Zápisky z offlinu podruhé - pokračování

, 0 Comments


Mám strach, bojím se. Bojím se toho, že to dno je příliš hluboké a já nemám dostatek sil se od něj odrazit. Jsem zlenivělá a unavená životem, který vedu. Odsuzovala jsem lidi, co žijí život křečka v kole, přičemž já ho žila stejně tak. Pořád jsem jen vydělávala na hotel a jídlo. Takhle to šlo několik měsíců. Cítila jsem, že už nemohu, a že mě to jak psychicky tak fyzicky vyčerpává. Byla jsem unavená a otrávená životem, který jsem vedla. Věděla jsem, že to musím změnit, ale nevěděla jsem jak. Takže to, co se dělo, všechny ty hluché telefony a neuskutečněné schůzky, a vlastně i to vyhrožování mi přišlo vhod, protože mě to donutilo ten můj (ne)život změnit. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Někdy abychom viděli, jaký kus cesty jsme ušli a kam jsme se dostali, se musíme vrátit. Já se tentokrát musela vrátit o pořádný kus zpátky. Věděla jsem, že mi to v mnoha směrech pomůže. Nebudu tolik na očích, budu víc v bezpečí a taky nebudu platit ubytování, tudíž ty peníze budu moci použít jako odrazový můstek. A tak jsem se rozhodla, že se na zhruba 10 dní vrátím na privát. Ano, pracovat pro pasáka. Na internetu jsem odpověděla na několik inzerátů, přičemž mi přišlo hned několik kladných odpovědí, a já si instinktivně jeden vybrala. Ani nevím, proč jsem vybrala ten, který jsem vybrala. Asi proto, že jsem z komunikace měla dobrý pocit.

Jenže jsem nevěděla, co s princeznou. K někomu cizímu jsem jí dávat nechtěla, a jelikož jsem byla zoufalá, napsala jsem do Tlapek odkud jí mám, zda by u nich na těch 10 dní nemohla zůstat. Znala to tam, oni znali jí a věděla jsem, že tam bude v těch nejlepších rukách. Přišla mi kladná odpověď a já, jak to má můj mozek ostatně ve zvyku, si začala představovat ty nejhorší scénáře. Jako že mi jí určitě nevrátí, že už jí nikdy neuvidím apod. Díky těmto mým paranoidním představám jsem naši "poslední" společnou noc skoro nespala, co chvíli jsem bulela jako želva a pořád jsem se jí omlouvala. No a další den nebyl o moc lepší. Spíš naopak. Měla jsem pocit, že jí opouštím a zrazuji. Může vám to připadat přehnané, ale celý ten rok a něco byla se mnou. Nikdy, byť na několik hodin, nebyla s nikým jiným. Kromě pár desítek minut, kdy byla s kamarádkou. A to jí musela mít na vodítku, aby nešla se mnou. Jinak  jsme vždy byly spolu, a najednou to mělo být jinak. A rovnou na tak dlouhou dobu.

Ráno jsem se sbalila, sbalila jsem i jí, takže jsem jí do jednoho mého organizéru, který mám do kufru dala granulky, hračku, mlsky, misky a další a ten dala do kabelky a vyrazily jsme na naše, byť ne společné dobrodružství. Na nádraží jsem nechala kufr v úschovně a vydala se kousek za Brno, abych jí tam odložila. Výraz zní možná hrozně, ale tehdy jsem to tak vnímala. Střídavě jsem brečela, přičemž když jsem zvonila na domovní dveře, tak jsem byla relativně v pohodě. Přebírala si jí moc milá slečna, a já znovu začala brečet, když jsem jí princeznu dávala, ale fest. Nemohla jsem to zastavit. Neviděla, jak moc brečím, protože jsem měla hlavu sklopenou. Zeptala se mě, zda je to její první hlídání. Jen jsem přikývla, jakože je. Když jsem pak zvedla hlavu, abych jí princeznu dala, tak se na mě tak podívala a říká: Jéje, vy to snášíte hůř než ona. Nebojte, to bude dobrý a rychle to uteče." V tu chvíli mi to moc nepomohlo, protože se mi tam pořád cpala ta moje paranoidní představa o tom, že mi jí už nevrátí a že jí už nikdy neuvidím. Nechala jsem jí tam a odešla. 

Cesta do Brna a následně pak do Prahy se nesla ve velice smutném a lehce bojácném duchu. Lehce? Sakra bojácném. Nevěděla jsem, co mě čeká, zda to tam bude v pohodě, zda za těch 10 dní vydělám tolik kolik jsem potřebovala na tour atd. Těch strachů tam bylo tolik, že by to vydalo na celou knížku.

Do Prahy jsem přijela večer. Už v autobuse jsem si našla jak a čím mám jet, abych se tam co nejlépe a nejrychleji dostala. Takže jsem se vydala na metro a následně na tramvaj. Chvíli jsem stála u dveří, kde mě přemohl obrovský strach z toho, že nevím, co mě čeká a do čeho jdu. Nakonec jsem sebrala veškerou odvahu a zavolala, že už jsem u dveří. Upřímně, jinou možnost jsem ani neměla. Vrátit se zpátky do Brna a žít dál život křečka v kole jsem fakt nechtěla. Přišel pro mě Mr. Propper (tak jsem mu začala v duchu říkat, jakmile jsem ho uviděla), vzal mě dolů a řekl jedné z holek, aby si mě vzala bokem a vše mi vysvětlila. Ukázala mi pokoje a řekla vše podstatné, tedy ceny, systém, úklid pokojů atd. Trošku mě vyděsilo, že se pracuje především v noci, ale řekla jsem si, že si alespoň připomenu staré časy, kdy jsem coby novicka začínala v nočním podniku. Líbilo se mi, že holka měla z pokojů víc než 50 procent, což je něco, co se dnes už moc nevidí. Spíš skoro vůbec. Někteří pasáci už neví, jak holky škubat. Tady se to nedělo a za to obrovský palec nahoru.

Byl mi ukázán pokoj, kde budu spát, a taky kde budu mít věci. Než jsem se stihla převléknout a nafotit pracovní fotky, tak přišel klient na výběr. Výběr znamená, že je klient odveden do jednoho z pokojů a všechny holky, které jsou v tu chvíli volné se mu jdou představit. Ptala jsem se, zda tam mám jít taky - měla jsem na sobě jeansy a růžové lehce infantilní tričko Chupa Chups, takže mi to přišlo hloupé. Asi jako kdybyste přišli do kostela a jeptišky se tam producírovaly ve spodním prádle. Prý rozhodně ano. Takže jsem šla. No a klient si mě vybral. Měla jsem radost. Jakmile jsem skončila s klientem, tak slečna, co mě zasvěcovala do chodu privátu se mnou nafotila pracovní fotky, aby mi mohla být co nejdříve udělána reklama. No a já tak mohla začít oficiálně pracovat.

O mých 10 pracovních dnech/nocích na privátě se tu dočtete příští týden :-)