Zápisky z offlinu podruhé

, 0 Comments


23.08.19 ve 3:30 ráno
ed chvílí jsem se vrátila z escortu. Jak jsem tam přijela, tak jsem odjížděla, 6th bez toho, aniž bych si sundala alespoň šaty. dvě hodiny a "nic". Jen jsme si povídali, nic víc. Tedy já jen spíš poslouchala, což mi více než vyhovovalo. No a taky jsem se snažila být dobrou posluchačkou, což není vždy tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zbytek dopíšu později. Jsem unavená a zavírají se mi oči. 


9:50 ráno
Krásně jsem se vyspala. Už byly sice nějaké telefonáty se zájmem o dopolední potěšení, musela jsem je ovšem odmítnout. Na hlavě mám friťák, kterého se musím nejdříve zbavit. Včera to, co se týče práce, nevypadalo nijak valně. Bylo to takové mrtvé, no a když už někdo zavolal, tak já dostala "strach". Tudíž jsem si klienty vybírala ještě pečlivěji než normálně. Nekala bych, že mě ten výhružný telefonát tak vyvede z míry. Vyvedl. U takových lidí nikdy nevíte, co udělají, jak zareagují. Asi si teď myslíte, že lituji těch článků. Nelituji byť jediné čárky či tečky. Napsala jsem pravdu, no a těm lidem se nelíbila. To tak s pravdou někdy bývá, ne vždy se líbí. A pokud si otevře nový privát jakože otevře, tak si piště, že o tom napíšu nebo řeknu na instagramu. Nebudu mlčet. Zvlášť po tom, jak se chovala nejen ke mně, ale především k ostatním holkám. A že jich bylo. Možná teď vyvstává otázka, zda se nebojím, že se mi něco stane. Možná to bude znít naivně až pošetile, ale říkala jsem si, že kdyby se mi něco stalo, tak třeba by pak orgány přestaly přivírat oči a začaly by konečně jednat. Jo, je to naivní. Koho by zajímalo zranění/smrt prostitutky. I když kdo ví.

Dnes jsem se ještě přihlásila na instagram. Nechci všechny ty zprávy, co tam mám nechat bez odpovědi. To si nezasloužíte. No a po mém návratu by už byly instagramem smazány. Během dneška na ně odpovím, no a za týden dám účet opět do dočasné deaktivace. Dříve to bohužel nejde. Jinak online nebudu. Jen abych vám odpověděla na ty zprávy. Minule jsem se na vás vykašlala, teď už to neudělám. Jasně, minule to byla jiná situace, to jsem se psychicky málem sesypala, ale i tak. Kéž bych vám mohla říct, co se stalo a děje. Udělala bych to a do 10 minut bych byla bez reklamy a tím pádem i bez zdroje příjmu. Ani nevíte, jak těžké pro mě jv tomhle případě mlčet. Musím, jinak to nejde. Na den odletu se začínám těšit čím dál tím víc, ačkoli ještě nemám v podstatě nic zařízeno.


24.08.19 ve 2:00
Zase jsem přijela po půlnoci a zase byla u toho samého klienta co včera. Tentokrát něco bylo, ale jelikož domluvené dvě hodiny skoro celé prokecal, tak to byla asi tříminutová akce. Já nechápu, co si ti chlapi o sobě myslí. Prokecají to, a pak se něčeho dožadují. Já nejsem charita a "pravidla" platí pro každého. Řekla jsem mu, že můžu zůstat ještě hodinu, když mi jí zaplatí, samozřejmě. Na to se netvářil nijak valně. Jak já tohle nenávidím. Jako kdybych snad mohla za to, že se mu pusa skoro nezastavila. A to se před mým příjezdem ptal ještě na slevu :D Mám toho tak akorát, jdu spát. 


03.09.19
Byla jsem online něco málo přes týden a jsem zralá na psychiatra. Mám na jisté věci jiné názor a byla jsem lynčována, jako kdybych odpálila přinejmenším atomovou bombu. A za to, že jsem si stála za svým a nedala na slova jistých "odborníků", tak za to snad ještě víc. Tohle se ještě musím naučit. Neodpovídat na otázky, u kterých lze předpokládat, že moje odpověď způsobí třetí světovou válku. Nebude to lehké. Co na tom nechápu snad úplně nejvíc jsou zprávy některých lidí. Psát někomu, aby zdechl jen proto, že má jiný názor a že se v konverzaci k člověku choval stejně jako on k němu mi přijde opravdu přespříliš. Zvlášť, když konverzace nebyla zaslána/zveřejněna celá. 

Další věc je ta, že jsem si dovolila veřejně přiznat, že nejen nechci, ale že taky nemám ráda děti. A to bylo něco na některé matky, které se mi snažily vnutit, že život bez dětí je prázdný a bez smyslu a taky, že nechápou, jak tak mohu žít. No a zabila to pak jedna, že musím mít opravdu smutný život, když nemám nikoho, kdo by mě objal a říkal mi, že mě má rád. No, objetí mám až až, ano, od klientů ale mám. No a kdybych chtěla někoho, aby mi říkal, že mě má rád, tak bych si pořídila raději papouška a naučila to říkat jeho než dítě. Nevidím jediný důvod, proč bych se měla stydět za to, že nemám ráda děti. Koprovku taky nemají rádi všichni a já naprosto respektuji ty, co jí rádi nemají a vstávají jim chlupy hrůzou jen při vyslovení toho slova. Ano, v mých očích je to v podstatě to stejné. Myslím ten princip, ne omáčku a dítě. 

No a co je snad nejhorší, tak nechápu, co lidi vede k tomu naší soukromou konverzaci posílat dál jen proto, že jim se nelíbilo, jak jsem odpovídala a že jsem neodpovídala dle jejich představ. Nehledě na to, že neposílají celou konverzaci, ale jen část, nebo ten kdo konverzaci nadále zveřejnil jí nezveřejnil celou. Ať tak či tak, zase jsem byla ta nejhorší já. Někteří zkrátka udělají cokoli, abych z toho vždy vyšla jako zrůda a hyena. A tak si tak říkám, stojí mi to za to? Ať udělám cokoli, řeknu cokoli, napíšu cokoli, tak to skoro vždy bude špatně, protože to nebude něco, co dělá/píše/říká každý, tudíž vždy z toho vylezu jako nejhorší, a to proto, že nejsem ovce. Zvlášť, když mám za zadkem stalkera, který je mnou natolik posedlý, že sleduje každý můj instagramový krok. Dnes, než jsem dala účet do deaktivace, tak jsem zveřejnila stories, no a ani ne do dvou minut mi někdo poslal screen, že jí onen stalker už má na svém účtu ve stories. Jo a ten účet je celý zaměřený na moji osobu, to jen tak mimochodem. A pak kdo je tu zralý na psychiatra. Ne, tohle mi opravdu nepřijde normální a nechápu, jak někomu může. 

Jako abych obhajovala každý svůj názor/krok, tak na to fakt nemám a ani nechci mít dostatek času, a hlavně bych se z toho dřív nebo později asi opravdu zbláznila. Někdy si připadám jako med, přičemž někteří moji sledující jsou vosy, které jen čekají na to, až já udělám něco byť jen sebemíň nepatřičného, aby to mohly pořádně rozebrat a zabývat se tím. Dodnes jsem nepřišla na to, proč se nezabývají raději sebou a svým životem. Sledovat životy ostatních ano, vždyť nebýt toho, tak někteří nemají z čeho žít, ale s respektem. Je docela smutné že někteří to slovo nemají ve slovníku. A když se vám něco nelíbí, tak nemlčte, řekněte to, ve vší slušnosti samozřejmě, protože pak jsme my neovce lynčované jen proto, že nebečíme stejně jako ostatní. Přitom kdybychom všichni byli stejní a měli stejné názory byla by to pěkná nuda, nemyslíte? :-)


10.09.19 - Kufr a botičky jsou doma. Konečně!
era jsem smazala instagram. Ano, smazala, nedeaktivovala. Bylo toho už přespříliš. Doufám a věřím, že se o to karma postará. I když na jednu stranu se už asi postarala, když ta osoba, co se na jistém profilu nezdravě zabývá mojí osobou (jen jí a nikým/ničím jiným), má tak smutný a ubohý život. Tohle by totiž šťastný a spokojený člověk nikdy neudělal, aby založil profil na instagramu, který bude stalkovat a rozebírat život jedné jediné osoby, ono proč taky. Takový člověk na to za prvé nemá čas, a i kdyby ho měl, investuje ho do něčeho jiného a smysluplného. Tak si tak říkám proč namísto toho neudělá něco se svým životem? Kdo ví.

Dnes dopoledne mi dorazily botičky z About You. Krásné růžovo-šedé lehce třpytivé kotníkové Mustangy. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já si objednám botky téhle značky, ale moc se mi líbily a hlavně měly poslední v mé velikosti. A co pro mě bylo také rozhodující bylo i to, že nebyly příliš úzké. Zpočátku jsem se toho bála, když jsem v minulosti na instagramovém profilu jedné holčiny viděla, že botky z tohoto eshopu jí dorazily ne zrovna nové, ale řekla jsem si, že tyhle botky mi za ten risk stojí. Dorazily zcela v pořádku. Úplně nové, nenošené a ještě s visačkami. Ve skutečnosti jsou ještě krásnější než na fotce. Původně jsem sice měla vybrané o něco vyšší baby pink Tamarisky, ale byly s kožíškem. No a mít s sebou botky jen na jedno období, tedy na zimu, je hloupost. Nejen že se mi ty Mustangy líbí ve finále mnohem více, ale taky jsou variabilnější. Když hude zima, vezmu si teplé ponožky a rázem jsou z nich "zimní" botky, no a když nebude taková zima, tak vezmu ponožky klasické a budou z nich botky na jaro/podzim.

No a odpoledne, když jsem zrovna nakupovala potraviny mi pak došla netrpělivě očekávaná sms, že mnou objednaný kufr je připravený na výdejně uloženky. Měla jsem radost, asi jako když malá holčička dostane pravou Barbie od Matela :D Já kufr řešila už od ledna. Věděla jsem, že se s tím neonově růžovým, ač nerada, budu muset rozloučit. Vydržel toho neskutečně moc, ale dost jsem ho přetěžovala a tak začal dole kolem jednoho kolečka praskat. Bohužel se mi nic pořádně nelíbilo a žádný nevyhovoval mým požadavkům. Šlo mi o to, aby i nový kufr měl expandér - tedy dvě řady zipů, z nichž ta druhá umožňuje jeho zvětšení. Je to neskutečně praktické a vždy je lepší mít k dispozici více místa než méně. Další věc byla, aby měl zámek, ne ten přenosný, který jsem vždycky ztratila, ale aby se koncovky zipů do něj daly zacvaknout a já tak neustále nemusela shánět a kupovat nový. Kolik jsem jich takhle ztratila a koupila bych nespočítala. A za poslední pro mě byla důležitá barva. Pro většinu je tohle nedůležité, pro mě je to důležité velmi. Tyhle mé požadavky byly důvodem, proč mi nalezení toho pravého parťáka na cesty trvalo tak dlouho, ale jak se říká, kdo hledá, najde. A já našla. Sice mě zpočátku odrazovala jeho váha (4,5 kg), což je na středně velký kufr poměrně dost, ale říkala jsem si, že mě to třeba přinutí netahat s sebou tolik věcí a brát tak jen to opravdu důležité. Za jeho vyšší váhu mohlo i to, že má rohy zpevněné plastovými jak to říct krytkami a to mi bylo více než sympatické. Stejně jako kolečka, která by měla být zapuštěná hlouběji do těla kufru a měla by být i více krytá hranami, což by mělo umožňovat optimální pohyb v terénu a snižovat tak míru  rizika jejich poškození při přepravě. Celkově by měl být odolnější než většina jeho kolegů. Takže jsem se rozhodla do něj jít. Líbila se mi i barva, tudíž nebylo co řešit.

Nemyslete si, že to bylo jen tak, nebylo. Když jsem ho v červnu objednala prvně, tak mi z eshopu došel omluvný email s tím, že už ho v mnou objednané barvě (rose gold) nemají a že neví, zda ještě bude, ale že mi mohou nabídnout barvu jinou (černou nebo stříbrnou), což jsem odmítla. Takže mé hledání začalo celé nanovo, ale žádný, který by se mi opravdu líbil a ze kterého bych si, jak se říká sedla na zadek, nebyl. Jo, byly to hezké kufry, ale nebylo tam to něco navíc. Kolečko už u toho mého původního nebylo (i tak jsem s ním "cestovala"), a já věděla, že pokud nechci cestovat "s igelitkami", tak musím fofr nějaký splašit. No jo, ale jaký, když se mi žádný nelíbil a pořád jsem měla v hlavě ten první. Víte, já nejsem člověk, který si kupuje věci proto, aby něco měl. Mně se zkrátka musí líbit. Mám to tak u všeho. Je mi jasné, že pro většinu tohle bude absolutně nepochopitelné a budete si klepat na čelo a říkat si: Sakra, vždyť jsi kufr potřebovala, tak sis měla nějaký koupit. Já ale raději "cestovala" s tříkolečkovým kufrem, než abych si koupila nějaký, jen abych nějaký měla. A věřte mi, že tři kolečka jsou dost na prd. Zvlášť, když chybějící kolečko je to u madla, takže kufr nemůžete čapnout a vézt ho po dvou. Snad chápete, jak to myslím. No a o víkendu jsem se z nudy znovu mrkla na kufry a na jednom no name eshopu s kufry, který jsem vůbec neznala, ho měli. Rychle jsem ho objednala a modlila se, ať mi v pondělí nepřijde podobný email jako prvně. Nepřišel a já si dnes pro něj šla a už se jím tu kochám. Je mi sympatické i to, že barva je ve skutečnosti víc studená a tlumená. Takovou radost jakou dnes mám z botiček a kufru jsem snad neměla ani z poslední objednávky spodního prádla, a to je co říct :D

No ale ani když mi kufr přišel, tak to nebylo bez starostí. Sice přišel z no name eshopu, ale páska u krabice ve které byl doručený patřila eshopu Bagalio, tudíž byl původně asi z tohoto eshopu. Vybalila jsem ho, ale koncovky zipů byly zamčené v zámku a univerzální kombinace 0-0-0 nefungovala. Myslela jsem si, že mě snad trefí. Čekala jsem na něj jako na smilování boží a teď tohle. No nic, byl původně z již zmíněného eshopu a mají v Brně i krásnou kamennou prodejnu (byla jsem si tam v lednu kupovat plavky na kufr), takže jsem si řekla, že ho tam zavezu a oni si s tím poradí. Domnívala jsem se, že když prodávají kufry, tak že budou mít takový ten TSA klíček (snad to píšu správně, no a pokud ne, tak mě prosím omluvte), který mají na letištích pro případ, že se jim u odbavených kufrů něco nezdá či je chtějí namátkově zkontrolovat. No a ty, které jsou zamčené si otevřou tím  v podstatě univerzálním klíčkem. Představa to byla hezká, ale bylo mi řečeno, že ony klíčky mají opravdu jen na letištích. Bylo mi ale nabídnuto, abych ho tam na zhruba hodinku nechala a dala jim na sebe kontakt, že vyzkouší různé kombinace a zavolají mi, jakmile bude kufr otevřený. Souhlasila jsem. Upřímně, já bych na to trpělivost asi neměla. Takže jsem jim ho tam nechala a zašla si do McCafé na frappéčko. To bylo snad poprvé, co jsem tam seděla bez chytrého telefonu či alespoň notebooku. Bylo to hrozně zvláštní tam jen tak sedět se svými myšlenkami, aniž by mě něco rozptylovalo. Koukala jsem po lidech a říkala si, jaké jsou asi jejich osudy? Hodně jsem přemýšlela i nad sebou samou. Nepamatuji, kdy naposledy jsem se nad sebou tak hluboce zamyslela. Pár věcí mi při tom i došlo. Někdo mi nastavil zrcadlo a já namísto toho, abych tomu odrazu v něm čelila a přijala ho jsem zbaběle utekla.

Dopila jsem frappéčko a chvíli na to mi zazvonil telefon s tím, že se kufr podařilo úspěšně odemknout a mohu si pro něj přijít. Byla jsem moc ráda, protože v té barvě bych ho už asi nesehnala. Když jsem vyšla ven, naskytl se mi krásný pohled na zrovna projíždějící eskové Lamborghini Aventador. Asi si říkáte, jak můžu tak přesně vědět, co to bylo za auto a za model. Jistou dobu jsem se pohybovala mezi lidmi, co měli podobné hračičky. Víc vědět nepotřebujete :-) Vidět takové auto v Brně je opravdu vzácnost. Svezla jsem se dvě zastávky tramvají, zatímco řidič onoho auta měl stejnou cestu. Když jsem vystoupila z tramvaje, tak zrovna projel kolem mě a za ním hned nějaká šedá popelnice. Řidiči té popelnice jsem to ani v nejmenším nezáviděla. I blbý ťukaneček by ho stál pěkně draho. Vzpomněla jsem si na článek, který jsem dnes četla. Byl o kanadském hokejistovi, kterému někdo naboural jeho Ferrari a za stěračem mu nechal vtipný vzkaz, kde se omluvil a na rovinu mu tam napsal, že nemá peníze na opravu :D

Kufr jsem vyzvedla, poděkovala, zeptala jsem se, zda jsem něco dlužná, že prý nic a odjela zpátky na hotel. Teď je 22:37 a v mém pokoji to vypadá všelijak, ale rozhodně ne uklizeně. Zpacifikovala jsem tu obří krabici, ve které jsem si přinesla kufr. Zkrátka a dobře jsem jí roztrhala na malé kousky a hodila do pytle, ve kterém byl kufr zabalený. Ještě bych  měla vyklidit starý kufr a naházet do něj staré oblečení, o kterém vím, že se mnou nepoletí a které už ani nebudu nosit. No a do nového dát to, co se mnou poletí. Plus si uklidit ve skříni a mít tam jen to oblečení, které nosím. V příštím týdnu by mi pak měla přijít objednávka oblečení na podzim a zimu z bonprixu. Pak už bude zbývat jen objednat nové ručníky pro klienty a prostěradlo. Třešničkou na imaginárním dortu pak bude nový iPhone, no a budu moci začít řešit tour :-) No nic, musím jít spát. Zítra by mi měl přijít klient už v půl deváté a další pak v deset. Jo, dopoledne. Jsem zvědavá, zda přijde alespoň jeden z nich :D

P.S. Ani nevíte, jak ráda bych už teď spustila blog. Já ale nedokážu ty dva články vrátit do konceptu, dát ho online a ignorovat vaše otázky. Musím být trpělivá. Nic jiného mi ani nezbývá.


30.09.19
Takhle to dál nejde. Denně několik hluchých telefonátů, domluvených schůzek, které ze strany volajícího neproběhly a problémy s reklamou. To vše od toho telefonátu. Blog sice chvíli online byl, ovšem bez těch dvou článků. Bylo mi ale hrozně, tak jsem ho fofrem dala zpět offline. Musím zmizet, jenže jak? Nemám aktuálně v kapse 30 tisíc na náklady a z naspořených peněz je brát nebudu. Ty jsou na úplně jiné účely. Nevím, co budu dělat. Už jsem tak paranoidní, že mám pocit, že mě někdo sleduje. Jenže to, že je člověk paranoidní neznamená, že po něm nejdou. Chodím jen s princeznou ven na krátké procházky a do místního nákupáku. Z hotelového pokoje, který jsem tolik milovala, se i díky tomu, co se mi teď děje stalo vězení. Nevím, co budu dělat. Přemýšlela jsem, že bych šla někam na privát a v klidu a bezpečí si vydělala na náklady a pak odletěla, ale co s princeznou? Snad nikdy jsem neměla takový strach. Ne z toho, co se teď děje, ale z toho, co bude. Snad poprvé v životě musím přiznat, že jsem na dně. Nevím, co bude zítra, natož co bude za týden. Bojím se, že tohle nezvládnu.

Pokračování ve středu :)