, takže bych měla smůlu.

Teď si asi možná někteří říkáte, kde se ve mně vzalo tolik nenávisti a negativismu vůči Česku jako takovému. Já nemám až takový problém s Českem, ale s lidmi. Ačkoli jsou totiž Finové v obecném měřítku daleko introvertnější než Češi, tak vám bez problému věnují nebo opětují úsměv, začnou se s vámi klidně bavit, ačkoli vás vůbec neznají, jsou k sobě a vůči sobě navzájem milí a zdvořilí a otrávené obličeje tu jen tak nepotkáte. To je něco, co mi tam sakra chybí. V Česku, když jsem se na někoho usmála, byť jen tak, abych mu třeba udělala radost, nebo zvedla náladu, tak jsem na oplátku v 99 procentech dostala otrávený a nechápavý pohled. Málokdy jsem tam narazila na milou a usměvavou prodavačku v obchodě, tady je to standard. No a takhle bych mohla pokračovat do aleluja. Už mi ovšem doprala pračka, takže jdu pověsit prádlo a spát, protože před odjezdem mi má ještě přijít klient.  

Mějte se krásně a dávejte na sebe pozor 

Zápisky z offlinu podruhé - závěr


Pracovat zase pro někoho bylo fajn hned z několika důvodů. Odpadly mi starosti a problémy s reklamou, nemusela jsem neustále myslet na to, že musím něco koupit (kapesníky, sprchové gely, kondomy a další), a hlavně měla jsem zase řád a disciplínu, která mi posledních několik měsíců fakt chyběla. A co bylo nejdůležitější, dostala jsem možnost nebrat peníze jako samozřejmost a víc si jich vážit. Ono když najednou máte z hodinové schůzky méně než polovinu toho, co jste měli, tak vás to donutí se zamyslet a dopadnout nohama zpátky na zem. A ačkoli ten dopad může být někdy pěkně tvrdý, tak věřte, že za to stojí. Jedna z nejtěžších věcí v mé branži totiž je těma nohama na té zemi pevně stát a nenechat peníze, aby si z vás udělaly loutku. A já se tou loutkou bohužel stala, protože namísto, abych za pomyslné provázky tahala já, tak to byly ony, kdo tahal. Jestli si myslíte, že to bylo jen fajn, tak nebylo. Jistěže jsem cítila uvnitř sebe obrovský propad dolů a velké zklamání, ale tak to v životě chodí. Jednou jste nahoře a podruhé zase dole. No a někdy dopadnete na dno. Pozitivní na tom je, že z toho dna nemůžete nikam jinam než vzhůru :-)

První večer byl nejhorší. Stýskalo se mi po Ellince a onen dopad jsem nesla velice těžce. Věděla jsem, že pokud se chci z toho dna odrazit a splnit si sen o odletu do zahraničí, tak se musím fofrem vzpamatovat a nechovat se jako ublížená chudinka. A to jsem taky udělala. Začala jsem se bavit s ostatními holkami a dívala se kolem, abych co nejrychleji pochopila, jak a co funguje, a abych se, pokud možno co nejdříve, mohla začlenit do chodu privátu. Tady si asi říkáte, co tím myslím. Nikdy jsem nebyla z holek, co by se jen vezly. Když to řeknu blbě, nic nedělaly a jen roztahovaly. Tudíž jsem se koukala kolem sebe, abych se co nejdříve mohla zapojit a přiložit ruku k dílu. Zkrátka nějak pomoci s chodem privátu jako takového. No a taky jsem si říkala, že takhle mi ten čas alespoň rychleji uteče a já nebudu mít moc příležitostí myslet na to, jak jsem to všechno, jak to říct, no zvorala. 

Když jsem jednou šla pro vyprané prádlo, abych ho venku pověsila, uviděla jsem dveře. A ačkoli jsem kolem nich několikrát prošla, tak jsem si jich všimla až tehdy. Zeptala jsem se jedné kolegyně, co tam je, prý SM pokoj. Byla jsem zvědavá, takže jsem pověsila prádlo a vstoupila.

Ihned naproti dveřím byl sprchový kout a napravo od něj se skýtalo celé to "království". Začalo to křížem s pouty, pokračovalo klecí na a ve které byly položené různé bičíky a další pomůcky a to jak pro submisivní tak i dominantní kolegyně, vedle se pak nacházel “záchod” lépe řečeno mísa s otvorem pro klienty libující si v kaviáru. Vedle pak namísto postele byla dřevěná lavice s otvorem pro ruce nad hlavou a pokračovalo to různými pomůckami v podobě vibrátorů, dild, provazů, bot a dalších. Některé z bot byly zavěšeny na zdi a celkově to působilo velice dobrým dojmem. Šlo vidět, že při vytváření oné místnosti někdo fakt přemýšlel. Cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Jen tak jsem tam stála, kochala se a říkala si, že by bylo fajn mít tam hodinu s dominantním klientem. Jenže při nástupu jsem neuvedla, že poskytuji i takové služby. No, já je vlastně neposkytovala, ale moje submisivnější já už dlouho strádalo a ten pokoj ve mně vyvolával hříšné myšlenky. Možná až moc hříšné. 

Jestli čekáte, že jsem v něm měla několik vzrušujících schůzek s klienty, které byly plné příkazů, ponižování a tvrdého sexu tak čekáte marně. Pár jich sice bylo, ale vůbec ne takových. Schůzky tam se nesly v jak to říct, spíše začátečnickém duchu. Byli to klienti, kteří si to chtěli spíšvyzkoušet. No a já a nováčci, to opravdu nejde dohromady. Už vůbec ne v takové roli, kdy klient má být ten, co má říkat co a jak se bude dělat, kdy on má být ten, co poroučí. Takže jsem nakonec vždy po schůzce v onom pokoji byla spíše zklamaná, ale na kříži jsem přece jenom jednou připoutaná byla :-)


Ostatní klienti byli většinou v pohodě. Převážně se jednalo o milé muže středního věku, se kterými se dalo i dobře popovídat. No a měla jsem i pár cizinců, což pro mě bylo příjemné zpestření. Vraťme se k té většině. Jak už jsem napsala, tak privát fungoval jen v noci. Jelikož jsem tam bydlela, tak jsem občas měla klienta i přes den, když jsem chtěla. Moc jsem tuto filozofii nechápala, jelikož mi přišlo, že častěji telefon zvonil víc přes den než v noci, a privát tak přicházel o značnou sumu peněz. Stejně tak, když přišlo na escorty. Privát měl vlastního řidiče. Nesměly jsmna ně jezdit samy taxíkem. Nejednou tam nastala situace, že řidič byl s kolegyní na escortu, tím nechci říct, že jim u toho asistoval, ale že jí tam vezl nebo čekal opodál, až mu dá vědět, že s klientem skončila a několik dalších se kvůli tomu muselo odmítnout. Tohle mi přišlo ještě více padlé na hlavu než to, že privát fungoval hlavně v noci. Jasně, šlo o naší bezpečnost, ale i tak mi to přišlo lehce přehnané. 

Tím, že fungoval hlavně v noci si asi dokážete představit, že ne každý klient tam přišel střízlivý. Holkám, to, nechci říct, že vyhovovalo, ale asi jim to tolik nevadilo, protože z takových se pak lépe tahají peníze. Já na tenhle systém, nebo spíš by se hodilo říct styl práce, nikdy nebyla. Kolikrát mi to přišlo vůči klientům až odporné, jak z nich holky s úsměvem na tváři tahaly peníze (myslím v klubech, kde jsem pracovala, ne tady), a to proto, že byli značně oslabení alkoholem a tím pádem pro ně bylo daleko snazší z nich ty peníze vytáhnout. No a právě takového klienta jsem tam měla. Zpočátku mi přišel v pohodě. Jasně, měl něco popito, ale nebyl nějak vyloženě pod parou. Pod tu se dostal až následným pitím, kterého naštěstí nebylo moc, protože zásoby privátu byly značně ztenčeny díky předchozí noci, kdy tam kolegyně měla právě takového klienta na několik hodin a lila nejen do něj, ale i do sebe jednoho panáka za druhým. Dodnes nechápu tu její výdrž, to klobouček. Tím, že alkoholu nebylo moc, se mi čas s ním podařilo ustát celkem dobře. Byl sice pak problém se ho, když to řeknu blbě, zbavit, ale věděla jsem, že za chvíli bude pryč. A taky že byl. Tohle byla jedna jediná nepříjemná zkušenost, kterou jsem tam za celou dobu měla. Jsem za ni ráda, protože jsem jí brala jako karmu za to, jak jsem to celé zpackala a kam jsem se díky lenosti a neschopnosti dostala.   

Holky tam ale byly v pohodě, a to včetně té s velkou alkoholovou výdrží. Jo, byly tam dvě, u kterých jsem si říkala, že mě jejich jednoduchost a někdy až debilita přivede k šílenství, ale když jste v kolektivu, tak se vždy najde někdo, kdo vám sedne míň, nebo nesedne vůbec. A teď rozhodně nemyslím jen kolektiv prostitutek. Zkrátka ne vždy si sednete s každým, a je jen na vás, jak to ustojíte. Já to na můj vkus, kdy jsem kolikrát byla v minulosti až zle upřímná, zvládla dobře. Tam jsem zvládla být v jistých situacích splachovací a mnohé věci přejít bez mých uštěpačných poznámek, což beru jako osobní úspěch. Ano, pro, nebojím se říci většinu lidí je to zcela normální a přirozené, pro mě ovšem nikoli. Já s tím bojuji celý život a tam se mi ten boj podařilo částečně vyhrát.

Bylo to jedno z těch míst, na které budu ráda vzpomínat, a to nejen proto, že mi pomohlo se dostat z Česka, ale i proto, že jsem se tam cítila dobře a občas mi ten kolektiv chybí.