Návrat

0 Comments


V Praze

Sedím na posteli a koukám na svůj šedo-černý kufr, který je naproti. Na jeho uchu je up stále lístek, který o něm prozrazuje, že byl odbaven. Přepadá mě pocit nostalgie a vzápětí obrovský smutek z toho, že to skončilo. Vždyť kolikrát jsem s ním šla několik kilometrů, kolikrát jsem ho tahala a nadávala, že jsem si při jeho koupi nevšimla vystouplé části, která ohraničuje výsuvné madlo, takže když jsem ho brala za ucho a šla s ním třeba do schodů, tak mě dost nepříjemně tlačila do stehna. Kolikrát jsem nadávala na štěrkové kamínky, které jsou až na výjimky po celém Finsku, protože je používají namísto soli nebo písku. Teď mi to chybí. Za to všechno, na co jsem "nadávala", bych teď dala nevím co. Kdyby to šlo, kupuji zítřejší na nějakou dobu poslední let zpátky a jsem tam klidně další čtyři měsíce, nebo taky napořád. Nejde to. Mám tu nějaké povinnosti, které musím splnit. Teď je jedna z těch chvil, kdy nemohu dělat to, co chci (jako například koupit onu letenku a letět zpátky), ale kdy musím. Musím udělat tohle, musím udělat támhleto. Nutno podotknout, že to bytostně nesnáším. Cítím se, jako kdybych se vrátila do vězení. A taky že jo!


Ještě ve Finsku 

Tu situaci si pamatuji velice přesně. Seděla jsem u stolu a odhodlávala se zavolat do letecké společnosti, abych před koupí letenky zjistila, zda mají na letu volné místo pro psa. Přála jsem si, aby mi řekli, že nemají a že budu muset zvolit jiný let. Věděla jsem, že bych jiný let nezvolila. Brala bych to jako znamení, že mám zůstat. Muž na druhém konci mi řekl, že na letu žádný pes nahlášený není, takže letenku mohu bez obav koupit a zavolat jim zpět, abych psa přidala. Šla jsem do r-kiosku, koupila paygoo gift card na kterou jsem nahrála potřebné množství peněz (musela jsem koupit dvě, protože  změnili podmínky a namísto 200 euro šlo nahrát maximálně 150 euro, což by stačilo na letenku pro mě, ale ne pro princeznu) no a šla zpátky, kde jsem se další hodinu odhodlávala letenku koupit. 

Nakonec jsem jí koupila, vždyť co mi zbývalo. Práce posledních několik dní moc nešla, no  a nebýt stálých klientů, tak bych byla "v háji". Navíc, byla jsem tam přes 4 měsíce, aniž by o mně tamní úřady věděly, což nebyl dvakrát příjemný pocit. Jasně, kdyby bylo nejhůř, mohla bych zalhat, důkaz, že jsem byla mimo Finsko jsem měla, ale nechtěla jsem, aby k tomu došlo. V tu chvíli pro mě bylo zkrátka lepší letět zpátky. Podotýkám, že v tu chvíli. 




Den odletu

Odlétala jsem ve čtvrtek 12.03.20 odpoledne. Ráno jsem vstala, šla ven s Ellinkou, uklidila apartmán a vyrazila na nádraží, které jsem měla kousek. Ačkoli jsem byla ve městě Espoo, což je město hned u Helsinek, tak mi odtamtud žádný přímý vlak na letiště nejel. Měla jsem několik možností, kde přestoupit, já se rozhodla pro přestup v Pasile, což je část Helsinek. Překvapilo mě, jak je nádraží na rozdíl od toho přímo v centru obrovské a moderní. Měla jsem čas, takže jsem si zašla do K-Marketu pro vodu a pro poslední karelské pirohy. Sedla jsem si tam na takové obří posezení, kde byla naštěstí možnost si nabít i mobil, což jsem velice ocenila. Jak jsem tam tak seděla čekala jsem, že mě přepadne smutek či zlost, ale nic takového se nedostavilo. Můj mozek se tomu bránil zuby nehty. Jako by mi snad ani nedocházelo, že za pár hodin odlétám. V tu chvíli jsem si říkala, že to určitě přijde na letišti a v letadle.

Úspěšně jsem si zarezervovala ubytování v Praze, jehož cena mi oproti tomu, kolik jsem platila ve Finsku přišla úsměvná, a jen jsem tam tak seděla a užívala si poslední chvilky. Mrzelo mě, že to končí a já musím zpátky. Po chvíli jsem se naštvaně zvedla a šla směrem na nástupiště. Říkala jsem si, že je lepší, když budu na letišti dříve než později. 

Cesta na letiště byla taková nijaká. V hlavě jsem měla podivné prázdno, ale naštvaný pocit se mě pořád držel. Zpátky se mi nechtělo ani v nejmenším. Do toho jsme si psali s mým finským kamarádem, což na situaci taky zrovna nepřidalo, spíš naopak. 

Vystoupila jsem z vlaku a šla na terminál. Při cestě na něj mě až šokovalo kolik lidí se středními a velkými psy jsem potkala. Jen jsem doufala, že jejich cesta byla nutná. Já bych to srdce na to, dát psa do zavazadlového prostoru, neměla. 

Byla jsem tam brzy, a to tak moc, že odbavovací přepážka byla ještě zavřená. Našla jsem si poblíž volné místo, kam jsem si sedla. Vedle mě byli dva cestující, kteří jako jediní kolem měli roušky. Přišlo mi to úsměvné. V tu chvíli jsem netušila, že jí za pár dnů budu muset nosit taky. Po chvíli jsem díky jejich vzájemné konverzaci zjistila, že to jsou Češi. Přebalovali kufr, načež jsem díky nim zjistila, že je tam váha na zavazadla. Bála jsem se, abych neměla nadváhu, jako když jsem letěla tam. Přebalení kufru jim trvalo věčnost a u toho jsem slyšela jednu stížnost za druhou. Jako proč přepážka ještě není otevřená, když zbývá 15 minut a proč ČSA nemá možnost elektronické vstupenky a musí mít papírovou atd. Myslela jsem, že mě trefí. Přesně to byl jeden z důvodů, proč se mi tak moc nechtělo zpátky. Finové si nestěžují a berou věci tak jak jsou. To my Češi moc neumíme. Někdy si dokonce říkám, že máme stěžování a kritizování v krvi. Už jsem se chystala dát si sluchátka do uší, když najednou vstali a šli si stoupnout do té dlouhé fronty. Zvážila jsem kufr, který neměl ani 22 kg a šla si tam po chvíli stoupnout taky. Lidi ukazovali prstem na moji tašku, kde byla Ellinka, no a paní u odbavení se mě ptala, kde mám onoho nahlášeného psa, načež jsem tašku s Ellinkou více zvedla a zeptala se, zda ji mám dát na váhu. Prý není potřeba. Vzala jsem veškeré dokumenty včetně palubní vstupenky, kterou mi dala a jelikož jsem měla ještě čas, šla jsem vyvenčit Ellu, a pak rovnou ke kontrole. Jak jsem dávala věci do těch plastových boxů, vytáhla jsem Ellu z tašky a paní, co čekala u vedlejšího pásu si nás "nenápadně" fotila. Tedy spíš Ellu :D Kontroly jsem se bála ze všeho nejvíc, a to kvůli obsahu peněženky. Když jsem čekala na kabelku, měla jsem žaludek snad až v krku. Nevím, jak bych  to vysvětlila. Naštěstí vše proběhlo hladce a my šly čekat před bránu. Ellinka byla pořád mimo tašku. Chtěla jsem, aby v ní byla co nejméně. Takže tam seděla vedle mě a z okna se koukala na letadla. 

Když jsem v letadle dosedla na sedačku, ještě jsem se rychle podívala na zprávy, zda je něco nového. Vědela jsem, že se vracím jen tak tak. Let jako takový probíhal v pohodě. Celou řadu jsem měla pro sebe, takže jsem tašku s Ellou dala na sedadlo vedle sebe. Ačkoli jsem byla smutná a naštvaná, nebrečela jsem. Jako kdyby mi to stále nedocházelo. V průběhu letu si na sedadlo do uličky přisedl klučina, co jsem tak vypozorovala, jeho přítelkyně seděla na tom v druhé řadě. Skládala Rubikovu kostku. Vždy jí složila, on rozložil a ona jí zase složila. Byl to takový cyklus. Nevím proč, ale uklidňovalo mě to. Díky tomu mi let utekl, ani jsem nevěděla jak. 

Letadlo přistálo a já slyšela jak nějaký Fin telefonuje. Říkala jsem si, že je to na nějakou dobu naposledy, co takhle slyším finštinu. No a jedna Finka se na mě mile usmála, když jsem si brala kabelku z úložného prostoru nad sedačkami. Tak a to byl poslední úsměv od cizího člověka, projelo mi hlavou. 

Když jsem šla směrem k pásům pro kufr, cítila jsem se divně. Bylo zvláštní být po tak dlouhé době zpátky. Při cestě na byt mi vše připadalo skoro stejné jako před odletem. Čekala jsem, vzhledem k situaci, o které jsem četla v médiích, nějaké změny, že bude něco jinak, ale kromě dvou žen, které na letišti rozdávali nějaké letáčky a dezinfekci v letištní hale, nic. 

Ubytovala jsem se, vyvenčila Ellinku a šla  do obchodu koupit si něco na jídlo. A tehdy přišla ta očekávaná změna. Bylo to tam jako po vykradení, spousta regálů prázdná či poloprázdná. Nakonec jsem něco koupila a šla zpět.




První týden 

Přišlo to na mě hned ten večer. Obrovský smutek, lítost a pláč. Ačkoli jsem se snažila být silná a brát situaci takovou jaká je, nešlo mi to.  Brala jsem to jako trest, že jsem zpátky, ale říkala jsem si, že to tady nějak přežiju. Následující večery se nesly v podobném duchu. Smutek a lítost se střídala s hysterickým pláčem, který nešel zastavit. Kolikrát jsem měla pocit, že to nezvládnu. 


Po měsíci 

Po nějaké době jsem to přestala brát jako trest. Říkala jsem si, že čím hůř budu nastalou situaci brát, tím pomaleji mi bude čas tady utíkat. Začala jsem se na to dívat jinak. Říkala jsem si, že když už jsem tady, tak ten čas využiji. Jistě, možnosti jsou prozatím omezené, to ale neznamená, že to nejde, naopak. Začala jsem lépe jist, více si vážím času venku, protože ho prozatím moc není a příští týden se vrhám na mé oblíbené cvičení podle Cindy Crawford. Pro někoho to není nic moc, pro mě je to dost, alespoň prozatím. 


Návrat zpět 

Možná se někteří ptáte, kdy se vrátím zpátky. Jestli si myslíte, že poletím prvním možným letem, tak jste na omylu. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že se tam nahrne hromada holek a bude tam prostitutek jako hub po dešti. Nemám strach z konkurence, jen nechci být mezi prvními, co se tam nahrnou. Stále naivně doufám, že budu moci odletět v polovině srpna a zažít ještě kousek finského léta. Jejich noci, kdy se v létě nikdy úplně nesetmí mi opravdu chybí. 

0 komentářů: