Co se děje #1

0 Comments


Sedím v Tampere a kopu se nudou do zadku. Kdyby mě dnes nezachránil stálý klient, tak jsem na krásné kulaté nule. Ještěže zítra odjíždím. Nesnáším takové dny. Není jich moc, ale jsou. Stejně jako ty, kdy nevím, kam dřív skočit. Tady by se asi hodilo napsat spíš na koho. No a kdy nemám čas se ani pořádně najíst, či si vydechnout.  A aby toho nebylo málo, jsem posledních několik dní přepadlá, nic mě nebaví, občas si pobrečím a ze všeho nejradši bych utekla na nějaký finský ostrůvek, přemýšlela o tom, co vlastně chci a jen BYLA. Nic víc. Nic míň.

Dokonce si v tomhle svém prapodivném stavu, ve kterém se aktuálně nacházím, začínám pohrávat s myšlenkou, že bych se na několik týdnů vrátila do Česka. Ano, opět :D Ukázala se tam, zašla si ke kadeřnici, k zubaři, vyřídila si pas, sebrala veškerou odvahu a konečně si nechala vpravit ten jedovatý hnus do čela a sešla se s pár nejen stálými klienty. No a za měsíc plus mínus bych se vrátila zpátky. Když jsem se ale dívala na krátkodobé pronájmy, jímala mě hrůza. Bylo mi špatně a chvílemi jsem měla pocit, že se skácím k zemi jako pytel brambor. Ne snad proto, že by ty pronájmy byly drahé, to vůbec ne (tady platím v průměru 90 euro na noc, tam bych platila nanejvýš tak 40 euro na noc), ani ne proto, že by se mi tam nechtělo, jak jsem se celou dobu mylně domnívala, ale proto, že se bojím toho, že bych se odtamtud už nevyhrabala, nebo že by mi to trvalo příšerně dlouho. Jako tomu bylo ostatně naposledy, kdy mi návrat do Finska trval dva roky. Ano, čtete správně. Jasně, kdybych si neadoptovala princeznu, tak by mi trval "jen" rok. 

Když jsem se nad tím pořádně zamyslela, došlo mi, že by nebylo tak špatné se tam na pár týdnů vrátit. Být chvíli na jednom místě a odpočinout si tak od neustálého cestování a přesouvání se. Mít zase náročnější klienty (Finové jsou zlatíčka, jen jsou dost často zlatí až moc), vidět se s kamarádkami atd. Naopak, mohlo by to být docela fajn. Jen se pořád nemůžu zbavit toho strachu, že bych se odtamtud nevyhrabala, jak je rok dlouhý. A že bych tam, jak se hovorově říká, skejsla. Takže i když vím, že by mi tam pobyt ve finále, dalo by se říci, prospěl, tak ho neustále odkládám a odsouvám. A tak nějak naivně doufám, že to, co potřebuji vyřídit, se nějakým zázrakem vyřídí samo. No, Hermiona nejsem, takže kouzelnou hůlku bohužel nemám. Tudíž z toho plyne jediné a to, že si jednoho dne budu muset tu letenku zpět koupit a odletět tam. A něco mi říká, že odlet zpět doslova ořvu, ostatně tak jako vždycky, když jsem letěla ze severu zpět do Česka, a že už při příletu na letišti v Praze dostanu pořádnou depku a budu mít co dělat, abych se neotočila na podpatku a nejbližším letem neodletěla zpátky, což by ostatně kvůli princezně nešlo, protože pes musí být na letu nahlášen alespoň 48 hodin dopředu, takže bych měla smůlu.

Teď si asi možná někteří říkáte, kde se ve mně vzalo tolik nenávisti a negativismu vůči Česku jako takovému. Já nemám až takový problém s Českem, ale s lidmi. Ačkoli jsou totiž Finové v obecném měřítku daleko introvertnější než Češi, tak vám bez problému věnují nebo opětují úsměv, začnou se s vámi klidně bavit, ačkoli vás vůbec neznají, jsou k sobě a vůči sobě navzájem milí a zdvořilí a otrávené obličeje tu jen tak nepotkáte. To je něco, co mi tam sakra chybí. V Česku, když jsem se na někoho usmála, byť jen tak, abych mu třeba udělala radost, nebo zvedla náladu, tak jsem na oplátku v 99 procentech dostala otrávený a nechápavý pohled. Málokdy jsem tam narazila na milou a usměvavou prodavačku v obchodě, tady je to standard. No a takhle bych mohla pokračovat do aleluja. Už mi ovšem doprala pračka, takže jdu pověsit prádlo a spát, protože před odjezdem mi má ještě přijít klient.  

Mějte se krásně a dávejte na sebe pozor 

0 komentářů: